Budu rád za každý komentář.
Klidně komentujte nejen povídku, ale i postavy.
Případně napište co byste rádi v pokračování...
Díl 5: Klícka – 1. část
Bylo krátce po šesté, když Martin stál v ložnici jen v trenýrkách a díval se na Anetu. Ta stála před ním s malou černou krabičkou v ruce a na rtech měla jemný, ale rozhodný úsměv. Vzduch v místnosti byl těžký napětím, které se dalo téměř krájet. Venku už pomalu zapadalo slunce a v bytě bylo příjemné šero, které ještě víc zdůrazňovalo intimitu chvíle.
Martin cítil, jak se mu zrychluje tep. Věděl, co se bude dít — Aneta mu to řekla už včera večer, když leželi v posteli. Ale teď, když to bylo skutečné, ho to zasáhlo mnohem silněji. Měl sucho v krku a ruce se mu lehce třásly.
Aneta otevřela krabičku. Uvnitř ležela malá, lesklá kovová klec na penis — chromovaná, s malým zámkem na boku. Byla elegantní, ale zároveň studeně nemilosrdná. Martin ji už viděl, ale teď, když měla skončit na něm, vypadala mnohem menší a hrozivější.
Aneta se posadila na okraj postele.
„Pojď blíž,“ řekla tiše, ale pevně.
Martin k ní přistoupil. Srdce mu bušilo tak silně, že to cítil až v uších. Aneta se na něj podívala a její výraz byl klidný, sebejistý, téměř královský.
„Víš, proč ti to dneska dávám, Martine?“ zeptala se.
Martin polkl a přikývl.
„Protože… protože můj penis je k ničemu.“ zašeptal.
Aneta se usmála — ne zlomyslně, ale s takovou jistotou, která ho vždycky dokázala zneklidnit i vzrušit zároveň. Položila ruku na jeho stehno a řekla pomalu, jasně a s důrazem na každé slovo:
„Přesně tak. Tvůj malý ptáček je k ničemu, tak půjde do klícky.“ A uchechtla se, vlastnímu vtipu.
Martinovi se při těch slovech zatajil dech. Cítil, jak se mu zardívají tváře a jak se mu penis začíná zvedat, i když se snažil zůstat klidný. Aneta to samozřejmě viděla. Natáhla ruku a jemně, ale pevně ho chytila za už napůl ztopořený penis.
„Podívej se,“ zašeptala. „Už se ti to začíná líbit. Už se ti líbí, že tě budu zamykat. Že tě budu mít pod kontrolou. Že už nebudeš moct nic dělat, když mě uvidíš s panem Novákem.“
Pomalu a pečlivě začala nasazovat klícku. Nejdřív mu stáhla kůžičku dolů, pak opatrně vložila varlata do kroužku a penis do kovové trubičky. Klícka byla těsná — přesně tak, jak měla být. Martin cítil studený kov na kůži, jak ho obepíná, jak ho omezuje, jak ho nutí zůstat malý a bezmocný. Když Aneta klícku uzavřela a zacvakla malý zámek, Martinovi se zatajil dech.
Byl zamčený.
Aneta si klícku ještě chvíli prohlížela, pak se podívala Martinovi do očí.
„Tak. Teď jsi opravdu můj,“ řekla tiše. „A nejen můj. Brzy budeš i jeho.“
Zvedla se, vzala jeden z klíčků a pověsila si ho na tenký řetízek, který si dala kolem krku. Klíček jí spadl přímo mezi prsa, kde se leskl na kůži.
„Ten si nechám já,“ řekla. „Bude připomínat, kdo tady rozhoduje. A když se ti bude zdát, že už to nezvládneš… tak si vzpomeň.“
Druhý klíček zvedla a podala Martinovi.
„Ten dáš panu Novákovi. Až přijdeme, vytáhneš ho z kapsy a předáš mu ho. Rozumíš?“
Martin přikývl. Hlas se mu třásl.
„Rozumím.“
Aneta se k němu přiblížila, vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho — dlouze, hluboce, s láskou. Když se od něj odtrhla, zašeptala:
„Miluji tě. A proto tě mám ráda takhle. Protože tohle zvládneš pro nás. Protože víš, že to děláme spolu.“
Martin se jen přitiskl k ní a zavřel oči. Cítil klícku na těle — studenou, těsnou, nemilosrdnou. A zároveň cítil lásku Anety, která ho obklopovala jako teplá deka. Bylo to zvláštní, téměř neskutečné spojení ponížení a něhy.
O deset minut později už stáli před dveřmi bytu pana Nováka.
Martin měl na sobě kalhoty a košili, ale pod nimi byl zamčený. Cítil ji při každém kroku — jak se jemně pohupuje, jak ho omezuje, jak mu připomíná, kdo teď rozhoduje. Aneta šla vedle něj v krátkých černých šatech, s klíčkem na řetízku mezi prsy. Vypadala klidně, sebejistě, téměř královsky.
Zaklepala.
Pan Novák otevřel dveře a usmál se.
„Aneto, Martine…rád vás vidím, pojďte dál.“
Vešli dovnitř. Martin cítil, jak se mu zrychluje tep. Klícka se mu při chůzi lehce pohupovala a on se musel soustředit, aby nezačal kulhat.
Usadili se v obýváku. Novák si sedl do křesla naproti nim a chvíli je pozoroval. Pak se usmál — tentokrát trochu jinak než obvykle.
„Martine,“ řekl tiše, „jsi dneska nějak… nervóznější než jindy. Něco se děje?“
Martin se na něj podíval. Cítil, jak se mu zardívají tváře. Klícka mu najednou připadala ještě těsnější.
Aneta se jen lehce usmála a položila ruku Martinovi na stehno.
„Řekni mu to, Martine,“ zašeptala. „Přece mu máš něco předat.“
Martin polkl. Ruka se mu třásla, když sáhl do kapsy a vytáhl malý klíček. Položil ho na konferenční stolek mezi ně a řekl tichým, chraplavým hlasem:
„To… to je pro vás, pane Nováku.“
Pan Novák se na klíček podíval, pak na Martina, pak na Anetu. Jeho úsměv se pomalu rozšířil.
„No, no, no…“ řekl pobaveně. „To je ale překvapení.“
Aneta se opřela do gauče, lehce si pohladila klíček na řetízku mezi prsy a řekla klidně:
„Martina už nebudeme potřebovat v plné kapacitě. Tak jsem ho zamkla. Jeden klíček mám já… a ten druhý teď patří vám.“
Pan Novák se rozesmál — hluboce, spokojeně, téměř predátorsky.
„No to se mi líbí,“ řekl. „To se mi opravdu líbí.“
Martin seděl vedle Anety, penis v klícce mu pulzoval a on věděl, že večer teprve začíná.
, ale už jen ve vybraných dílech 
