Pokračování příběhu po Erofestu

[Ryan]

Ten den jsem se dozvěděla, že mám nevlastní sestru. Byl to šok. Můj povedený otec, který nás opustil, kvůli jiné ženě, kterou opustil, ano překvapivě, kvůli jiné ženě, si na stará kolena udělal další dítě. Roky jsem ho neviděla a teď jen přidal další malý důvod k tomu to tak nechat. Byla jsem rozhozená, rozrušená. Jako už dlouho ne.

Byla jsem domluvená s Vaškem, že pro mě zajede, půjdeme běhat a... a to vše, co spolu děláme aniž bys o tom věděl. Jenže po tomto zjištění jsem neměla náladu ani na jedno. Sedla jsem si k němu do auta. Řekla jsem mu, že chci domů a začala vysvětlovat. Potřebovala jsem se z toho vypovídat. Potřebovala jsem, aby někdo naslouchal. Vše jsem mu vylíčila. O mé rodině nebo otci jsem s ním nikdy nemluvila. Do detailu jsem mu to vysvětlila, aby chápal kontext, jak mi je. Řekla jsem mu jak se cítím, a on... se tomu zasmál se slovy něco jako, že můj fotr je borec! Blbec! On je blbec a ty ještě větší jsem skoro křičela v hlavě. Byla jsem tak naštvaná, že si ani nepamatuju, co přesně řekl. Pak si ještě dovolil položit ruku na mé stehno!

Samozřejmě jsem jeho ruku odstrčila tak rychle, že mu muselo dojít, že udělal něco špatně. Ale nedošlo. Naštěstí jsme byli už jen kousek od domova. Hned jak zastavil jsem vylezla a šla naštvaně domů. Nečekala jsem na něj. Potichu jsem strčila klíč do zámku a otevřela dveře. Čekala jsem až ho uvidím procházet. Pak jsem šla dál dovnitř. Byl si na počítači. Vypadal jsi trochu překvapený. Asi, že jsem zpátky tak brzo. Jen ses naklonil ze svého kolečkového herního křesla a hned si věděl, že je něco špatně. Sluchátka letěla dolů, ty jsi naopak vyskočil nahoru a byl jsi v okamžiku u mě. Pamatuju si jak jsem ti padla kolem krku a byla za tebe vděčná. Můj empaticky miláček. Rozbrečela jsem se v tvém objetí. Částečně kvůli tomu zjištění ale hlavně proto, že ti za zády dělám takové věci. S takovým blbcem. Měl jsi pravdu je to blbec říkala jsem si v duchu.

Ty si mě vyslechl, udělal jsi všechno správně. A mnohem víc. A já se za sebe zase styděla. Kdybych se dnes nic nedozvěděla, tak bych nejspíš právě teď seděla s Vaškem vzadu na sedačkách v jeho autě. A dovolila bych mu nejspíš zase o něco málo víc než minule. Po té grilovačce jsem mu slíbila víc prostoru, víc času, víc všeho. Snažila jsem se to dávkovat pozvolna ale on si po pomaličku bral sám. S tím je ale konec! Aspoň na čas, než na něj přestanu být naštvaná. Rozhodla jsem se, že s ním nebudu pár dní mluvit.

Nakonec jsem to vydržela celé dva dny než přišel víkend a já měla volno. Ty jsi ale zrovna měl noční, po kterých si spal jako zabitý. Takže s tebou nic nebylo. Přestávala jsem na něj být naštvaná. A zatoužila jsem opět po nějakém tom vzrušení. Chtěla jsem mu napsat, ale nakonec jsem zavolala. Náš „vztah“ se přece jen posunul dost daleko na to, abych mu jen psala krátké zprávy, kdy a kam půjdeme běhat. Byl to už třetí den a já měla za to, že je vytrestaný dost. On si ale troufl, říct, že nevěděl, že s ním nemluvím! Blbec! Položila jsem mu to a telefon dala stranou. Chuť na nějaké vzrušení mě přešla.

Chvilku na to někdo zvonil. Šla jsem trochu překvapeně otevřít, ale absolutně jsem nečekala, že to bude Vašek. Vykulila jsem oči, instinktivně jsem přivřela dveře. Tohle nikdy neudělal. Co kdyby si tu byl?! Ale na to jen suše odpověděl, že tě prý viděl odjíždět. Ta drzost! Vysvětlila jsme mu, že takhle teda opravdu ne. Pak jsem mu vysvětlila tu situaci v autě, a že nemám náladu ho vidět ani s ním mluvit. Ujistila jsem, že tentokrát bude vědět, že jsem naštvaná a že s ním nechci mluvit.

Další den po probuzení ses vyptával na naše běhání. „Nic nebylo“ řekla jsem. Místo toho, abych řekla, že žádné nebylo. Pochopil jsi to tak, že ti nechci nic říct. Byla jsem naštvaná na něj, ale to tvé dotírání a vyptávání mě štvalo, tak jsi schytal můj hněv i ty. Věděla jsem, že s Vaškem teď nějakou dobu nebudu mluvit natož běhat a ty jsi mi dal záminku jak to vysvětlit. Napřed jsem se naštvala, že mi nevěříš. A pak jsem řekla, že to raději ukončím, než mít takové scény, hádky a nedůvěru. Bože jsem hrozná mrcha. Celé jsem to obrátila proti tobě.

To nejhorší ale bylo, že se mi v hlavě už utvářel další plán. On byl vždy jen vynucený kompromis, který se ti od začátku nelíbil. Nejspíš budeš rád, za to, že ses ho konečně zbavil. Jenže já za čas vychladnu a přestanu na něj být naštvaná.

Čím víc jsem Vaškovi dovolila získávat z mého těla, tím víc jsem já získávala z jeho náklonosti. Byl to sice risk ho takto vytrestat. Mohl se naštvat a vykašlat se na mě. Měl zástup Nanynek, které by mu okamžitě hupsly do postele a dovolily mu všechno, co já mu tak dlouho odpírám. To ale mohl udělat už dávno a neudělal. Byla jsem si tedy celkem jistá, že přijde sám s prosíkem a já zase budu víc na koni. Nelíbilo se mi nemít kontrolu nad situací.

V hlavě jsem dál spřádala svůj temný plán. Proč by se z mého kompromisu nemohlo stát mé tajemství? Proč bych ti měla říkat, že se s ním opět vídám? Ničemu by to neprospělo. Budeš jen naštvaný, žárlit, vyzvídat. A já budu muset vysvětlovat, mlžit a lhát. To by mi jen kazilo celou tu vzrušující zkušenost. A byl bys to ty, kdo mi to kazí. Ospravedlňovala jsem si to tak, že to pro nás oba bude lepší.

Jenže tady se můj plán nezastavil. Těšila jsem se na tu hru, nebezpečí z toho, že se něco dozvíš. Těšila jsem, že si budu užívat ty pocity, které patří jen lidem, kteří se teprve poznávají, ochutnávají zakázané ovoce, dovolují si k sobě víc. A zatímco já si to budu užívat s Vaškem, tebe nechám bez naplnění tvých potřeb. Nebudu s nikým jiným flirtovat, nebudu ti nic říkat. Znovu budu opakovat stejnou mantru, „nestojí mi to za ty scény, hádky a nedůvěru.“

Jak dlouho potrvá než to budeš znovu chtít? Napřed začneš jemně naznačovat, pak navrhovat, chtít a nakonec možná prosit? Pak ti teprve nabídnu, že to pro tebe můžu udělat... s Vaškem.

Několik dní jsem s ním nekomunikovala, pak ho odmítala. Jednak kvůli němu, aby pochopil, že jsem schopná to i ukončit - nejsem jako jedna z těch husiček přede mnou. Byl to zase jiný druh hry a přesto v něčem to bylo stejné. Ale chtěla jsem to opravdu ukončit? Zcela jistě ne. Byl to risk. Uvnitř jsem trnula hrůzou, když na mé vykalkulované zprávy neodepsal hned. Pokaždé jsem si říkala, co když jsem to tentokrát přepískla? Já se opravdu bála, že ztratím jeho pozornost.

Ne, to není ono. Bála jsem se, že ztratím to vše co představoval a co jsem s ním zažívala - nechci to pojmenovat.

Stal se ze mně gambler, který vsází city, touhu, vášeň... a dostává elektrizující návykové napětí z možné výhry. Možná tak nějak se cítí ti lidé u rulety, kteří vsází milionové částky? Nevím. Můj risk se ale dokonale vyplatil. Protože za druhé jsem to dělala kvůli tobě. Aby sis myslel, že jsem to s ním ukončila. A obojí vyšlo lépe než jsem čekala.

Když jsem konečně svolila, že se s ním uvidím byl jako vyměněný. Bylo dobře, že jsem mu začala pomalu dovolovat víc - ale ne vše. Protože po tom on toužil. Dostat vše. Nakonec jste všichni stejní. Chcete dobývat. Čím víc musel čekat na svou odměnu, tím víc jí chtěl. Mou kačenku. Tak jsme jí spolu nazývali.
Najednou byl krotší. Jedna hloupá chyba by ho mohla stát celé ty týdny úsilí, teď když byl tak blizoučko svému cíli. Uvědomoval si to. A ještě něco jsem z něj cítila.

On se bál udělat nějakou chybu. Protože o to co mu dávala nechtěl přijít. Do teď si bral někdy trochu víc než měl dovoleno. Smlouval o to, co mu dovolím. Někdy protestoval. Teď už ne. Dodržoval hranice, které jsem mu nastavila. Nesmlouval, neporušoval je, nestěžoval si. A tak jsem mu dovolila mnohem víc...

Byli jsme domluvení, že půjdeme opět běhat. Ty jsi měl noční směnu. Jeho zlepšené chování nebo jak to nazvat trvalo už tak dva týdny, možná tři. Bylo vedro a já byla unavená. A pak mě napadlo. Proč se prostě jen neprojít. Až se setmí. Nikdo nás neuvidí a nebude takové horko.

Připravila jsem se víc než obvykle. Možná nejvíc, co jsem se pro Vaška kdy připravila. Napřed jsem si vybrala šaty. Pak jsem se osprchovala, namalovala a hlavně oholila. Ano, přesně tak. Nestalo se to náhodou. Plánovala jsem to. Chtěla jsem ho odměnit za jeho slušné chování.

Byl všední den, blížila se půlnoc a já věděla, že budu zítra v práci nepoužitelná. Ale těšila jsem se na to jak ho překvapím. Skoro nikoho jsme nepotkali. Procházeli jsme se podél řeky. Pak jsem navrhla si sednout na lavičku. Obvyklé něžnosti, doteky, polibky a pak...

Jsem si na něj znenadání sedla obkročmo. A tady můj plán začal narážet na překážky. V mých představách rozhodně nelítala žádná havěť. Lavička nebyla tak neskutečně nepohodlná a o tom, že celý úhel ve kterým jsme byli... no prostě nic nebylo, tak jak jsem si představovala. Takže jsem to zklamaně vzdala. Byla jsem i trochu naštvaná a za pár hodin bych měla vstávat do práce. Chtěla jsem jít domů. Vašek zase nijak neprotestoval, nebyl zklamaný nebo to aspoň nedával najevo.

Došli jsme k nám do vchodu. A já ho opravdu moc chtěla odměnit za to jak to vzal. Jak jsme šli pomalu po schodech, protože ani jeden jsme se ještě nechtěli rozloučit, tak jsem v hlavě pomalu hrála s představou, že se nezastavím u našich dveří... ale půjdu s ním nahoru - k těm jeho.

S každým dalším schodem se zrychlovalo bušení mého srdce a odhodlání to skutečně udělat. Cítila jsem ty známé pocity nervozity a vzrušení. U našich dveří se mi rozklepala kolena. On zastavil, aby mi dal letmý polibek na dobrou noc. Víc jsem mu nikdy nedovolila. Ne tak blízko našeho soukromí. Já ale udělala další krok, pak další. Byla jsem na druhém schodu, když jsem na něj otočila. Překvapené mě pozoroval a pak mě pomalu beze slova následoval. V mezipatře mě chytl kolem boku. Ale zbytek schodů jsme vyšli bez doteků.

Hbitě odemkl dveře, vešel dovnitř a otevřel je dokořán. Vklouzla jsem dovnitř než mě někdo uvidí a srdce jsme měla opravdu až v krku. Už jsem mu dovolila hodně. Byť jsme nikdy neměli skutečný sex, tak jsme spolu zažili i orgasmy. Tohle ale bylo jiné. Silnější, opravdovější, vážnější...

Bylo to cítit ve vzduchu. Mé tělo reagovalo o poznání víc než obvykle. Všude. Zrychleně jsem dýchala a já... vlastně neměla plán. Jen vyjít schody - to bylo celé. Ale co teď? Začala jsem být víc nervózní. Co když to pochopil, tak, že teď mu dám opravdu vše?

Zavřel dveře. Světlo z chodby přestalo svítit a on nerozsvítil uvnitř. Schválně? Ocitli jsme se ve tmě. Oči si ještě nepřivykly a já v očekávání toho, co bude následovat skoro zpanikařila. Rozsvítil. Trvalo to ale nekonečně dlouho. Úlevou jsem se usmála. Rozhlédla jsem se a šla směrem do stejného pokoje kde i my máme ložnici. Bylo to tak známé ale jiné. Nejen jiné patro. Ale i jiný partner - jiná dimenze.

Vešla jsem do pokoje, když jsem se opět ocitla ve tmě. Zhasl na chodbě a za moment se objevil za mnou, rozsvítila se led světla, která velmi hezky dokreslovala atmosféru. Polibek na rameno, šíji, krk. Otočila jsem se na něj. Ustoupila jsem od něj maličko. Ramínka jsem shodila z ramen dolů. A pak nechala šaty spadnou na zem.

Už se mě dotýkal na mých intimních místech. Dovolila jsme mu hrát si a sát má prsa. Už jsem se mu třela kačenkou od jeho penis. Ale vždy jsme na sobe měli stále nějakou látku. Tohle bylo poprvé, kdy mě viděl zcela nahou. Přistoupila jsem k němu, začala ho jemně líbat a svlékat. Za chvilku jsme před sebou byli poprvé úplně nazí. Ne někde venku nebo v autě ale v bezpečí jeho domova, jeho ložnice. Nemuseli jsme spěchat, ani se na někoho ohlížet. Jen my dva.

Navedla jsem ho ať si lehne do postele. Polibek na stehno, další o kousek výš a pak jsem se ocitla na velmi tenkém ledě. Políbila jsem jeho penis. Do pusy nesměl - pravidla! Ale polibek? Ten přeci zakázaný nebyl. Ne, ten ne a ani jazyk. Tím jsem jela po celé délce jeho překrásného penisu, od kořene až po jeho špičku. Tam jsem ucítila, napřed vůní a pak i chuť kapičky jeho vzrušení.

Vzrušením jsem ho málem vzala do pusy. To nesmím, to mám zakázané. Ale já tak hrozně moc chtěla. Musela jsem dal hlavu pryč jinak bych se snad neudržela. Teď byl ten správný moment mu dát, co jsem chtěla. Naklonila jsem se k němu a pošeptala mu: „nehýbej se, nic nedělej“ a pak jsem si sedla na jeho penis, tak aby byl mezi mými stydkými pysky a já mu po něm začala pomaličku jezdit. Byla jsem hrozně vzrušená a tak to šlo snadno. Za chvilku byl jeho masivní penis celý od mých šťáv. Dráždila jsem nás oba.

Napřed jsem se bránila sténání. Ale pak mi došlo, že ty jsi v práci, jeho pokoj je stejně jako ten náš v rohu a navíc pod ním jsme my, nahoře střecha. Nejbližší byt byl přes pár zdí metry daleko a ani nevím jestli tam někdo bydlí nebo teď je. A tak jsem si dovolila si to užít naplno. Bylo to krásné a osvobozující. Dávala jsme mu najevo jak moc se líbí ho mít tak blizoučko mé kundičky. Chtěla jsem ho cítit v sobě ale nemohla jsem - pravidla. O to víc to ale bylo vzrušující.

Blížila jsme se rychle orgasmu, zrychlila jsem tempo i mé sténání, když jsem najednou cítila jak mu v něm cuká. Rukama jsem byla opřená o jeho prsa a cítila jsem najednou jak na mou ruku dopadla horká tekutina. Když mi došlo, že se udělal a postříkal mě, byť jen ruku, tak jsem měla silný orgasmus. Svalila jsem se napřed na něj. A přilepila se k jeho semenu. Oddechovala jsem a tím jsem ho mělo po celém břichu i na prsou. Políbila jsem ho. Svalila jsem se napřed vedle něj. Ještě si chvilku užívala ten moment. A pak jsem raději co nejrychleji oblékla a odešla.

Ještě mě zastavil ve dveřích a vášnivě mě naposledy políbil. Dolů se mi šlo hezky, lehce. Omámeně. Byla jsem spokojená i uspokojená. Dovolila jsem mu skoro vše ale nic jsem neporušila. Uvnitř nebyl - tehdy ještě ne.

[hertz2]

Wow! Velmi dobré, jako ostatně celá série. Jen tak dál...

[pajda1]

Super to pokračuje ,má to pořádný naboj. Nemůžu se dočkat pokračování.

[Ryan]

Její první skutečná nevěra

Od toho momentu, kdy jsme byli poprvé oba nazí a já se o něj začala otírat, kdy jsem se pohybovala po jeho penisu a cítila ho mezi svými stehny, se většina zábran rozplynula. Ne všechny. To jádro zůstalo. Ta poslední hranice — žádná penetrace. Tu jsem držela. Nebo jsem si alespoň myslela, že ji držím.

Naše společné běhání začalo být méně časté. Ty jsi to vnímal jako útlum, jako by to mezi námi pomalu vyprchávalo. Jenže to bylo přesně naopak. Jen se to přesunulo jinam. Začala jsem za ním chodit do bytu, vždycky ve chvíli, kdy jsi odjel do práce. Zavřené dveře, zatažené závěsy, postel. A my dva. Nazí.

Tam už nebylo potřeba nic skrývat. Dotýkali jsme se bez omezení. Hladili se, líbali, poznávali se rukama i ústy. Naše těla se o sebe třela, hledala, reagovala. Byla to hra, která měla jasné pravidlo — nesmíme zajít dál. A právě to z ní dělalo něco tak silného. Dosahovali jsme společných orgasmů, znovu a znovu, aniž bychom tu poslední hranici překročili. Trvalo to asi dva týdny. A za tu dobu ve mně začalo růst něco, co jsem nedokázala zastavit.

Touha jít dál. A on to asi cítil stejně. Protože mi donesl testy. Neprosila jsem se ho to. Nežádala jsem to. Někdy dřív, možná na začátku, možná někde v půlce jsem mu řekla, že bych s ním nikdy nic neměla, protože měl kdo ví kolik holek. Pak jsem mu řekla, že dovnitř nesmí, protože nemá testy. A on mi je nedávno ukázal. Rázně jsem mu řekla: „ale my spolu nebudeme spát“ a on na to jen překvapeně koukal. Možná si v hlavě říkal, že bude lepší mlčet ale tušil, že se to stane. Debatovat o tom teď by to mohlo jen oddálit.

Věděla jsem, že nesmím. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si začala uvědomovat, jak jsi to vlastně řekl. „Nesmíš mu dovolit…“ To slovo se mi v hlavě začalo vracet. Dovolit. A najednou jsem v něm viděla prostor.

Naváděla jsem tě k tomu. Nenápadně. Otázkami. Přiměla jsem tě tu větu zopakovat. Ujistit mě. „Nesmíš mu dovolit…“ A v tu chvíli mi to došlo. Já mu to nesmím dovolit. Ale co když to nebudu já, kdo to dovolí?

Ta myšlenka mě zasáhla tak silně, až jsem na chvíli přestala přemýšlet o čemkoliv jiném. Kdyby to byl on. Kdyby to byl Vašek, kdo udělá ten krok. Kdybych ho k tomu dovedla, vyprovokovala ho, dostala ho až na hranici… a pak se jen nastavila. Bez slov. Bez svolení. Pak bych mu přece nic nedovolila. On by to udělal. A já bych zůstala v rámci svých pravidel.

Ta logika byla pokřivená. Věděla jsem to. A právě proto mě tak přitahovala.

Na dalším setkání už jsem věděla, co chci. Počkala jsem, až odjedeš do práce, a šla jsem za ním. Všechno začalo stejně jako vždy. Nahota. Postel. Doteky, které už jsme znali. Polibky, které byly čím dál hlubší. Ruce, které přesně věděly, kam jít. Naše těla se znovu přiblížila, přitiskla k sobě.

A pak jsem si na něj sedla. Jako pokaždé předtím. Pohybovala jsem se po něm, cítila ho pod sebou, mezi závojíčky, na klitorisu a lehoulince i u vchodu dovnitř. Byla jsem ještě vzrušenější než obvykle. Při pohledů dolů jsem viděla, jak moc toho je na jeho penisu. Celá ta situace mě uvnitř vydráždila skoro k nepříčetnosti. Tentokrát jsem nepřemýšlela, jestli se to stane. Ale jak ho dovést k tomu, aby to udělal on.

Pohybovala jsem se na něm dál. Nakláněla jsem se k němu, abych ho mohla líbat — rty, krk, znovu rty. Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech, jak mi občas unikne zasténání, aniž bych ho chtěla zadržet. A při každém tom pohybu jsem mu zároveň dávala prostor. Nenápadně. Jako by to byla jen přirozená součást toho, co děláme.

Posouvala jsem pánev tak, aby už nebyl pevně sevřený mezi mými stehny. Stačilo by málo. Stačilo by, aby se trochu napřímil. Aby napnul svaly. A při mém návratu zpátky bych narazila na jeho žalud, který by se dotkl mé kundičky. A on by to nevydržel. Byla jsem si tím skoro jistá. Jenže on se držel.

Cítila jsem to. V jeho těle, v tom, jak se kontroluje. Pořád v sobě měl tu zkušenost, kdy jsem ho od sebe odřízla. Kdy přišel o všechno to, co jsem mu dávala. Tu intenzitu, vášeň, vzrušení… něco, co s žádnou jinou nezažil. A právě proto si teď dával pozor. Nechtěl udělat chybu. Nechtěl si vzít víc, než mu bylo dovoleno.

Snažil se.

A já to začínala vnímat.

Při dalším pohybu mi to došlo naplno. Ta změna. Ta opatrnost. Ta kontrola, kterou v něm dřív nebyla. Nechtělo se mi věřit, že by dokázal odolat. Že by to opravdu udržel.

Znovu jsem se k němu naklonila. Ještě víc než předtím. Nechala jsem mu tolik prostoru, kolik jen šlo. Věděla jsem přesně, co dělám. Stačilo by, aby se jen trochu pohnul — a při mém návratu dolů by se jeho žalud ocitl přesně tam, kde ho chci mít. Ale nic. Znovu nic.

Zkusila jsem to jinak. Zarýpla jsem mu nehty do hrudi. Ne silně, ale dost na to, aby to cítil. Chtěla jsem v něm probudit reakci. Instinkt. Aby mě chytil pevněji. Aby si mě vzal. Aby mi oplatil tu bolest, kterou jsem mu právě způsobila. Dělávala jsem to tak, když jsem to chtěl tvrději. Zarýt nehty do prsou nebo zad a snad vždy následovalo tvrdší přirážení jakoby z pomsty. Jenže on jen zkřivil tvář a jinak nic.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc po tom toužím. Bylo to skoro až zoufalé. A zároveň mi začalo docházet, že pokud to chci posunout dál, budu mu muset jít víc naproti.

To už bylo za hranou.

Nebo… skoro.

Znovu jsem ho políbila. Vášnivěji. Vzdychla jsem mu do rtů. A když jsem se vracela zpátky dolů, změnila jsem pohyb. Jeho penis byl tak velký, těžký, takže přirozeně spočíval na jeho břiše. Proto jsem na něj předtím nenarážela. Proto všechny ty pokusy nefungovaly. Musel by ho nastavit, jít tomu naproti. A tak jsem to změnila. Posunula jsem se níž a začala se o něj třít jinak. Svým tělem o jeho břicho. Pomalu, cíleně. Věděla jsem, že tam bude, že nemá kam uhnout. Že na něj tam narazím.

A taky že ano.

Konečně jsem ho ucítila přesně tam, kde jsem ho chtěla mít. Jeho žalud se dotkl mého těla přesně mezi pysky a klitorisem. V tu chvíli se všechno zastavilo. Nastalo úplné ticho. Jen náš zrychlený dech, který byl najednou až nepřirozeně hlasitý. Oba jsme věděli, co se právě stalo. Nikdo z nás to nekomentoval. Nebylo potřeba.

Byla jsem neskutečně vzrušená.

Pak přišel ten pohyb. Jemný, sotva postřehnutelný. Nedokázala jsem říct, kdo ho udělal, jestli to byl on nebo se prostě jen jeho penis víc prokrvil, ale myslím, že já jsem to nebyla. Každopádně ale jeho žalud pomalu sklouzl od klitorisu k mému poševnímu vchodu.

Zlehka se opřel o moje závojíčky, které se pod jeho tlakem pomalu, ochotně rozevíraly. Cítila jsem ho tam — teplý, pevný, neodbytný. Přesně na hraně. Ještě dovnitř nevstoupil… ale byl tak těsně, že jsem měla pocit, jako by už byl součástí mě.

Na chvilku jako by se zastavil čas a mou hlavou i tělem prolétlo uvědomění. Po všech těch týdnech, po měsících toho hraní si na hraně, toho vědomého zastavování před tou poslední hranicí… jsme se dostali sem. Na místo, ze kterého se už nevrátím stejná. Byla jsem jen kousek od okamžiku, který by mě změnil. Ne trochu. Ne na chvíli. Natrvalo. Stačil by jediný pohyb.

On ho ale stále neudělal. Mé plány se začínaly hroutit jako domeček z karet. Z mého těla se pomalu stávalo corpus delicti. O mé nevině už nemohla být řeč. Byla jsem tu. Ta síla přítomného okamžiku byla nepopiratelná. Chystala jsem se ho spáchat. Ne zločin. Snad hřích? Byla jsem v jeho bytě, v jeho posteli, s jeho krásným penisem na pokraji katastrofy. Bez alibi.

Nevím, jak dlouho bychom tak zůstali napůl spojeni, kdybych se konečně neodhodlala. Bylo to tak lákavé, neodolatelné. Omamné vábení. Nesměla jsem — a o to víc mě to lákalo. Nemohla jsem — a o to víc jsem to potřebovala udělat. Nechtěla jsem. Část mě opravdu nechtěla. Ale ta druhá… o to víc chtěla.

Zapřela jsem se dlaněmi o jeho hruď a pomalu zatlačila proti jeho božskému nástroji. Špička jeho žaludu začala klouzat dovnitř. Nervová zakončení dávala zbytku těla intenzivně najevo, co se právě děje. Má malá kundička se chystala přijmout největší penis ve svém životě. Cítila jsem soustředěný tlak u vstupu, který pomalu ustupoval, jak si má pochva začala zvykat na jeho velikost. Jeho žalud byl ale jen začátek. Za ním byl ještě širší. Výrazně. A s každým milimetrem jsem si to uvědomovala víc a víc. Zhluboka jsem se nadechla — automaticky, snad i ze strachu — a pak jsem svou pánví zatlačila proti jeho masivní chloubě.

Jeho nejširší část do mě pronikala. Ucítila jsem lehké štípnutí. Pak, jak se má pochva rozpínala a snažila se přizpůsobit, přišel intenzivní tlak, hraničící s bolestí. Krásnou, nepoznanou. A to všechno jsem prožila se zadrženým dechem. Trvalo to nekonečně dlouho. Veškeré nepohodlí se proměnilo v jeden silný moment. Vnímala jsem každý pohyb. Bylo to na hraně mezi příjemným a bolestivým. Náročné. A já měla radost, že jsem to zvládla. Cítila jsem se výjimečně. Cítila jsem jeho výjimečnost.

Zastavila jsem se a otevřela oči. Jeho nejširší část roztahovala můj poševní vchod tak, jako ještě nikdy předtím. Jeho žalud už byl bezpečně uvnitř mě. Vychutnávala jsem si to. Předtím jsem se cítila prázdná. Nutně jsem tu prázdnotu potřebovala zaplnit. Žádné množství lízání, tření se o jeho penis nebo orgasmů by ten „její“ hlad nedokázalo uspokojit. Moje kundička prostě potřebovala být naplněná. Nikdy v životě jsem neměla silnější pocit zakázaného ovoce než právě teď.

Naše oči se setkaly, spiklenecky jsme se na sebe dívali. Oba jsme věděli, co se právě stalo. Porušili jsme pravidla. Jen on nevěděl, že ta hra, co se mnou hrál, pro mě znamenala mnohem, mnohem víc. Já neporušila svá pravidla, ale ta tvá. Pro něj to byl náš první sex. Pro mě to byla má první skutečná zrada.

Nebylo cesty zpět.

Byl uvnitř.

Bylo pozdě.

A stejně bych to už nedokázala zastavit. Zbývala mi jediná cesta. A já se na ni moc těšila.

Krátký moment, který jsem strávila ve svých myšlenkách, přerušil tím, že mě chytl za boky. Jemně. Bříšky palců mě tam hladil. Konečně se zapojil. Do teď jsem to byla jen já. Chtěla jsem ho přimět, aby si mě vzal bez mého svolení, tak abych se sama před sebou mohla ospravedlnit. Abych mu to nedovolila, tak jak jsi to chtěl. Tak jak jsem to ve své hře hrála. Jenže pravda byla jiná.

Já to celé inicializovala.

Já ho k tomu dovedla.

On tu jen byl. K mé dispozici. A nechal mě zajít až sem. Nechal mě podlehnout. Všechno porušit.

Dychtivě jsem rychle, opakovaně přikývla. Věděla jsem, co ten dotyk na mých bocích znamená. Majetnicky si mě podržel, aby ho mohl zasunout hlouběji. Aby si mým tělem mohl dělat dobře.

Chystal se mě použít.

A já věděla, že přesně tohle jsem celou dobu chtěla.

Jeho tělo se konečně zapojilo. První pomalý pohyb jeho pánve. Držel mě za boky, pevně, jistě, jako by mi tím dával najevo, že už není kam uhnout. Že tohle už se děje. Moje tělo na něj reagovalo okamžitě — napřed napětím, lehkým odporem, snahou to pochopit… a pak postupným uvolněním. Pomaličku jsem si na něj zvykala. Na jeho velikost. Na ten pocit, že už není jen na hraně… ale skutečně ve mně.

První chvíle byly zvláštní. Intenzivní. Na hraně mezi nepříjemným a vzrušujícím. Dech se mi zadrhával, tělo si hledalo rytmus, snažilo se přizpůsobit. A pak se to zlomilo. Najednou to přestalo bolet. Najednou to nebylo těžké. Bylo to… neskutečně příjemné. Odevzdala jsem se tomu. Přitáhla si ho k sobě a začala ho líbat. Dychtivě. Hladově. Každý další pohyb už ve mně spouštěl vlny, které jsem nedokázala zastavit.

Sténala jsem. Napřed tlumeně, skoro opatrně. Pak víc. Hlasitěji. Už jsem se nehlídala. Dovolila jsem si to prožít naplno. Pustit to ze sebe ven. Věděla jsem, že mě nikdo neslyší. Že jsi v práci. Že sousedi nejsou poblíž. Byl tam jen on. A já mu svým tělem, svým hlasem, každým pohybem dávala najevo, co právě prožívám. Že tohle je jiné. Silnější. Že právě teď zažívám něco, co jsem nikdy předtím nezažila.

Jeho pohyby se prohlubovaly.

Každým dalším přitlačením jsem cítila, jak se dostává dál, hlouběji, než na co bylo moje tělo zvyklé. Nebyl to jen tlak. Bylo to něco ostřejšího, koncentrovaného, jako kdyby se dotýkal místa, které ve mně bylo vždycky skryté, nedotčené. Na okamžik jsem ztuhla. Ten pocit mě překvapil. Nebyl nepříjemný… jen neznámý. Intenzivní. Dotýkal se mého děložního čípku.

Moje tělo se tomu přizpůsobilo. Ten ostrý vjem se rozlil do zvláštní, hluboké slasti, která se šířila celým podbřiškem. Každý jeho pohyb to jen zesiloval. Už jsem ho nevnímala jako něco cizího. Naopak. Jako by přesně tam patřil. Jako by přesně tohle moje tělo celou dobu hledalo.

Už to nebylo opatrné. Už mě jen „nezkoumal“. Čas na přizpůsobení vypršel a on si mě začal brát. Jistěji. Tvrději. Šukal mou nenasytnou kundičku. A moje tělo na to reagovalo okamžitě. Přizpůsobovalo se, otevíralo, přijímalo ho bez odporu. Byla jsem najednou hladová. Nenasytná. Každý jeho pohyb ve mně vyvolával silnější a silnější odezvu.

Začala jsem ho líbat jinak. Dychtivě. Bez kontroly. Ale z nějakého důvodu, snad ze zvyku jsme nepoužili jazyky. Jako by dodržení toho pravidla změnilo fakt, že jsem právě teď nevěrná.

Slova mi unikala sama. Neplánovaně. Překvapovala jsem sama sebe tím, co říkám, jak to říkám. Jako by ze mě mluvila jiná část. Ta, kterou jsem do té doby držela pod kontrolou. Veškeré zábrany padly.

„Šukej mi ji.“

„Konečně ses dočkal mé kundičky, viď?“

„Dělej si se mnou, co chceš… použij mě jako svou malou kurvičku.“

„Čekal jsi tak dlouho… a konečně mi ji můžeš vystříkat. Udělej to. Chci to!“

Oba jsme byli hrozně nadržení. Netrvalo to dlouho. Jen pár minut. Jakmile odezněla počáteční bolest a já si dovolila mluvit sprostě jako ta nejpromiskuitnější coura, cítila jsem v celém těle, jak se neodvratně blížím k orgasmu. Jenže ten pocit byl od začátku jiný. Jeho masivní penis ve mně vytvářel pocit dokonalého naplnění. Jeho délka způsobovala, že byl úplně na dně… a právě tam mi přinášel nečekané potěšení. A přesto nebyl celý uvnitř.

V jednu chvíli jsem si sáhla dolů. Byla tam doslova potopa. Moje vzrušení bylo všude. Teklo ze mě po jeho penisu do okolí. Chtěla jsem ho mít v sobě celého, ale nevešel se. Byl už na konci… a stejně ještě zbývala část. Dvěma prsty jsem po něm klouzala, mačkala ho. Chtěla jsem mu pomoct. Chtěla jsem, aby se udělal společně se mnou.

Nemohla jsem se dočkat, až uvidím jeho výraz, když poprvé vystříkne svoje sperma dovnitř, do mého nitra. Až se ve mně rozlije to horko. Až ucítím škubání v jeho penisu. Pobízela jsem ho slovy, prsty, svým sténáním. Snažila jsem se ten svůj oddálit. Snažila jsem se, aby byl první, protože bych jinak neudržela oči otevřené… a já se na něj chtěla dívat.

Konečně to na něj přicházelo. Byla jsem tak hlasitá. Vydržet neudělat se bylo skoro jako mučení. Slastné, ale až bolestivé. Jenže opět tím úžasným způsobem. Jeho penis jako by ještě víc ztvrdl. Cítila jsem každý jeho pohyb snad ještě intenzivněji než kdy předtím. Měla jsem pocit, že cítím i jeho krví nalité žíly. Moje kačenka se naopak stahovala v orgasmu. Bylo to nepopsatelné.

Pak jsem ucítila první pulzy jeho semene, které mířily přesně na hrdlo. Stříkal tak hluboko, přímo do mého lůna. Stihla jsem obdivně sledovat několik vteřin jeho vzrušený výraz… a pak jsem se nekontrolovaně roztřásla ve svém orgasmu.

Několikrát ses mě ptal, co byl můj nejsilnější orgasmus v životě. A já nikdy nedokázala jednoznačně odpovědět. Měla jsem spíš top deset, možná i víc momentů, které mi utkvěly v paměti. Kdyby ses ale zeptal po tomhle… měla bych jasnou odpověď.

Jenže tehdy jsem ti to nemohla říct.

A jakmile ze mě ta vlna odezněla, přišlo ticho. Těžké, nepříjemné. Ještě před pár vteřinami jsem byla úplně pohlcená tím, co se dělo, ale teď… jako by se všechno začalo vracet zpátky. Do hlavy. Do reality. Uvědomění přišlo najednou a tvrdě. Co jsem udělala. Kde jsem byla. S kým. Všechno to, co jsem do té chvíle dokázala vytěsnit, se na mě sesypalo. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Najednou jsem tam nechtěla být. Potřebovala jsem pryč. Od něj. Od té postele. Od sebe samotné v téhle podobě. Rychle jsem ze sebe sesunula jeho ruce, odtáhla se a bez jediného slova začala hledat svoje věci, jako by mi každá další vteřina navíc mohla ublížit ještě víc.

[pajda1]

Super,to je mega bomba.

[Ryan]

Co předcházelo její první nevěře

Měla jsem jednu ze svých hypochondrických atak. Byl jsi na to už zvyklý. Obratem jsi mi začal dávat rozumné argumenty, proč nemůžu mít ALS. Postupně mě uklidňuješ, vracíš mě zpátky na zem. A pak, úplně na závěr, dodáš, že jsem hypochondr.

Ano, jsem.

Ale takové věci mi říkat nesmíš.

Usměju se na tebe, protože jen ty mě umíš tak rychle uklidnit. Zároveň už ale v hlavě rozjíždím něco jiného. Trest. Malý. Skoro nevinný. Jen za to jedno slovo.

Dovolím Vaškovi něco, co jsem mu do té doby nedovolila. Něco na „H“.

Chvíli nad tím přemýšlím. Napadá mě leda tak houby. Hodně... něčeho. Mohla bych si dosadit cokoliv, ale v mé hlavě to nezní fér. Není to přesné. Není to ono.

Za každé písmeno ve slově hypochondrie (a samozřejmě, že „ch“ se počítá za dvě!) dovolím Vaškovi… co? Jeden centimetr uvnitř? To už by byl regulérní sex. Přímé porušení pravidel.

Ano, dělala jsem ti různé věci za zády. Ale na dodržování těch pravidel bylo něco neskutečně vzrušujícího. Nejen pro mě, ale i pro něj. Drželo ho to v napětí. Neustále. Co ještě může. Co už ne.

Co dál? Dovolím mu být tak dlouho uvnitř? Stejný problém. Zase bych mu dovolila porušit pravidla. To jsem nechtěla. A pak mi to došlo. Nejde o to, co se stane. Jde o to, kdo to udělá.

V tu chvíli se mi ta tvoje věta vrátila v náhlém uvědomění. „Nesmíš mu dovolit…“ Ne „nesmí se to stát“. Ne „nesmí k tomu dojít“. Řekl jsi „nesmíš mu to dovolit“. Jakoby by tvá slova dávala mému podvědomí návod a ne zákaz. Ta formulace byla najednou čistá, jednoduchá.

Najednou to dávalo smysl. Aspoň v mé zvláštní, pokřivené logice… Nemusím mu dovolit nic. Stačí, když ho vyprovokuju, Když ho nechám zajít dost daleko a vytvořím přesně ten moment - příležitost, při které si to bez dovolení vezme sám.

Ta myšlenka mě nadchla tak, až jsem zapomněla jak vznikla. A dočista jsem zapomněla na tvůj trest. Na ten jsem si vzpomněla až později, když jsem si potřebovala odůvodnit proč to vlastně dělám. Nemohla jsem přeci přiznat, že to dělám pro své uspokojení, pro ukojení mé touhy po jeho těle, po jeho božském penisu. Ne, tehdy jsem ještě chtěla hrát podle pravidel.

Byla jsem odhodlaná to udělat. Naplánovala jsem si den. Chtěla jsem, aby se to stalo v noci. Noc je taková tajemná, magická, víc intimní. Pár dnů zbývalo než si měl mít noční směnu. Měla jsem čas si vymyslet velké množství scénářů. S Vaškem jsem se odmítla setkat. Chtěla jsem, aby byl víc natěšený. Víc chtivý.

Zpětně si uvědomuju, že jsem v tom pěkně lítala. Ale i přesto jsem v sobě měla vnitřní rozpor. To, co mě nakonec postrčilo k tomu to udělat byla Katka. Vzpomněla jsem si jak mě to ranilo. Jak se mi ta představa tebe s ní stále vracela. A pak jsem ti slíbila čtyři tresty, za každý sex, který si s ní měl. Ale dostal si jen dva. Myslela jsem si, že mi to pomůže ale nestalo se tak. Nakonec jsem se raději rozhodla jí vytlačit ze své mysli, ale nezapomněla jsem.

Jeden ze scénářů byl, že ses to o nás dozvěděl. A já bych sex s Vaškem vydávala za třetí trest. Já vím, že je to absolutně postavené na hlavu, když vezmu v potaz to vše... co jsem dělala. Luk, Jakub...

Ale jedna má část chtěla, abys zažil stejnou bolest jako já. Protože já nemám potěšení z toho se o tebe dělit. O nikoho se nechci dělit. Obzvlášť ne o tebe. Fakt, že oni spí s někým jiným dokážu akceptovat pokud o tom nevím detaily. Nechci o tom nic vědět. I když vím, že se to nejspíš děje. A nelíbí se mi to. Dokud to zůstane jen jako neurčitá možnost, tak jsou to jen takové pochybnosti a ne skutečnost.

Jenže zase jsem nemohla tolik riskovat. Vyspat se s Vaškem a říct ti „ták to je tvůj třetí trest!“ by se mohlo velmi rychle ošklivě obrátit proti mě. A mohla bych ti tím skutečně ublížit. To jsem nikdy nechtěla. Opravdu. A tak to byl jen můj záložní plán.

Ten první plán ve mně ale zůstal. Nemusela jsem se k němu vracet, nemusela jsem si ho připomínat. Byl tam. Jako tichá jistota. Věděla jsem, že se to stane. Ne jestli, ale kdy.

Pak mi napsal. Krátce, jednoduše. „Kdy tě uvidím?“ Dívala jsem se na tu zprávu déle, než by bylo normální. Věděla jsem, co tím myslí. A věděla jsem, že to není jen o setkání. Cítila jsem zvláštní směs pocitů. Těšení, napětí, lehký strach… a něco mnohem silnějšího, co jsem si nechtěla přiznat. Nakonec jsem mu odepsala jen „Brzy.“ Nechtěla jsem to uspěchat. Chtěla jsem, aby to v něm ještě chvíli pracovalo.

Ten den jsme já a ty normálně fungovali. Bavili jsme se, seděli vedle sebe, všechno vypadalo jako vždycky. A tehdy jsem si to poprvé naplno uvědomila.

„Víš, jak jsi mi jednou říkal, že je to celé schizofrenní? Tak tehdy jsem to pochopila.“ promluvila Míša přímo ke mě a přerušila na moment svůj monolog.

Já jsem se tak v tu chvíli opravdu cítila. Jako bych v sobě měla víc lidí najednou. Jedna má část chtěla být jen tvoje. Klidná, věrná, normální. Druhá chtěla jeho - bytostně. Další v sobě měla pořád tu potřebu tě potrestat. A pak tam byla ještě jedna… která by ti to všechno nejradši řekla. Sdílela to s tebou. Viděla v tom něco, co by nás mohlo ještě víc propojit. Ale ty jsi ho nesnášel.

Když jsi pak odjel do práce, zůstala jsem chvíli stát v bytě v úplném tichu. Bylo takové, že jsem skoro slyšela vlastní srdce. Ne obrazně. Opravdu. Bušilo mi v hrudi tak silně, až mě to zneklidňovalo. Jako by mi tělo dávalo poslední šanci se zastavit. Otočit se. Nedělat to. Jenže to nebyl jen strach.

Bylo v tom všechno najednou. Nervozita, která mi stahovala žaludek. Napětí, které se mi rozlévalo do celého těla. A pod tím… něco mnohem silnějšího. Vzrušení. Ne čisté. Ne nevinné. Spíš takové to zakázané, o kterém víš, že bys ho neměla cítit — a právě proto je tak intenzivní.

Stála jsem tam a věděla jsem, že mám jen dvě možnosti. Zůstat, nebo jít za ním. A tentokrát to nebylo obyčejné „nejít“. Zůstat by znamenalo ukončit to. Ne jen dneska, ale úplně. Protože jsem věděla, že pokud to neudělám teď, udělám to jindy. Ta myšlenka by nezmizela, naopak by sílila. Vracela by se, dokud by mě nedohnala ke stejnému bodu.

Nebo jsem mohla jít a ohrozit úplně všechno, co spolu máme.

Na chvíli jsem se snažila chytit třetí možnosti. Jít za ním a nepřekročit hranice. Zůstat u toho, co jsme dělali doteď. Hlídala bych se, zastavila bych to včas, měla bych to pod kontrolou. Jenže už v tu chvíli jsem věděla, že je to jen způsob, jak si to před sebou omluvit. Že jakmile tam budu, jakmile ho uvidím a ucítím, tak to nezastavím. Ta varianta existovala jen v mé hlavě, ne ve skutečnosti.

Zůstávala tedy jen ta první možnost. Ukončit to. Odejít od toho dřív, než se to stane. Jenže čím déle jsem tam stála, tím víc jsem cítila, že tohle rozhodnutí vlastně udělat nechci. Nebyl to boj mezi „správné“ a „špatné“. Spíš jsem si to začala vysvětlovat jinak. Že o nás tím nepřijdu. Že to, co máme, tím nezmizí. Že je to jen něco navíc, něco odděleného. Že to nemusí nic znamenat, pokud to tak nechám být. A že to hlavní, co ke tobě cítím, tím vlastně neohrožuju.

A pak se to ve mně jen přehouplo. Bez velkého momentu, bez dramatu. Jen mi hlavou proběhlo: „Stejně to chci. Stejně se to stane.“ A hned vzápětí druhá myšlenka. Že to zvládnu. Že to udržím oddělené. Že to zůstane jen mezi mnou a ním a k tobě se to nikdy nedostane. Že tě tím vlastně neohrozím.

Už jsem nestála na místě. Udělala jsem krok ke dveřím. Zavřela jsem je za sebou a na chvíli se o ně opřela.

Jako bych ještě potřebovala ten poslední okamžik. Poslední nádech před tím, než to udělám. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítila v krku. V podbřišku se mi míchalo napětí s něčím mnohem hlubším. Nebylo to jen vzrušení. Bylo v tom víc. Touha, která už dávno nebyla jen fyzická. Něco, co se mi dostávalo pod kůži, do hlavy… a možná už i někam dál.

Na chvíli jsem zavřela oči. A pak jsem se odlepila od dveří a šla nahoru za ním.

Věděla jsem, že to, co se chystám udělat, není jen „někam jít“. Dělala jsem to za tvými zády. Vědomě. Dobrovolně. A přesto jsem se nedokázala zastavit. Moje tělo mě táhlo dopředu. Každý nádech byl hlubší než ten předchozí. Každý krok těžší, protože se mi roztřásly nohy.

Ne, to on to udělá. Já mu přeci nic nedovolím, připomenula jsem si.

Držela jsem se té myšlenky skoro křečovitě. Jako by mě měla ochránit. Jako by mezi tím byl skutečný rozdíl. Já nepřekročím tu hranici. Já ji jen posunu až k němu. A on ji překročí sám.

V tu chvíli mi to dávalo smysl. Chtěla jsem, aby mi to dávalo smysl.

Někde vzadu jsem ale cítila, že si to jen ohýbám tak, abych s tím mohla žít. Ta hranice nebude jiná jen proto, že si to tak pojmenuju. Ale to jsem teď nechtěla řešit. Potřebovala jsem tomu věřit.

A on o ničem vůbec nevěděl.

Netušil, že za malý moment se všechno změní. Že to, co jsme si tak dlouho odpírali nechám tentokrát stát se. Že ho nechám vstoupit nejen do svého těla, ale možná i někam hlouběji. Kde navíc zůstane i po tom, co od něj odejdu.

„Tak. A teď víš i proč se to stalo...“

Dívala se mi přitom do očí. Konstatovala to. Bez výčitek, bez omluv. Jako by jen čekala, co s těmi informacemi udělám.

Co jsem s nimi asi tak mohl udělat? Šíleně mě to štvalo.

A ona? Nebála se. Nebrečela. Neprosila. Prostě jen vyprávěla. Jako by bylo úplně normální spát s někým jiným.

Jenže jako většina nevěr, i tahle zůstala ještě dlouho skrytá. Po tom, co s ním měla poprvé sex, jsem o tom ještě dlouho nevěděl.

[Ryan]

Po nevěře

Potřebovala jsem být neviditelná, být od toho daleko, od pokušení, od bolestivé, omamné, vzrušující reality. Nebylo nic, co by mě zastavilo jen vzdálenost. Ne jiné město, ne jiná země ale nejlépe jiný kontinent. Vložila jsem do svého návrhu všechnu svou ženskou energii, prosebný výraz, toužebný pohled a příslib odměny.

"Miláčku? Prosím, můžeme se sbalit, a spontánně odjet někam daleko? Je toho na mě moc - musím pryč."

"Práce?" zeptal ses

Kéž by, pomyslela jsem si. Slzy se mi hrnuly do očí. Padla jsem ti do náruče a objala tě. Hlavně proto, abys neviděl mou tvář. Abych se vyhnula odpovědi. Nechtěla jsem ti lhát, ale pravdu jsem ti říct nemohla. Já dokonce i chtěla, ale nemohla. Nešlo to. Stalo se to. Všechno k tomu poslední měsíce směřovalo. Bylo to neodvratné. Když se podívám zpětně, vše k tomu vedlo. Přímka bez odboček. Co jsem si nalhávala? My oba. Vždyť jsem to musela vědět, že se to stane. Tak proč se teď cítím tak jak se cítím?

Měla jsem týdny, možná i měsíce na to, to zastavit, ukončit. Nebo aspoň na čas přestat, oddálit to. Jenže každá buňka v mém těle po tom bytostně toužila. Touha přehlušila všechno ostatní. Racionální myšlení, které jsem jindy měla tak pevně pod kontrolou, se rozplynulo. Adrenalin, vzrušení… to všechno mě pohltilo. Chtíč umlčel mé svědomí. Tedy až do teď. Mám výčitky. Neúnosný pocit viny. Ale proč? Nebylo to poprvé. Udělala jsem to už dřív. Mockrát dalo by se už možná říct nebo rozhodně víckrát než jen párkrát. Měla jsem intimní styk s jinými muži. Dvěma mužům jsem dovolila to, co by mělo patřit jen tobě. Nechala jsem je proniknout do svého těla, své hlavy a popravdě, částečně i srdce. Ne, ne dvěma. Třem. Teď už třem.

I dřív jsem zlobila a překračovala hranice. Někdy jsem to udělala za tvými zády. Ale nakonec ses to dozvěděl. Neplánovala jsem ti to neříct. Dovolila jsme si to udělat s myšlenkou, že se o to s tebou podělím později. Nemělo to být tajemství. Ale tentokrát je to jiné. Nemůžu ti to říct. Nedokážu to. Nechci. Stalo se to. Porušila jsem pravidla. Ta která si zcela jistě nechtěl, aby porušena byla. Opakovaně si je připomínal - nikdy si z nich neslevil. Ale já už dávno otestovala jejich hranice na maximum. Vím, že si rozhodně nechtěl, abych s ním měla cokoliv skutečně sexuálního, když si poprvé vypustil z úst ta pravidla.

Dovolil jsi mi mít aspoň něco. Jenže já toho zneužila. Hledala jsem mezery v tvých větách, neříkala jsem ti vše, záměrně jsem tě naváděla směrem, kterým jsem chtěla. A když si souhlasil s něčím o čem si ani nevěděl, tak jsem si to tím omlouvala. Vždyť si přece řekl, že s ním může dělat, vše co jsem s ním dělala do teď. Jen už jsem ti neřekla, co to "vše" bylo. A pak přišel další rozhovor. Co mám dovoleno navíc zeptala jsem se a ty jsi odpověděl: "vůbec nic". Od té doby kdykoliv mi někam sáhl, kdykoliv udělal něco víc intimnějšího tak jsme tomu říkali, že to bylo "vůbec nic". A to jsem přeci dovolené měla. Došlo to tak daleko, až to bylo už cistě sexuální.

Zcela nahá jsem nechala klouzat jeho penis mezi stydkými pysky mé vagíny. Ochutnala jsem jeho sperma. Olizovala jsem jeho penis. Už dávno jsem porušila vše, co si nechtěl. Ala já hrála svou hru, kterou jsem zbožňovala a v té jsem nic neporušila. A tak zůstalo už jen to poslední jádro pravidel. Žádná penetrace. Nesměla jsem mu dovolit, aby by strčil jazyk, prsty ani penis do mých intimních partií. To jsem svědomitě dodržovala. Až do teď.

Porušila jsem to poslední pravidlo. A možná právě proto to bylo tak silné. Protože to bylo něco úplně jiného. Abych řekla pravdu bylo úžasné. Bylo to… mimo všechno, co jsem do té doby zažila. Jako by se na chvíli změnila realita. Myslela jsem si, že už znám hranici svého vzrušení. Že už nemůžu zažít nic intenzivnějšího. Ale tohle ji posunulo. Úplně. A přesto... to, co přišlo potom, bylo jiné než kdykoliv předtím.

Ten samotný akt jsem prožila celým tělem, celou duší. Spalující přitažlivost, animální chtíč, omamná touha a bouřlivé vyvrcholení. Ale to, co následovalo nebylo jako dřív. Nebylo to jako s Lukem a Jakubem.
Nikdy jsem nezažila takové výčitky. Takové kruté pocity. Vždy jsem po tom byla v takovém příjemném napětí. Mravenčení po těle, a těšila jsem se až to znovu prožiju s tebou. Až to spolu budeme sdílet. Až si zpět vezmeš co je tvé. Ale tentokrát ne. Proč je to teď tak jiné? Proč?

Protože tentokrát ti to ublíží. Ne! To nesmím dopustit. Nesmíš se to nikdy dozvědět. Nedovolil jsi to, nechtěl si to. Zakázal si mi to. A já to přesto udělala. Vím, že jsem věděla, že to udělám. Nedokázala jsem se zastavit. Nepřemýšlela jsem nad následky. A teď od toho musím pryč - od něho. Protože... Protože jinak to udělám znovu. A znovu...

Jedna z věcí, kterou na tobě miluju je, že víš, kdy se nemáš vyptávat. Kdy nemáš nic analyzovat a jen naslouchat. Neváháš a za chvilku tě slyším mluvit do telefonu. Neptáš se. Oznamuješ to. Bereš si dovolenou kvůli mně. Nepřipouštíš odmítnutí. Nejspíš už máš i plán kam a na jak dlouho a to jen doslova vteřiny po tom, co jsem se ti svěřila, že potřebuju pryč. Zamyslím se nad tím, co v sobě cítím - láska, k tobě. Silná, čistá bezpodmínečná. A pak přijde jiná myšlenka. Cítím v sobě jeho. Je to absurdní, ale je to tak. Stalo se to včera v noci ale i teď cítím, jakoby byl stále uvnitř. Jakoby se má pochva ještě stále nevzpamatovala z jeho návštěvy. Jakoby čekala, že se ještě vrátí. Položím si ruku na podbřišek. I tam ho cítím. Nejspíš v sobě mám ještě jeho sperma.

Při té myšlence se na tebe podívám a vzruším se. Okamžitě zatřesu nesouhlasně hlavou. Co to se mnou sakra je. Do teď mi bylo příšerně a teď mnou projede taková vlna vzrušení, při takové myšlence? Co to se mnou je? Akorát si dotelefonoval. Přicházíš mě obejmout. Soucítíš se mnou. Ale netušíš, že mi není zle. Leda tak ze mně samotné. Nic mě nebolí, netrpím. Jen jsem dovolila jinému klukovi, to co teď nedovolím tobě. Ale naštěstí to po mně nechceš. Bojím se, že bys mohl něco poznat. Že uvnitř mě byl někdo jiný a nepoužil ochranu. Dovolila jsem mu to přesto, že nikdy takto neriskuju. Ukázal mi testy ale je to děvkař. Stejně jsem mu to dovolila. A tobě ne. První měsíce našeho vztahu jsem tě nutila mít kondom. A jemu jsem to dovolila hned napoprvé.

Poprvé. Hmm, přemýšlím nad tím jakoby mělo následovat podruhé, potřetí... A tuším. Ne. Já vím, že bude. Nejen potřetí, ale i po sté. Jsem v tvém objetí a myslím na to jak s nim znovu budu mít sex. Zakazuju si to ale zároveň po tom toužím. A ty nic netušíš. Mám nutkání tě políbit. Líbám tě těmi rty, kterými jsem doslova ještě před hodinami líbala jeho. Vzrušuje mě to. Přehrávám si to v hlavě a dívám se ti zblízka do očí. V duchu s tebou vedu konverzaci.

„Měla jsem sex s klukem, kterého nemáš rád. A ty nic netušíš. Měla jsem s ním nejsilnější orgasmus v životě a neskutečně se mi to líbilo. V noci mé tělo patřilo jen jemu. A ty nic nevíš a teď mně tu láskyplně objímáš.“

Neříkám to nahlas ale neříkám si to jen pro sebe. Ta slova patří tobě. Silně se při tom vzruším. Nechápu se. Proč mi to dělá dobře? Mám chuť si lehnout do postele, roztáhnout nohy a něžně se s tebou milovat. Nechci sex. Ten jsem měla s ním. Od tebe chci lásku, něhu. Chci se ti dívat do očí až se do mně uděláš. Možná ti to chci dopřát jako omluvu za to, co jsem provedla. Ale bojím se. Bojím se, že něco poznáš.

Znovu tě políbím. Dávám do toho všechnu svou lásku. Prožívám to jako by to bylo poprvé. Znovu tě pevně obejmu a pak jdu do postele. Ne roztáhnout nohy. Jsem jen vyčerpaná. Ze svých myšlenek. Z mého dilema. Lehnu si a podívám se na strop. Jen pár metrů, tam někde nade mnou teď je. Stačilo by vyběhnout pár schodů a byla bych u něj. Ale to nesmím. Chvilku si říkám, že už to nesmím nikdy dopustit a vzápětí si přistihnu při myšlence nad tím kdy, kde a jak.

Otevírám oči. Ani nevím jak ale usnula jsem. Podívám se na mobil. Oběhlo pár hodin. Rozkoukávám se a zjišťuji s jakou náladou jsem se probudila. V tom si všimneš, že jsem vzhůru. Jdeš ke mně, políbíš mně do vlasů a oznamuješ mi, že si nám zařídil dovolenou. Odlet zítra. Jsem za to ráda. Vrátíš se zpět k počítači. Já se opřu o čelo postele. Dívám se na tebe, pak nahoru na strop. Jako bych se mezi vámi dvěma rozhodovala. Ale já chci oba. Mám potřebu se z toho vše vypsat. Nechce se mi vstávat z postele a tak si to vše ťukám do mobilu. Ještě se na tebe naposledy podívám a zavřu oči.

Probudila jsem se brzy ráno nebo možná spíš ještě v noci. Došlo mi, že nám musím oběma zabalit. Ty si ještě spal. Snažila jsem se být jako myška. Při tom jak jsem balila a snažila se být potichu jsem si připadala jako bych dělala něco potají. Jedna myšlenka vedle k druhé. Najednou držím v ruce telefon. Napsala jsem jen "spíš?" A váhala. Podívala jsem se na tebe jak sladce spíš. To ti nemůžu znovu udělat. Navíc, nedokázala bych asi být potichu. To by tě probudilo. Bože, ne to nejde. Zprávu jsem smazala ale myšlenku jsem z hlavy dostat nedokázala. Došlo mi, že mi Vašek po včerejší, teď už vlastně předvčerejší noci psal. Jen jsem to sjela očima ale pořádně jsem to nečetla. Až teď. Napřed psal jak se mu to líbilo. Znělo to, že je opravdu nadšený. Pak se ptal jestli je vše v pohodě. Ne, není, sakra! Vstoupil si do mého života, do mého vztahu, do mně... Dávám mu to za vinu ale to já ho ve všech třech případech pozvala dál.

Neodepsala jsem nic. Odložila jsem telefon a snažila jsem se dokončit balení. S těmi myšlenkami v hlavě to ale moc nešlo. Začala jsem se sebe dotýkat. Ale pak jsem si řekla, že to nedokončím. Bylo to těžké ale chtěla jsem si to nechat pro tebe na naší dovolenou. Už jsem měla skoro hotovo a jen přemýšlela jestli máme vše. Pak ses probudil a já se přišla přitulit. Plánovala jsem si jak budu hodňoučká přítelkyně a vše ti vynahradím.

Když jsme odjížděli na letiště podívala jsem se naposledy, docela dlouze do jeho oken a v duchu se s ním rozloučila. V letadle jsme pak usnula a zdálo se mi o něm. Ještě tohle mi chybělo. Po probuzení jsem byla nadržená. Ale to nahrávalo mému plánu. Plánovala jsem si, že se na tebe vrhnu hned jak se ubytujeme. Budu tě provokovat, vzrušovat a kouřit. Dám ti k dispozici mou kundičku kdykoliv budeš chtít. I kdyby si mně probudil uprostřed noci. Zapisovat si mé myšlenku do mobilu byl skvělý nápad. Jen si musím dát pozor, aby sis nevšiml jak často ho mám v ruce. A hlavně to nesmíš nikdy vidět. Musím být opatrná. Zároveň s tou myšlenkou jsem pomyslela na to, že budu muset být opatrná nejen v tom. Hlavou mi proběhlo několik myšlenek na to jak to udělat, aby ses nedozvěděl, když budu s Vaškem zase mít sex. Pak jsem zatřásla hlavou, abych ty myšlenky zahnala.

Jak jsem si naplánovala, tak jsem udělala. Hned jak se za námi zavřeli dveře jsem se an tebe vrhla. Myslím, že si měl úplně stejný plán, haha. Líbilo se mi to a na Vaška jsem nemyslela. Napřed... Pak si udělal nějaký pohyb. Stejný jako on a hned jsem ho měla zpátky v hlavě. Byla jsem vzrušená a už v mých myšlenkách byl, tak jsem ho nezahnala. Pokračovala jsem v nich a to jen umocnilo milování s tebou. Po orgasmu jsem se za to styděla. Měla jsem výčitky vůči tobě. Příště už na něj myslet nebudu slíbila jsem si. Pak jsem šli na večeři a procházeli jsme se po pláži. To bylo romantické a dlouho jsme nic takového nepodnikli. Cítila jsem k tobě silné pouto. To se mi líbilo a taky mě to uklidnilo.

Druhý den jsme se seznamovali s okolím. Koupali jsme se, milovali se. Včera jsem si slíbila, že na Vaška při sexu s tebou myslet nebudu. Jenže jsem si neslíbila, že na něj nebudu myslet vůbec. Vracel se mi v myšlenkách, nepozván ale přes veškerou mou snahu o odpor, vítán. Obzvlášť mým podbřiškem a mou kočičkou. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, když jsem jeho penis viděla poprvé naživo. Byl masivní. To je myslím ten správný výraz. Nebyl jen velký. Dalo by se říct obří. Ale to slovo nerezonovalo správně. Masivní. To slovo se k němu hodilo. Luk ho měl velkého. Jakub na tom byl taky dobře. A v minulosti jsem už narazila na obdařené kluky. Ale ne takhle. Už jsem se nedivila, že má takový úspěch u holek. Nedivila jsem se už ani tomu jak vždy byly hlasité. I já jsem byla... Jen pár dní nazpět. A zase budu. Pomalu jsem se už smířila s tím, že tomu prostě nedokážu odolat.

Při myšlence na jeho penis jsem zavřela oči. Představovala si jak si ho poprvé vkládám do úst. Jestli to vůbec půjde. V mých představách to ale šlo, a hladce. Až do toho momentu před pár dny jsem vždy dodržovala pravidla, které si mi dal. Ano, vím, že si je myslel jinak. Ale formuloval jsi to tak, že já tam prostě hned viděla prostor. A mně se to moc líbilo. Měla jsem z toho tak skvělý pocit. Dodržovala jsem pravidla ale zároveň je porušovala. Řekl si, že nesmí penisem, prsty ani jazykem do mně vniknout. Jenže si neřekl, že ho nesmím líbat na rty bez jazyka. Taky si nic neřekl o tom, že nesmím vystrčit jazyk, aby se ho on tím svým mohl dotýkat. A taky si nezmínil, že nemůžu olizovat jeho penis. Jen nesměl do pusy. A taky nesměl ani nikam jinam...

Jenže to jsem před pár dny porušila. A teď už nemá smysl ty pravidla dodržovat. Znovu mu dovolím ho do mně zasunout. Ale napřed si ho vezmu do pusinky, budu mu ho sát a cucat. Pak si ho osedlám a budu se s ním dle libosti líbat. Zrovna jsem si představovala jak se s ním vášnivě líbám a on mi strká dychtivě jazyk do pusy. Když ses mě dotkl. Lekla jsem se. Měl jsi chuť. No, to já taky, ale na Vaška. Slíbila jsem si, že na něj při tom myslet nebudu ale ty jsi vstoupil do toho, když jsem na něj myslela. A tak tam byl opět s námi. V mé hlavě, ale zatím ne v mém těle. To přijde až se vrátím. Teď si ale uvnitř mně byl ty. A mně se to líbilo.

„Nechci tě za něj vyměnit. Toho se bát nemusíš. Chci Vás oba. Ale ty zatím nic nevíš“

Bylo zvláštní vést tyto rozhovory s tebou v duchu. Ale líbilo se mi to. Dívala jsem se ti do tváře a v hlavě si říkala všechny ty věci, které jsem chtěla ale nemohla. Zatím.

Třetí den jsem se rozhodla, že ti vše řeknu. Už ti nebudu nikdy v ničem lhát. Ale ne hned. To by jsi nezvládl. Budu si pomaličku připravovat půdu. Krůček po krůčku tě dovedu až do bodu, kdy ti nebude vadit, že mám sex s Vaškem. Nebo možná bude, ale budeš to schopný akceptovat. Do té doby za ním budu chodit tajně. A nebude to jen sex jako minule. Chci s ním strávit celou noc, opravdu s ním spát, možná se s ním i milovat. Pak mě ta myšlenka ale začala pálit. Milovat se s ním? Není to už moc? A co ty pocity, které teď mám, chybí mi? Myslela jsem na Vaška čím dál víc. A to mě zneklidňovalo.

Po obědě jsi usnul a tak jsem si šla zaplavat. V baru u bazénu mě oslovil nějaký muž. Byl opálený, tmavší typ. Měl krásnou svalnatou postavu. Krátké vlasy se začínajícími šedinami ale bylo to sexy. Hladce oholený. Podle akcentu to byl Francouz. Dal se se mnou do řeči. Napřed jsem ho vyslechla, protože jsem nevěděla, co chce. Ale po chvilce mi to bylo jasné - mně. Instinktivně jsem ho chtěla odmítnout. Jsem tu s přítelem, jsem zadaná chtělo se mi říct. Ale pak jsem se zastavila. Nechala jsem ho dál mluvit. Odpovídala jsem, občas jsem se usmála a v hlavě začala přemítat. Odmítnout ho, to bych měla správně udělat. To by měla udělat každá zadaná a zamilovaná žena. A každý muž by takovou oddanou a věrnou partnerku ocenil. Tedy skoro každý. Ty nejsi jako každý.

Neodmítla jsem ho. A než jsem se nadála, tak jsme spolu flirtovali. Byl zábavný, několikrát se mu podařilo mě rozesmát. Pak nabídl, že objedná pití a navrhl, že bychom si mohli sednout. Chvilku jsem váhala. Ale nakonec jsem souhlasila. Jen malý flirt. Když se nedíval, tak jsem si prohlédla jeho tělo. Měl nějaká tetování, hmm "bad boy" pomyslela jsem si. A měl svaly. Uf, najednou ten známý pocit v podbřišku. Myslím, že kdyby si tu teď byl, tak by ti nevadilo, že tu teď s ním tak flirtuju. Vlastně, spíš jsem se s ním blíže seznamovala. Nechala jsem mluvit hlavně jeho.

Při tom jsem přemýšlela. Už je to pár měsíců, co jsem to ukončila s Jakubem a od té doby jsem s nikým jiným nic neměla. Kromě Vaška. Ale Vašek byl kompromis. Nechtěl si, abych s ním spala. Dovolil jsi mi jen flirt. A já ti lhala o tom, co s ním dělám. Nikdy jsem neřekla celou pravdu. Vždy jen část. Někdy jsem úplně vše vynechala a někdy podala hodně odlehčenou verzi. Vždy se vše dělo jakože jen podle tvé verze pravidel. Ve skutečnosti jsem ale dodržovala tu svou verzi. Tedy až donedávna. Takže si z toho vlastně nic neměl. Napadlo mě, že by se ti to možná líbilo, kdybych si užívala společnost jiného muže. Možná by ses příště na nás mohl dívat z lehátka. Možná bych se nechala pozvat na večeři nebo na procházku. Možná bych mu dovolila nějaký dotek. Vše podle toho, co bys chtěl. Možná bys to nechal zajít i někam dál...

Ale to napřed musím zjistit. Byl mi sympatický, hodně se vyptával a pak já jeho. K mému překvapení se mě nezeptal jestli jsem tu sama. Asi usoudil, že jsem, když jsem tu byla fyzicky sama a navíc jsem se s ním dál bavila i když jsme už oba věděli o co mezi námi jde. Nebyl to přátelský rozhovor. To možná jen na úplném začátku. Nakonec jsem řekla, že už půjdu a vyměnili jsme si kontakty. Chtěla jsem napřed zjistit co ty na to, než to nechám zajít někam dál. Chtěla jsem být hodná ženuška, za to, co jsem provedla. Ale tobě by se paradoxně mohlo víc líbit kdybych byla zlobivá. Při cestě za tebou jsem se pobavila nad myšlenkou, že bych ti možná mohla udělat radost tím, že bych udělala radost jinému muži. Popravdě jsem před tím o nic nového nestála. Asi bych ho odmítla i kdybych byla sama. Jenže, když jsem mu dovolila mě balit, tak se mi zalíbil. Doufala jsem, že se ti ta představa bude líbit.

Jak jsem se blížila našemu pokoji, tak jsem si začala uvědomovat, že jsem to sice začala kvůli tobě, ale teď jsem to chtěla i já sama. Řekla jsem si, že ti to musím podat správným způsobem a ve správný čas. Ještě mi problesklo hlavou, že bych v tom možná stejně pokračovala i kdyby si nesouhlasil. Pak jsem zabrala za kliku. Ještě si spal. Hned jsem dostala nápad. Lehla jsem si k tobě, odkryla tě a sáhla ti mezi nohy. Chtěla jsem tě probudit, vzrušit tě a pak ti říct, co se stalo. Asi se ti zdálo něco pěkného, protože ti stál. Začala jsem ti ho mnout a dala ti polibek. Pomalu ses začal probírat. Usmál ses, tak hezky, a já věděla, že se ti to líbí. Tak jsem ti začala šeptat opatrně do ucha co se mi přihodilo v baru u bazénu. Nic si neříkal ale byl jsi napnutý jak struna. To bylo dobré znamení. Vše jsem odvyprávěla a nakonec se zeptala jestli chceš, abych si s ním zítra zase povídala, a že by ses mohl dívat. A nebo jestli mám být jen a jen tvoje.

Bylo vidět, že jsi vzrušený a zeptal ses mě jestli chci. A já ti tím nejsladším způsobem jakým jsem dokázala řekla, že by se mi to líbilo ale, že to chci hlavně pro tebe. A ty ses tak usmál a láskyplně mě políbil až jsem cítila motýlky v břiše. Pak ses zeptal jak daleko to chci nechat zajít. A v ten moment jsem opravdu nevěděla. Proto jsem se zeptala tebe kam až chceš, abych to nechala zajít. A to, co si řekl, bylo asi to nejlepší, co si mohl říct. Kam až budu chtít... Nebylo v tom žádné omezení ale ani příslib něčeho, co se má stát. Pak ses chtěl na mě vrhnout ale já tě prstem odstrčila a zakroutila hlavou. Viděla jsem, že se ti to nelíbí zato mě se to, že jsem tě odmítla líbilo hrozně moc.
A když jsem pak dodala, že si to chci schovat pro něj, tak jsem viděla něco v tvých očích, co mně zvláštním způsobem vzrušilo. Tak nějak jinak. Bylo to už po několikáté, co jsem pocítila něco podobného. Tehdy možná poprvé jsem si uvědomila, že se ve mě formuje něco nového.

Ta zpráva přišla pár minut poté, co jsem tě odmítla. Seděla jsem vedle tebe. Vzduch mezi námi byl ještě těžký. Cítila jsem, že jsi chtěl víc. A já ti to nedala. A pak mi zavibroval telefon. Viděla jsem jeho jméno na displeji. Neotevřela jsem to hned. Jen jsem se dívala. Věděla jsem, že sis toho všiml. Že se možná zeptáš. Nezeptal ses. Otevřela jsem zprávu.

„Dnes večer, večeře u moře?“

Tak jednoduché. Žádné vysvětlování ani přemlouvání. Netlačil. Srdce mi poskočilo. Znovu ten pocit v břiše. Mírná nervozita. Na chvíli jsem měla chuť ti to ukázat. Říct ti: Píše mi. Zve mě ven. Ale místo toho jsem jen zamkla telefon. Zase se uvnitř mě probudila mrcha.

„Jdu si dát sprchu,“ řekla jsem ti.

V koupelně jsem se opřela o umyvadlo a znovu si tu zprávu přečetla. Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Byla jsem rozrušená víc, než bych měla být kvůli obyčejné večeři. Napsala jsem mu jen: „Dobře.“ Pak jsem si vlezla do sprchy. Mezi tím napsal detaily, v kolik a kde. Namalovala jsem se. Pomalu. Pečlivě. Kvůli němu. Chtěla jsem se mu líbit. Vybrala jsem si šaty, které nebyly vyzývavé. Ale věděla jsem, že v nich vypadám dobře. Věděla jsem, že si toho všimne. Když jsem vyšla z koupelny, podíval ses na mě tím způsobem, který znám. Ten pohled, kdy si všimneš každého detailu.

„Kam jdeš?“ zeptal ses. Chvíli jsem si užívala tu vteřinu, než odpovím.

„Na večeři.“

„S kým?“

Podívala jsem se ti přímo do očí.

„S ním.“

Viděla jsem, jak tě to překvapilo. Možná víc, než jsi chtěl dát najevo. To se mi líbilo. Ne proto, že bych ti chtěla ublížit. Ale protože jsem cítila, že mám moc rozhodnout.

„Vrátím se později,“ řekla jsem.

A odešla jsem dřív, než by jsi stihl zaprotestovat nebo položit další otázku.

[hertz2]

Wow! Opět parádní pokračování, některé příběhy postupně ztrácí jiskru, vytrácí se napětí a dej se stává fádní až nudný, ale tady je to právě naopak, takže jsem moc zvědavý na další vývoj...

[pajda1]

Tak to jsem nečekal, to je opravdu pecka už se nemůžu dočka pokračování a na to jak s ním stráví celou noc a bude mu vyprávět...... Bomba.

[Ryan]

Večeře s ním

Byl to zvláštní pocit. Jsem v harmonickém vztahu s tebou, ale náš vztah není stejný jako byl na začátku. Vyvíjí se. Hodně se změnilo a ty pocity, jako motýlci v břiše a nervozita před prvními schůzkami se vytratily. Nestěžuji si. Je to přirozený vývoj. Bylo to nahrazeno něčím jiným - pevnějším. Něčím, co nelze získat tak snadno jako to vzrušení z prvních doteků. Ale přesto jsem o tyto pocity z nových začátků nepřišla. Odcházím od tebe. Jdu chodbou za jiným novým mužem. A cítím přesně to samé jako před časem s tebou. Uvědomila jsem si jaké mám štěstí. Mám to nejlepší z obou světů. Z nového, nepoznaného a zároveň ze stálého, bezpečného a důvěrného.

Kdybych byla tak dlouho ve vztahu s někým jiným, měla bych jen to druhé. Pokud bych teda měla to štěstí. A kdybych ho neměla a musela bych hledat vztah nový. Tam bych měla zase to první. Ale nikdy ne obojí. S tebou ano. Už v ten moment se utvářela ta myšlenka, kterou jsem ti pak po příchodu řekla. Ale teď jen ještě visela ve vzduchu.

Byla jsem příjemně nervózní a natěšená. Ani ne tak na tu večeři, ne na něj. Ale na ty pocity, které mě čekají. Na to, co to bude dělat s mým tělem. To neznámo, co bude a jaké to bude. Očekávání. Šla jsem za ním s pocitem svobody. Nedal si mi žádná omezení ani pravidla. Mohla jsem to nechat zajít tak daleko jak jen budu chtít. To se mi líbilo. Mohla jsem vše ale nemusela nic. Nešla jsem za ním s myšlenkou, že něco bude. Chtěla jsem tomu dát volný průběh. Možná to ani nepovede k ničemu důvěrnějšímu. Jen příjemně strávený večer nebo dva.

Čekal na mě dole v loby. Usmál se, když mě spatřil. Rázným krokem ke mně přistoupil a políbil mě na tvář, pak druhou - tak jak to Francouzi dělají. Nebylo jsem na to zvyklá ale bylo to příjemné, ozvláštňující. Pak mi nabídl své rámě.
Ach, byl na úrovni - gentleman. Měl na sobě elegantní oblečení a krásně voněl. Okamžitě si mě získal. A stačilo mu k tomu doslova jen pár vteřin. Jistá nervozita se mnou sice zůstala po celou dobu ale od té chvíle jsem se s ním začala cítit i uvolněně.

Restaurace byla blízko. Šli jsme asi jen 5 minut. Vzduch byl cítit mořem a pak i vůní jídla. Na první pohled to byla luxusní restaurace. Usadili nás na otevřené terase nad pláží s výhledem na moře. Jemné osvětlení navozovalo intimní atmosféru. Aperitiv objednal bez ptaní, působil rozhodně. To mi imponovalo. Pak navrhl degustační menu. Líbilo se mi, že se snaží zapůsobit ale na moment jsem zaváhala. To potrvá mnohem déle než jsem si představovala. Nakonec jsem ale s radostí souhlasila. Vždyť mám čas. Při odchodu jsem ti říkala, že se vrátím později.

Byl pomalý. Klidný. Zkušený. Ne tím okázalým způsobem, kdy muž předvádí, co všechno ví — spíš jako někdo, kdo už dávno pochopil, že nic není třeba uspěchat.

Seděli jsme na terase, moře pod námi dýchalo v pravidelných vlnách a světla z pobřeží se lámala na hladině jako střípky skla. On se usmíval tak, jako by měl na všechno čas. A já jsem si uvědomila, že mě to uklidňuje.

Když přišel aperitiv, položil skleničku na stůl a při tom se lehce dotkl mé ruky. Jen konečky prstů. Přirozeně, jako by to bylo úplně samozřejmé. Neuhnula jsem. Nepotřebovala jsem to. Ten dotek byl jemný, ale jistý — přesně takový, jaký bývá od někoho, kdo ví, že síla není v tlaku, ale v načasování.

Mluvili jsme o jídle, o cestách, nakonec i o práci a zjistili jsme, že děláme ve stejném oboru. Občas se na mě podíval tím svým pomalým pohledem, který se nezastavil jen na očích, ale jako by se chtěl ujistit, že slyší i to, co neříkám nahlas. Bylo zvláštní, jak přirozeně se to všechno dělo. Seděli jsme nad druhým chodem, když se rozhovor stočil k práci.

„Jsi právnička?“ zeptal se skoro překvapeně, ale s úsměvem, který říkal, že ho to vlastně těší.

Přikývla jsem. „Ty taky, že? Už podle toho, jak formuluješ věty.“

Zasmál se. „To je profesní deformace. Člověk se naučí mluvit tak, aby ho nikdo nemohl chytit za slovo.“

Moc dobře jsem věděla, co má na mysli. U mě to bylo umocněno tím, že tak mluvím nejen kvůli práci ale také v našem vztahu a nebo teď. Bylo zvláštní, jak rychle mezi námi vzniklo to tiché porozumění. Mluvili jsme stejným jazykem - přesný, opatrný, ale zároveň plný podtextů. A on ho ovládal s lehkostí, která mě fascinovala. Nechvátal. Nechával věty doznít. A já jsem měla pocit, že máme čím dál tím víc společného. Když jsem se naklonila blíž, abych mu něco pošeptala přes stůl, jeho prsty našly můj loket. Jeho doteky byly jemné, příjemné a neinvazivní. Po chvilce jsem je vnímala jako něco naprosto přirozeného.

Víno mi malinko začalo stoupat do hlavy. Večer uběhl strašně rychle. Když jsem se podívala na mobil, zjistila jsem, že tu jsme už tři hodiny. Vydali jsme se dolů k pláži a do hotelu jsme šli jinou delší cestou, která lemovala moře. Položil mi ruku na bok. Ne pevně. Jen tak, aby mě vedl. A já ho nechala. Kousek před hotelem zpomalil. Zeptal se jestli někoho mám. Ta otázka byla jednoduchá. Čistá. Zněla jako otevřené dveře. A já věděla, že stačí jediné slovo — a ty dveře zůstanou zavřené. Chvíli jsem váhala. Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku. A pak jsem velmi klidně zavrtěla hlavou. „ne.“

Nevysvětlovala jsem. Neupřesňovala. Nezmírňovala. V hrudi se mi rozlil zvláštní pocit. Jako bych si dovolila být někým jiným. Někým, kdo není svázaný, kdo si může vybrat. On se na mě nepodíval vítězně. Jen velmi pomalu přikývl, jako by to byla informace, kterou potřeboval slyšet, aby mohl udělat další krok. Přistoupil blíž. Neustoupila jsem. Když se ke mně naklonil, nezavřela jsem oči hned. Dívala jsem se na něj do poslední chvíle. Chtěla jsem vědět, jestli to udělá. Udělal. Jeho rty se dotkly mých jemně, téměř opatrně. Když se ode mě odtáhl, neřekl nic. Jen se usmál tím klidným, sebejistým způsobem, kterým mě rozkládal celý večer. „Dobrou noc,“ zašeptal.

Pak jsem šla za tebou a v hlavě si přehrávala tu stejnou myšlenku jako při odchodu. Pořád tam byla, jen teď už dokončená, uchopená a vnitřně přijatá. Nespal jsi, byl jsi v posteli. Napjatý, v očích otázky. Sledoval jsi mě jako by ses snažil vyčíst, co vše se stalo. Lehla jsem si k tobě. Pohladila jsem tě a jemně políbila. Abych tě uklidnila před tím, než tě zasáhnou moje slova a já udělám první krůček k té změně, kterou jsem chtěla. Upřeně jsem se ti dívala do očí. Chtěla jsem mít jistotu, že mě vnímáš.

"Víš, že už nikdy nedokážu být „jen tvá, že?"

Byla to napůl otázka napůl sdělení. Tvůj výraz mě potěšil víc, než bych čekala. Opravdu tě to zasáhlo. Ne snad proto, že bys to nevěděl — ale protože jsem to řekla tak klidně. Tak jistě. Nahlas. Do teď to bylo nevyřčené. Do té chvíle to bylo jen mezi řádky. V tom, co jsem dělala… a co jsme dovolili nechat se stát - bez vysvětlení. Teď už ne. Znovu jsem tě pohladila po tváři. Prsty jsem ti zajela do vlasů a chvíli jsem tě jen pozorovala. Bylo na tobě vidět, jak v hlavě hledáš jak na to odpovědět, která reakce by byla správná. Naklonila jsem se blíž.

„Proč se tak tváříš?“ zeptala jsem se tiše. Neodpověděl jsi. Jen jsi mě sledoval. Trochu nejistě. Trochu napjatě. Usmála jsem se.

„Vždyť ty bys to ani nechtěl,“ řekla jsem klidně. „Abych byla jen tvá.“

Chvíli bylo ticho. Cítila jsem, jak se ti zrychlil tep. Jak v tobě ta věta pracuje. Jak se snažíš přijít na to, jestli tě provokuju… nebo jestli ti jen říkám pravdu. Přisunula jsem se k tobě blíž a položila hlavu na tvé rameno.

„Ty máš rád, když odcházím,“ pokračovala jsem tiše. „Když víš, že jdu za někým jiným. Když nevíš přesně, co se stane… ale stejně mě necháš jít.“ Prstem jsem pomalu přejela po tvé hrudi. Hrála jsem si s tebou.

„A pak mě sleduješ přesně takhle,“ dodala jsem. „Jako teď.“

Znovu ses nadechl, ale pořád jsi nic neřekl. Trochu jsem se nadzvedla a podívala se na tebe shora. Tentokrát už s lehkým úsměvem, ve kterém bylo něco jiného než před chvílí. Něco jistějšího. Možná pro tebe trochu nebezpečnějšího.

„Víš, co je na tom nejzajímavější?“ zašeptala jsem. A ty si zakroutil hlavou. Naklonila jsem se blíž k tvému uchu.

„Že kdybych ti teď řekla, že už v tom nechci pokračovat,“ řekla jsem pomalu, „že už nechci chodit na večeře s cizími muži, že už nechci, aby mě někdo jiný sváděl, že už nechci znovu podlehnout a skončit s někým jiným v posteli…“

Na okamžik jsem se odmlčela. Položila jsem dlaň na tvoji hruď a cítila, jak silně ti bije srdce. Věděla jsem, co tím způsobím, když to řeknu takto. Vím, že si to teď domýšlíš. Celé to trvalo mnohem déle než jsem si myslela. Skoro čtyři hodiny. To je spousta času na to mít sex. A ty v hlavě teď nemáš nic jiného. Napřed mě potěšilo, jak tě znám. Ale pak jsem se trochu urazila. Copak si vážně myslíš, že jsem taková coura, že bych se s každým hned vyspala?! Chvilku jsem přemýšlela nad tím, jak tě za to potrestat, ale napřed dokončím tohle. Zvedla jsem oči a zadívala se na tebe přímo.

„Tak bys to dlouho nevydržel.“

Tvůj výraz se stal pro mě nečitelným. Narovnal ses, jakoby ses chtěl ohradit, něco pádného říct ale já jsem tě prsty jemně zatlačila zpátky do polštářů.

„Stejně by to v tobě zůstalo,“ řekla jsem tiše. „Jen bys o tom nemluvil nahlas. Kdykoliv bych se někde zdržela o něco déle, hned by tě napadlo proč. A pokaždé, když bych někam jela sama, začal bys přemýšlet, jestli tam na mě někdo čeká… nebo jestli tam někoho potkám.“

„Protože ty to chceš,“ řekla jsem stále tím tichým hlasem. „Chceš mě vidět, jak odcházím,“ pokračovala jsem. „Trochu nervózní… ale zároveň zvědavou a natěšenou. Chceš vědět, že jdu za někým jiným a že ani já sama přesně nevím, kam až ten večer může dojít.“

Prstem jsem pomalu přejela po tvé hrudi. Tu a tam jsem ti dala polibek.

„Líbí se ti to čekání na mě,“ dodala jsem. „Když jsem pryč a ty víš, že jsem s jiným mužem. Ale nevíš, kdy se vrátím.“

Sedla jsem si na tebe obkročmo.

„Začneš si představovat, co se asi děje. O čem se bavíme. Jak je blízko. Jestli se mě dotkne… co vše mu dovolím.“

„A pak chceš přesně tuhle chvíli,“ zašeptala jsem. „Když se vrátím.“

„Když se na mě díváš a snažíš se poznat, co se stalo. Jestli to zůstalo jen u schůzky… nebo jestli jsem mu dovolila víc.“

„A úplně nejvíc chceš to, co přijde potom,“ pokračovala jsem. „Když ti o tom začnu vyprávět. Co se mezi námi stalo. Jak daleko jsem ho nechala zajít.“

„Nebo se platu?,“ položila jsem spíš řečnickou otázku. A ty jsi jen zakroutil hlavou.

„Tak proč ses tak zatvářil, když jsem řekla, že už nikdy nedokážu být „jen tvá?“

Tvá odpověď mě zaskočila. To tvé ticho... teď dávalo smysl. Nebylo to jen vzrušením, i když i to tam bylo. Ty ses bál toho, co ta věta znamená. Musela jsem ti to celé vysvětlit. Jak jsem od tebe odcházela za ním a cítila se šťastná z toho, že mohu mít obojí - že nemusím volit, že můžu být tvoje a zároveň někoho dalšího. Pocit, že mám moc rozhodovat, být svobodná a zároveň věrná, mě naplňoval jakousi nebezpečnou, sladkou extází.

Překvapilo tě to slovo „věrná“. Viděla jsem to na tobě. Ne, nejsem věrná tak, jak si to lidé obvykle představují. A přesto svým způsobem jsem. Jen ne v tom běžném slova smyslu.

Nezáleží na tom, kdo mě okouzlí nebo jak silně mě bude přitahovat. Můžu s ním prožívat chvíle, které ve mně na čas probudí něco tak hlubokého, že to rozum nedokáže zastavit. Ale na jedné věci se nikdy nic nezmění.
Nakonec se vždy vrátím k tobě.

Ne, už nikdy nebudu jenom tvá. Ale vždy budu „i tvá“ — a ty budeš navždy můj.