Kdo chytá v cizím žitě – díl devatenáctý: všechno je, jak má být

Pravdivé i smyšlené příběhy na téma kandaulismus
Pravidla fóra
PP v názvu povídky označuje PRAVDIVÝ PŘÍBĚH. Prosím označujte pravdivé povídky PP Název povídky.
Odpovědět
rivas
Příspěvky: 32
Registrován: stř 03. zář 2014 15:15:40

Kdo chytá v cizím žitě – díl devatenáctý: všechno je, jak má být

Příspěvek od rivas »

,Něco je špatně!´ napadlo mě a hned jsem to také vyslovila nahlas.
„Něco je špatně, zlato.“
Michal se nepatrně pohnul a svaly na jeho hubených klučičích zádech ztuhly. Rukou jsem opatrně přejížděla mělkým žlábkem jeho páteře, ve kterém se jako tenký a kluzký had vinul drobný potůček jeho potu. Šukání se podobá atletice a je namáhavé nejen pro dospělé muže, ale i pro nadržené puberťáky. To jen v romantických filmech se při souloži nikdo ani nezadýchá a vše se zdá být lehké a jednoduché jako kultivovaná procházka jarním povětřím: ve skutečnosti je za tím vším vždycky spousta dřiny a potu. Realita je vždycky spíš klopotná a složitá a ulepená – asi právě proto, že je to realita.
„Ale ne,“ zašeptal Michal. „Věř mi – všechno je, jak má být.“
„Ba ne, něco je špatně. Někde se stala chyba.“
Michal se tiše zasmál. „To si nemyslím,“ řekl. „Nemyslím si, že by se někde stala chyba.“
„Ale ty oči – viděla jsem přeci ty oči!“
„Ano? A co je na těch očích špatného?“
Jeho odpověď mne zaskočila.
„Ty o nich víš? Ty víš, kdo se schovává za tím závěsem?“
„A proč si vlastně myslíš, že se za tím závěsem někdo schovává?“ zašeptal. „A i kdyby ano – bylo by na tom snad něco špatného?“
Pokusila jsem se ze sebe setřást jeho těžké tělo, ale on na mě dosud spočíval celou svojí vahou. Jeho vystouplé kosti mě tiskly k pelesti postele a já tak mohla hýbat jen krkem a hlavou. Fascinovaně jsem hleděla směrem k zrcadlu v nohách postele.
„Kdo je za tím závěsem? Kdo se tam celou dobu schovává?“
„Uklidni se!“ řekl. „K hysterii přeci není žádný důvod!“
„Kdo to je? Je to někdo, koho znám?“
Michal se zasmál.
„Jasně že to je někdo, koho znáš. Snad si nemyslíš, že nás celou dobu pozoruje nějaký náhodný šmírák venku z ulice.“
„Tak ať vyleze ven! Chci vědět, kdo to je!“
Můj hlas byl najednou úzký a ostrý a jeho tón zněl téměř hystericky.
„Klid, zlato,“ zašeptal Michal. „On se k nám už brzy přidá. Teď už beztak nemá smysl, aby se schovával.“
A pak jsem spatřila za závěsem svalnaté klučičí předloktí: mělo světlou pihovatou kůži a obrůstaly ho jemné zrzavé chloupky.
„Dominiku“ zašeptala jsem. „Ne, to ne! Tohle se opravdu nemělo stát!“
Michal se znovu zasmál.
„Ty jsi vážně ještě mnohem šílenější, než jsem si původně myslel,“ řekl. „Jestli se bojíš toho, kdo se teď objeví, tak raději zavři oči. Máš strach, že se k nám přidá tvůj kluk?“
Bolestně a překvapeně jsem vydechla.
„Ne!“ zašeptala jsem. „To přeci nemůže být pravda!“
Michal se znovu tiše zasmál. „Já nevím,“ řekl. „Jak bych mohl něco takového vědět?“
Zavřela jsem oči: pokud je to skutečně Dominik, nechci nic vidět ani slyšet. Pokud to celou dobu byla jen hra, kterou si na mne připravil, aby mě vyzkoušel nebo vytrestal, pak je asi lepší se z tohoto světa tiše vytratit. Nebo alespoň předstírat, že jsem mrtvá nebo že tu vůbec nejsem. Ano – pokud zavřu oči, nic z toho, co teď bude následovat, se mě nijak nedotkne.
„Výborně!“ zašeptal Michal. „Nech oči zavřené a klidně lež. A ničemu se nebraň – beztak se tomu neubráníš.“
Věděla jsem, že má pravdu: i kdybych proti tomu ze všech sil bojovala, stejně bych se nakonec nedokázala ubránit.
Uslyšela jsem tiché kroky a pak jsem na své tváři ucítila cizí dech. Byl horký a dobyvačný, naprosto stejný jako celý můj kluk. Ve vzduchu visela Dominikova vůně: ostrá pižmová vůně silného a nadrženého chlapa.
„Je mi to líto!“ zašeptala jsem. „Je mi to vážně moc líto...“
Z pevně sevřených víček mi začaly vytékat velké slzy. Plakala jsem tiše, bez hysterie a bez bolestného vzdychání.
„Tohle přeci není nutné,“ zašeptal Michal. „K čemu pláč a slzy? Vždyť jsme tu mezi samými přáteli.“
Na prsou jsem ucítila dotek mužské dlaně: byla velká a razantně si klestila cestu k mé zduřelé bradavce.
„Když ho teď necháš, ať tě ošuká, tak bude všechno zas stejné jako dřív. Uvidíš.“
Příliš jsem tomu nevěřila – ale co když má Michal přeci jenom pravdu? S klukama to občas bývá takhle jednoduché: když je holka nechá, aby si zašukali, dokážou být hodní jako beránci.
Michal v té chvíli nejspíš četl moje myšlenky.
„Nech ho, ať si zašuká,“ zašeptal. „A až se to stane, bude ti všechno odpuštěno.“
Při jeho tichých a vemlouvaných slovech jsem se z hloubi duše styděla: oči jsem měla zavřené, víčka stále pevně sevřená a obličej odvrácený stranou, abych ani koutkem oka nezahlédla odlesk svého provinění a ponížení.
„Počkej,“ zašeptal Michal. „Lehnu si teď stranou a ty se mu nebudeš bránit. Slibuješ?“
Tiše jsem přikývla. Jak by se také mohla bránit svému klukovi? Svému klukovi, kterého jsem opakovaně podváděla? Pokud se mnou chce i přes to všechno spát, je to nejspíš dost ujeté, ale má na to právo. Má právo dělat si se mnou, co uzná za vhodné. Má právo mě nenávidět a opustit. Má právo mě zmlátit nebo vztekle ošukat. Není na mně, abych se tomu jakkoliv bránila. Není mojí věcí, co se mnou nakonec udělá.
Michal se opatrně skulil z mého vláčného a rozpáleného těla.
„Budu tady u tebe, zatímco tě bude šukat,“ zašeptal. „Budu tě držet za ruku a do ucha ti budu šeptat, co jen budeš chtít. Můžeš nechat oči zavřené, ale hlavně se tomu nebraň. Rozumíš?“
Znovu jsem unaveně přikývla. Nechám oči zavřené, abych nic z toho neviděla. Nechám je zavřené, abych se nemusela dívat do očí svého kluka, kterého jsem tak dlouho podváděla. Jde jen o to, abych to vydržela – o nic víc se teď nejedná. Až s tím Dominik skončí, bude všechno zase dobré.
Michal mě uchopil za dlaň pravé ruky.
„Jsem tady s tebou,“ zašeptal. „Budu tě přitom líbat a hladit. A ty nakonec vůbec nic neucítíš.“
Jenomže něco takového jsem si nezasloužila. Cítila jsem, že je nezbytně nutné, abych celý ten hořký kalich potupy a ponížení vypila až do dna. Nezasloužila jsem si necítit nic z toho, co bude teď následovat. Právě naopak – potřebovala jsem vnímat své provinění a plnými doušky do sebe nasávat své ponížení. Protože po každé vině musí následovat trest a pokání.
„Dominiku!“ zašeptala jsem. „Prosím, odpusť mi!“
„Neboj se,“ zašeptal Michal přímo do mého ucha. „On ti určitě odpustí. Ale teď ho nech, ať udělá, co udělat musí. Nech ho, ať si tě znovu vezme. Potřebuje si tě přeznačkovat, abys byla zase jeho. Až to udělá, bude zas všechno v pořádku.“
„Odpusť!“ zašeptala jsem a zpod sevřených víček mi skanula další velká slza.
„Ne,“ řekl Michal. „Tak jednoduché to není. Nejdřív mu musíš povědět, co přesně ti má odpustit. Nemůžeš s ním mluvit jen takhle v náznacích. Když neví, co ti má odpustit, tak ti to zkrátka odpustit nemůže. Už tomu rozumíš?“
Bezhlasně jsem přikývla a pak jsem znovu odvrátila obličej stranou.
„Tak co tedy? Co přesně ti má odpustit? Je to stejné jako u zpovědi – když se vyznáš ze všech svých hříchů, bude ti nakonec odpuštěno. Tak to zkrátka na tomhle světě chodí.“
„Vždyť už to všechno víš,“ zašeptala jsem. „Vždyť už víš, co jsem udělala.“
„Možná ano. Ale on to chce od tebe slyšet hezky naplno. Chce slyšet, co jsi udělala.“
„Byla jsem ti nevěrná,“ zašeptala jsem. „Za tvými zády jsem spala s jiným klukem.“
„Opravdu?“ zašeptal Michal. „A to je jako všechno? Ještě jsi mu neřekla, s kým přesně jsi mu byla nevěrná. Tak povídej – jen ať to hezky slyší.“
„Byla jsem ti nevěrná s patnáctiletým klukem,“ zašeptala jsem. „S cucákem, který ti nesahá ani po kolena. S vytáhlým a hubeným kloučkem s velkým pérem a náruživostí nadrženého děcka.“
„Ale proč?“ zeptal se Michal. „Proč jsi to udělala? To kvůli tomu jeho péru?“
„Ne!“ zasténala jsem. „Kvůli tomu určitě ne! Nebo možná... já vlastně nevím.“
„Nelži!“ zašeptal Michal. „Vždyť on nás před chvílí spolu viděl. Viděl, jak jsme spolu šukali. Určitě poznal, jak moc se ti to líbí. To nemůžeš popřít. Tak co na to říkáš – líbilo se ti to?“
Mezi nohama jsem ucítila dotek cizího péra: bylo velké a tlusté, přesně takové, jaké jsem znala. ,Jestli ho zasune dovnitř, tak mám vyhráno!´ napadlo mne. ,Pokud mne začne šukat, tak mi nakonec odpustí!´
„Ano,“ zašeptala jsem. „Pojď dovnitř, prosím!“
„Děvko!“ zašeptal Michal zblízka přímo do mého ucha. „Chceš s ním spát jenom proto, aby ti odpustil! A přitom jsi mu ještě neřekla úplně všechno. Tak pokračuj! Pověz mu, co jsi ještě dělala a s kým to tehdy bylo.“
„Já...“
Tahle zpověď se zdála být ještě o poznání těžší. Povědět Dominikovi o tom, že jsem spala s Michalem, nebylo určitě jednoduché; ale mluvit o tom, co jsem prováděla s jeho mladším bratrem, to pro mne znamenalo skutečné ponížení.
„Když jsme se viděli naposledy, tak jsem s tebou nemluvila na rovinu,“ zašeptala jsem. „Zapírala jsem a obelhávala jsem tě. Ve skutečnosti jsem jen pár minut před tvým příchodem šoustala s tvým mladším bráchou. Tedy – já s ním vlastně nešoustala. Jen jsme proti sobě seděli a dělali si to. Ale kdybys tenkrát nepřišel, nejspíš by k tomu nakonec došlo. Byla jsem strašně nadržená a tvůj brácha o to dost stál.“
„Ale no tak!“ zašeptal Michal. „Nesváděj vinu na druhé! To není vůbec hezké.“
Tiše jsem polkla další velkou slzu. Tlustý a silný pták se mezitím uvelebil v mém klíně: cítila jsem, jak pomalu roztahuje moji kundu a neúprosně se dere dovnitř. Tělo, které na mne v té chvíli dolehlo, bylo silné a svalnaté a vonělo Dominikovým chlapeckým potem, který mě vždycky tolik vzrušoval.
„Pojď dovnitř!“ zašeptala jsem. „Potrestej mě za to, co jsem udělala!“
K uzoufání blízko, přímo vedle svého ucha jsem cítila Michalův horký dech. Jeho hubená paže pevně svírala má ramena a dlaň jeho pravé ruky tiskla moji hlavu na pravém spánku.
„Ale no tak,“ zašeptal. „Nemusíš mít strach. Vždyť už je skoro uvnitř. Copak ty ho tam necítíš?“
S hlavou otočenou na stranu jsem se tváří přitiskla k Michalovým ústům. Leželi jsme teď bok po boku vedle sebe: on s obličejem přitisklým k mé tváři a já s hlavou otočenou bokem, s pusou téměř přitisknutou k jeho ústům. Dominikovo svalnaté tělo jsem zároveň vnímala i nevnímala: leželo na mně, ale já ho neviděla; tisklo mne a vstupovalo do mě, ale já se vůči němu chovala netečně.
„Já vím, že se stydíš,“ zašeptal Michal. „Však k tomu máš také důvod. Ale on ti to nakonec odpustí, uvidíš. Když mu dovolíš, aby si zašukal, tak se všechno zase spraví. Nikdo po tobě nechce, aby ses na něj při tom dívala. Jen ho nech, ať si zapíchá.“
Tiše jsem zavzdychala. Velký a tlustý ocas v mé kundě se dal pomalého a rozvážného pohybu. Očekávala jsem rychlý a zběsilý mrd plný vzteku a zuřivosti, místo toho jsem však vnímala pomalé a vyčkávavé šukání.
Michal mě pohladil po tváři a pak, s dlaní položenou na mém obličeji, tiše zašeptal: „Otevři oči a podívej se na mě. Chci se ti přitom dívat do očí. Chci vidět, jak se tváříš, zatímco tě šuká!“
Znovu jsem tiše zasténala. Cítila jsem se pošpiněná a ponížená.
„Nemusíš mít z ničeho strach,“ zašeptal Michal. „Mám dlaň položenou na tvé tváři. Když teď otevřeš oči, tak jediné, co uvidíš, bude můj obličej.“
Opatrně jsem otevřela oči. Michalův obličej byl tak blízko, že jsem ho viděla téměř rozostřeně: modrozelené oči plné lásky a současně vzrušení; jemný klučičí nos; bílé zuby, lesklé a hladké jako velké perly; jako samet jemné a touhou zčervenalé tváře, kterých se nejspíš ještě nikdy pořádně nedotkla žiletka.
„Proč mi to děláš?“ zašeptala jsem do té vzrušené chlapecké tváře. „Co z toho všeho máš?“
„Já ti přeci vůbec nic nedělám. Jediné, co dělám, je to, že tě držím v náručí. Nebo máš snad pocit, že ti něco dělám? To přeci nejsem já – vždyť to je někdo úplně jiný! Ty to snad nevidíš?“
Jeho dech byl horký a voněl po jahodách a peprmintu. Ta prokletá, klučičí vůně! Ta vůně vzrušeného a nedočkavého školáka, která mě neustále sváděla a lákala!
„Ty hajzle!“ zašeptala jsem zlomeně a zdeptaně. „Ty jeden malej, sobeckej hajzlíku!“
„Ale no tak!“ zašeptal Michal. „Když myslíš, že ti to uleví, tak si ulev. Já těch pár nadávek unesu.“
Nedokázala jsem se ovládnout a znovu jsem se rozplakala.
„Ale jdi,“ zašeptal Michal a prstem mi setřel slzu z tváře. „Snad bys nebrečela? Nemůžeš přeci brečet, když tě šuká tvůj vlastní kluk! Kdyby tě teď někdo viděl, co by si asi pomyslel?“
Pak se na mě usmál a znovu mě pohladil prstem po tváři.
„Vždyť přeci víš, co je třeba udělat,“ zašeptal. „Je třeba, abys byla hodná holčička. Abys byla hodná a podržela mu. Nic víc se od tebe teď nečeká.“
Natáhl krk a políbil mě na čelo a hned poté i na ústa.
„Nech ho, ať si zašuká, a všechno bude zase v pořádku!“ zašeptal.
Tiše a bezhlasně jsem přikývla. Pohyb Dominikova silného a svalnatého těla se mezi mými rozevřenými stehny zvolna zrychloval.
„Já vím, že bys chtěla, aby to bylo jinak. Ale je to tak, jak to je. S tím prostě nic nenaděláš. Cítíš, jak zrychluje? Určitě je z tebe pořádně vzrušený. A co ty? Baví tě to vůbec?“
Tiše jsem přikývla. Všechno to bylo strašně podivné: cítila jsem se ponížená a pošpiněná, ale i tak jsem nedokázala potlačit své vzrušení.
Je to jen prostá mechanika – říkala jsem si. Dominikovy zrzavé chlupy se otírají o můj poštěváček a já jsem z toho mokrá, i když bych správně vzrušená být neměla. Ale s opravdovým vzrušením to ve skutečnosti nemá nic společného, protože to není nic než následek tupého tělocviku.
Ale nebyla to tak docela pravda: kromě prostého fyzického kontaktu mě vzrušovala i ta prapodivná situace, ve které jsem před zraky svého mladičkého milence byla proti své vůli zneužívána svým klukem. Navíc klukem, kterého jsem já sama pravidelně podváděla. Bylo to tedy vůbec zneužití? Asi ano – podle dnešních měřítek nejspíš docela určitě. Můj kluk se mnou souloží, i když já s ním vlastně vůbec souložit nechci. Ale já mu musím podržet, protože jinak by to se mnou dopadlo hodně špatně. Zlobil by se na mne, zuřil by a nejspíš by mě nakonec i opustil. A tahle vynucená soulož, ty roztažené nohy a doširoka rozevřená píča, kterou mu tady tak ochotně nabízím, je vlastně jen docela nízká cena, kterou teď musím po právu zaplatit.
„Nic si z toho nedělej,“ zašeptal mi v té chvíli Michal přímo do ucha, jako by snad dokázal číst moje myšlenky. „Už brzy to budeš mít za sebou. Cítíš, jak zrychluje? Už brzo se do tebe udělá. Už brzy to do tebe nastříká jako plavčík do sudu.“
„Ne!“ vydechla jsem. „Do kundy, prosím, ne! Ať mi to radši udělá na břicho!“
Michal se jen tiše zasmál. „Ale no tak! Vždyť je to tvůj kluk! A k tomu přeci holky klukům slouží! K tomu je přeci kluci používají, nebo snad ne? Proč by pak vůbec kluk chodil s holkou, kdyby jí to musel stříkat jenom na břicho? Šprcky se používají jen při jednorázovkách a přerušovaná soulož je dobrá leda pro katolíky. Drsní kluci se ničeho nebojí a bez obav to sázejí dovnitř! Vždyť jsi mě to přeci sama učila, že ho před koncem vytahují jenom zbabělci. Nebo se snad pletu?“
Tiše jsem zavrtěla hlavou.
„No tak vidíš. Jen ho nech, ať se do tebe udělá. Je to tvůj kluk a má na to právo.“
Dominikův pohyb se na mém těle ještě o poznání zrychlil. Struna mého vzrušení se napnula a já náhle ucítila zvolna přicházející orgasmus. Otevřela jsem doširoka oči a samým vzrušením jsem se zakousla do Michalova krku.
„Já...“ zašeptala jsem vzrušeně. „Já se asi udělám. Můžu se přitom udělat? Prosím!“
Michal se tiše zasmál. „Adam měl pravdu, když říkal, že jsi děvka. Ty se chceš vážně udělat? To snad není vůbec možný!“
„Prosím!“ zašeptala jsem. „Když už mu držím, tak z toho chci taky něco mít!“
„Ještě chvíli vydrž. Nech ho, ať to do tebe napumpuje!“
„Ale já...“
„Za chvíli se do tebe udělá a pak se můžeš udělat i ty. Rozumíš?“
„Hajzle!“ zamumlala jsem. „Oba dva jste hajzlové!“
„Ale no tak!“ zasmál se Michal. „Tak oba dva, jo? Já i on?“
„Jo, oba dva!“
Drsné zrzavé chlupy se dráždivě a přitom bolestivě otíraly o můj zduřelý poštěvák. S nohama doširoka rozevřenýma jsem toužebně očeávala neustále se oddalující orgasmus.
„Ty zmrde!“ zamumlala jsem. „Oba jste zmrdi!“
„Jo – klidně si ulev. Dostaň to ze sebe aspoň slovy, když už to nemůžeš dostat ven píčou!“
„Nejste nic než malý nadržený hajzlové! Ty i Dominik!“
„Dominik taky?“ zasmál se Michal. „A kdo ještě? Co třeba Dominikův brácha? Co Adam – to je taky jen malej nadrženej hajzl?“
„Všichni kluci jsou stejní. Nadržení grázlíci, co myslí jenom na šukání!“
Michal mě tvrdě uchopil za bradu a drsně mě otočil čelem ke svému obličeji. „Otevři oči!“ poručil mi. „Otevři oči a podívej se na mě!“
Otevřela jsem oči a znovu jsem se zadívala do jeho chlapecké, touhou a vzrušením zrudlé tváře.
„Ano?“ zašeptal. „A co nám k tomu ještě řekneš? Co nám k tomu ještě povíš pěkného?“
„Bídáku!“ vyrazila jsem ze sebe. „Nechte mě, ať se udělám! Dlužíte mi to!“
Michal mě drsně kousnul do spodního rtu. „Tak se udělej!“ zašeptal. „Udělej se, jestli o to vážně tolik stojíš! Dokaž nám, že nejsi nic než děvka – děvka, která je schopná šukat s libovolným klukem, hlavně když se u toho pořádně udělá! Děvka, která je ochotná šukat i s mladším bráchou svého kluka!“
„Ne, to ne! S Adamem jsem nikdy nešukala! Adamovi bych nedala, ani kdybych musela!“
„Opravdu?“ zasmál se Michal. Jeho smích byl ostrý jako břitva a zněl tak posměšně, až mi z toho zamrazilo v zádech.
„Ne!“ vydechla jsem. „Ne – to ne!“
„Proč myslíš, že ne?“ ušklíbl se Michal a znovu mě bolestivě kousnul do spodního rtu. „Máš strach se podívat, kdo tě to vlastně šuká? Bojíš se otočit hlavu a otevřít oči? Třeba máš k tomu důvod.“
„Ne! Tomu já nevěřím!“
Z druhé strany krku jsem ucítila Dominikův dech. Ale byl to skutečně Dominikův dech? Třeba to byl ve skutečnosti dech někoho úplně jiného.
„Udělej se!“ zašeptal ten hlas. „Udělej se, zatímco do tebe budu stříkat. Pamatuješ si, co jsem ti naposledy říkal? Že až budu poprvé šukat holku, ty budeš určitě u toho. A jak vidíš, měl jsem pravdu.
„Adame!“ vydechla jsem jen pár vteřin předtím, než mě přemohl první záchvěv orgasmu. „Všichni jste stejní hajzlové!“
Otevřela jsem oči a otočila hlavu. Zblízka jsem se zadívala na zrzavé vlasy mladšího bráchy mého kluka: na jeho silné, pihovaté paže, na dlaně, kterými pevně svíral má ramena, na široký hrudník a útlé boky, které byly mladší a jemnější kopií hrudníku a boků mého kluka.
„Tak to aspoň nepouštěj dovnitř!“ zaprosila jsem. „Přeci svému bráchovi nevystříkáš jeho holku!“
„Smůla,“ vydechl Adam. „Michal mi to dovolil a tebe ani bráchy o svolení žádat nebudu.“
Potom mne chytil pod krkem, naposledy tvrdě přirazil a vystříkal do mě plnou nálož svého semene, zatímco mně se přitom kroutily palce u nohou a orgasmem se mi protáčely oči.
„Hodná holka!“ zašeptal Michal. „Teď máš určitě píču plnou až po okraj.“ A pak mě ještě naposledy tvrdě políbil.
hertz2
Příspěvky: 98
Registrován: stř 21. led 2015 22:53:50

Re: Kdo chytá v cizím žitě – díl devatenáctý: všechno je, jak má být

Příspěvek od hertz2 »

Wow! Sice to trochu trvalo, ale opět naprosto super! Díky! Těším se na další pokračování.
vinklar
Příspěvky: 1513
Registrován: ned 21. srp 2016 12:16:52
Role ženy: je NORMÁLNÍ
Role muže: je BULL
Pár slov o nás: neuvedeno

Re: Kdo chytá v cizím žitě – díl devatenáctý: všechno je, jak má být

Příspěvek od vinklar »

Hodně dobrý díl👍👍
mihawk
Příspěvky: 20
Registrován: ned 21. led 2018 23:19:06
Role ženy: je HOTWIFE
Role muže: je KANDAULISTA
Pár slov o nás: milence občas máme

Re: Kdo chytá v cizím žitě – díl devatenáctý: všechno je, jak má být

Příspěvek od mihawk »

pěkné - paráda
ať si jí daj oba najednou :)
a pořádný vydírání pak :)
96tom
Příspěvky: 419
Registrován: pát 01. pro 2017 18:46:47
Role muže: je BULL
Pár slov o nás: neuvedeno

Re: Kdo chytá v cizím žitě – díl devatenáctý: všechno je, jak má být

Příspěvek od 96tom »

Rajcovní počtení
kandal
Příspěvky: 153
Registrován: čtv 02. dub 2015 1:21:14
Role ženy: je NORMÁLNÍ
Role muže: je KANDAULISTA
Pár slov o nás: neuvedeno

Re: Kdo chytá v cizím žitě – díl devatenáctý: všechno je, jak má být

Příspěvek od kandal »

Skvělé pokračování. Už jsem skoro nedoufal.
Skrimisher
Příspěvky: 92
Registrován: stř 08. led 2020 17:28:19
Role ženy: RÁDA SE UKAZUJE
Role muže: nelze jednoduše zařadit
Pár slov o nás: neuvedeno

Re: Kdo chytá v cizím žitě – díl devatenáctý: všechno je, jak má být

Příspěvek od Skrimisher »

Super, moc dekujeme ;)
Quet6969
Příspěvky: 136
Registrován: úte 27. dub 2021 9:12:07
Role ženy: je NORMÁLNÍ
Role muže: je KANDAULISTA
Pár slov o nás: neuvedeno
Bydliště: Praha

Re: Kdo chytá v cizím žitě – díl devatenáctý: všechno je, jak má být

Příspěvek od Quet6969 »

Nádhera, díky moc .)
liltar
Příspěvky: 19
Registrován: pon 26. říj 2015 1:18:36
Pár slov o nás: neuvedeno

Re: Kdo chytá v cizím žitě – díl devatenáctý: všechno je, jak má být

Příspěvek od liltar »

super!
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: bobkobb, kerama, ota65, Slave666 a 160 hostů