Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

[hertz2]

Jelikož jsem zjistil, že to sem naráz nejde vložit, budu to vkládat postupně. Takže další povídky budou následovat...

[hertz2]

Tak jste porad vsichni vzdychali po dalsich dilech, a kdyz sem vlozim nekolik novych, tak nikdo nic, naprosto bez odezvy!

[ccuckk]

Já jsem si toho vůbec nevšiml Vkládej dál, je to super, ale čtu pomalu, jsem v polovině

[bobule]

Vkládej, vkládej, na reakce nečekej

[96tom]

Je to super, tak přidej další

[Tuzexsex]

Vlož to sem...

[hertz2]

Kapitola 35.

Při té zvláštní, vynucené souloži se Linda neudělala, ale mně to tentokrát vůbec nevadilo. Naopak jsem měl pocit, jakoby vše bylo konečně takové, jaké to má být: vždyť právě kvůli tomu kluci s holkama souloží - jen a jen kvůli tomu, že je jim to příjemné a že se potřebují udělat. Všechny ty řeči o lásce a o vzájemném souznění duší, to jsou jen takové nesmyslné báchorky, do kterých nás holky zaplétají jako pavouk mouchu do svých lepkavých sítí. Kdo to nepochopí, ten zůstane až do konce svého života hloupý a zranitelný. A kdo to naopak prohlédne včas, ten získává před ostatními evoluční výhodu, protože pouze on používá své semeno právě a jenom k tomu, k čemu je určeno. To znamená proto, aby ho co nejjednoduším a nejlevnějším způsobem dostal do maximáního možného počtu holek. Vždyť proč by jinak chodilo po světě tolik testosteronem nabušených kluků, kteří se na nikoho a na nic neohlížejí a holky se před nimi přesto sami svlékají a padají jim k nohám doslova po tuctech? Kdyby tohle pravidlo neplatilo už celá staletí, příroda by si jistě vynutila změnu - ti výbojní a dominantní by v průběhu historie zkrotli, protože by poznali, že jejich výbušné snažení nevede k žádnému cíli. Jenomže na světě je to zařízené přesně naopak: ti výbojní a dominantní mají u holek vždycky jednoznačný náskok. No a na ty hodné a spolehlivé se zpravidla dostane řada až ve druhém kole - tedy v okamžiku, kdy je třeba zajistit rodinu a děti. Kolik z těch dětí, které ti hodní a spolehliví zajišťují od dětství až po jejch dospělost, v sobě ve skutečnosti nese agresivní geny dominantního samce, které do nich zasel jejich skutečný otec?
Cítil jsem se spokojeně a vítězně. Tentokrát jsem se totiž zachoval jako skutečný chlap: vzal jsem si Lindu, i když o mě možná ani nestála; na nic jsem se neohlížel a o nic jsem neprosil - prostě jsem ji použil k jedinému účelu, ke kterému se v tu chvíli hodila, totiž abych do ní vypustil všechno semeno, které se mi jinak bezúčelně hromadilo v nateklých koulích. Nikdy bych si přitom nepomyslel, že to může být tak uspokojující - prostě jen holku použít a odhodit jako nějaké špinavé prádlo. Ona se při tom ovšem neudělala, to je naprosto jistá věc. Ale co na tom vlastně záleží? Proč by měli kluci sloužit jen jako nástroj k dosažení ženského orgasmu? Dřív to přeci šlo i bez něj - tak v čem je tedy problém? Zkušení chlapi říkají, že orgasmus je u ženy důležitý jen z jediného důvodu: když ho kluk dokáže holce přivodit, jeho cena tím narůstá a on získává o něco větší šanci, že bude připuštěn i podruhé. Vše je tedy jen otázkou příjemných pocitů - pokud kluk holce zajistí příjemné pocity, získá k ní trvalejší přístup. Z tohoto hlediska je tedy důležité, jestli holka dosáhne s klukem orgasmu nebo jestli se jí to alespoň nadprůměrně líbí. Ale pokud by záleželo pouze na tomhle jediném kritériu, proč by největší úspěch u žen měli právě ti chlapi, kteří se na nějaký ženský orgasmus nikdy neohlížejí?
Pomalu mě začínalo docházet, že skutečný život bude asi mnohem složitější, než jak nám ho líčí romantikou nasáklé články v ženských časopisech. Co by tomu asi řekly všechny ty přemoudřelé feministky, které k nám mužům promlouvají o ženské emancipaci a potřebě mužské submisivity? Co by asi řekli tomu, kdyby zjistili, že zoufale miluji holku, která mi občas bývá nevěrná, cítí se kvůli tomu provinile, a přesto si nedokáže nijak pomoci? Co by asi říkali, kdyby viděli, jak sobecky a bezcitně jsem se dnes na Lindě ukojil? Jak jsem ji pod sebou přidržel, i když se jí to vůbec nelíbilo, a nepustil ji z rukou, dokud jsem se do ní nevystříkal? Odsoudili by mě, protože se nevejdu do jejich hloupých a nesmyslných šablon o tom, co je a co není správné? Asi ano. Jenomže - záleží na tom vůbec? V té chvíli se mi v mysli vynořovala jen jediná odpověď: záleží jen na takových věcech, které maximalizují moji rozkoš. Protože pro skutečného chlapa nemůže být nic ostatního důležité.
Svět okolo mě náhle zkrásněl a vše se najednou náramě zjednodušilo. Linda nikam nepůjde, protože si to nepřeji. A ani já ze sebe tím pádem nemusím dělat kašpara. Cítil jsem se silný a neodolatelný a v mém náhle objeveném sebevědomí hloupého mužského trubce mě ani na okamžik nenapadlo, že by nakonec mohlo být vše jinak.
Do kanceláře jsem ten den napochodoval s nosem pyšně zdviženým až k nebi. Pravidelná směna s Klárou mi tentokrát nepřipadala ani nudná, ani zcela zbytečná. A zvláštní na tom všem bylo, že ani Klára nevypadala dnes smutně ani zakřiknutě, jak mívala v posledních dnech ve zvyku. V ostrém raním slunci jakoby náhle celá zkrásněla: kozičky pod jejím napnutým tričkem byly náhle mnohem špičatější, zadeček v přiléhavých džínách nepoměrně kulatější a v rozzářené tváři se jí najednou odráželo zvláštní, skoro až erotické světlo. Že by se moje nově získané sebevědomí podepsalo i na tom, jak přitažlivé se mi ženy zdají? Anebo je to prostě jenom tím, jak Klára pookřála z vědomí brzkého návrtau domů?
„Dnes se cítím jako znovuzrozená,“ přiznala krátce po poledni. „A vlastně ani nevím, čím to může být.“
„Třeba je to tím, že už brzy pojedeš domů. Těšíš se?“
„Jasně že se těším. Vždyť jsem v Čechách nebyla už přes tři měsíce!“
„Páni!“ zasmál jsem se. „Tři měsíce - to není žádná maličkost. Já jsem tady sotva měsíc a nejradši bych jel zítra s tebou. Vůbec netuším, jak to tady vydržím až do konce září.“
„Teď už ti to bude utíkat rychle. Druhá půlka uteče vždycky rychleji než ta první. Věř zkušené harcovnici.“
„A na co se vlastně těšíš nejvíc? Hlavně neříkej, že na svíčkovou se šesti knedlíky.“
Klára si odhodila z čela pramen vlasů a zvesela se přitom na mě zašklebila.
„Bingo!“ zasmála se. „Svíčková se šesti, to byl vždycky můj tajný sen. Prosím tě, nebuď jako malej kluk. Na co bych se asi tak mohla ze všeho nejvíc těšit.“
„Bude na tebe čekat na letišti?“
„To doufám. Bude nervózně přešlapovat u tabule s časy příletů a v ruce bude žmoulat obrovskou kytku. A já si ho do měsíce vezmu a do roka s ním budu mít naše první dítě. Tenhle ostrov nechám daleko za sebou a už si na něj nikdy nevzpomenu. A při životě všech svých budoucích dětí přísahám, že se ho do konce života nezeptám, jestli mi byl během těch tří měsíců věrný. A kdyby po mě snad loudil nějaké podrobnosti o tom, co jsem tady celou tu dobu dělala, všechna obvinění jednoznačně popřu. I když ono vlastně není co zapírat.“
„Tak to už na to musíš být celá natěšená.“
„Myslíš jako na sex? To si asi dovedeš představit. Občas bývám po večerech tak nadržená, že se musím zchlazovat studenou vodou, aby mě to aspoň trochu přešlo.“
„Páni!“ zasmál jsem se. „Tak to tě čeká úplná svatební noc. Něco takového bych si taky nechal líbit.“
„Tak na to zapomeň! O tohohle kluka se s nikým dělit nebudu - toho si prostě vezmu a bude vymalováno. Ale to je zatím ještě daleko. Ještě nám zbývá poslední dlouhá noc.“
Tím mi opět připomněla ten velký večírek, který se měl konat dnes v noci ve vile nad městem.
„Budeš dnes večer doprovázet Simonu na té rozlučkové párty?“
„Doprovázet? A proč bych ji měla doprovázet? Jsem dospělá a svéprávná, stejně jako ona. Půjdu tam sama, stejně jako ty a Linda.“
Krátce jsem se zasmál. „Jenomže my s Lindou dnes nikam nejdeme. Asi máš od někoho špatné informace.“
„Opravdu? Když jsem mluvila dnes ráno s Lindou, tak právě řešila, co by si měla vzít večer na sebe, aby to bylo odvázané a přitom ne moc vyzývavé. Poradila jsem jí, ať si vezme ty krátké zelené šaty. Na ty může ulovit spoustu chlapů.“
Svět se mi najednou zhroutil před očima.
„To není pravda!“ řekl jsem. „To zkrátka nemůže být pravda!“
Klára se po mně překvapeně ohlédla. „A proč by to jako nemohla být pravda? Taky jsem se divila, že tam Lindu pozvali, když zítra ještě nikam neodjíždí. Ale když už jí jednou pozvali, tak by přeci byla hloupá, kdyby zůstala sedět doma, ne? Prý tam pozvali i tebe. Ty tam snad nepůjdeš?“
V té chvíli už jsem Kláru neposlouchal. Hodiny ukazovaly půl třetí odpoledne a za půl hodiny nám měla končit služba. Popadl jsem triko a kšiltovku a vyběhl ven ze dveří.
„Počkej!“ křičela za mnou Klára. „Co to do tebe, k sakru, zase vjelo? To si jako myslíš, že to tady budu zavírat sama?“
Jenomže já jsem ji už neposlouchal. Vyrazil jsem ze dveří rychle jako vítr a celou cestu od pobřeží až k vile, ve které jsme bydleli, jsem běžel ostrým sprintem. Ke dveřím našeho apartmánu jsem doběhl zchvácený a zadýchaný. Rozrazil jsem dveře a v pokoji jsem spatřil překvapenou Simonu.
„Na co si to vlastně hraješ?“ okřikla mě hned u dveří. „To má být jako nějaký přepadení? Koho jsi tady jako chtěl přistihnout? Muže z Marsu a ženy z Venuše?“
V první chvíli jsem ze sebe nemohl dostat ani slovo.
„Kde je Linda?“ vypadlo ze mě, když jsem se konečně trochu vydýchal.
„A jak to mám jako vědět? Copak si myslíš, že jsem nějaká její chůva?“
„Tak kde je?“
„Já nevím. Budeš se divit, ale já ji nehlídám ani neopatruju. Na to už je opravdu příliš velká.“
Unaveně jsem se posadil na židli.
„Tebe to ale nějak zdrblo,“ řekla Simona. „Možná si jen na chvíli někam odskočila. Byli tu za ní ti dva Irové, co se za vás přimlouvali ohledně té rozlučkové párty. A myslím, že ji ani nemuseli moc přemlouvat.“
„Ona tam opravdu chce dnes večer jít?“
„Už to tak vypadá. A podle mého názoru na tom není vůbec nic divnýho. Tak se proboha netvař, jako kdyby měl nastat konec světa.“
„A co s tím mám jako dělat?“
„S čím? S tím, že si Linda vyrazí sama na párty? Kdybych tě neznala, tak bych si snad myslela, že jsi nějaký její tajný milenec. Nebo dokonce žárlivý manžel. Tak se nechovej jak zapuzená milenka a vyraž tam s námi. Vždyť přeci pozvali i tebe, ne?“
„Já tam ale jít nechci. Nebudu tam nikomu hrát blbečka. Jestli má někdo chuť se ožrat a pak si s někým zapíchat, tak já mu u toho přeci nemusím asistovat.“
„Jdi se bodnout!“ řekla naštvaně. „Já se nikde neožírám a píchám jenom s tím, na koho mám chuť. Tak ze mě nedělej alkoholičku ani kurvu, na to fakt nejsem zvědavá!“
„Promiň. Tebe jsem tím opravdu nemyslel.“
„A koho tedy? Lindu? Nebo snad Kláru? Jestli ano, tak by sis měl urychleně nechat vyšetřit hlavu. Asi ti v ní něco přeskočilo.“
Pokud mi v hlavě opravdu přeskočilo, tak nejspíš palčivým zklamáním a urputnou bolestí. Proč jsem si vlastně myslel, že Linda zůstane dnes večer se mnou doma? Protože jsem ji poprvé v životě ošukal jako skutečný chlap? Ale když ani to nestačí - tak po čem ta holka vlastně touží? O co jde holkám především, když si občas nedovedou vybrat žádnou z nabízených možností? Když jim nestačí oddaný blbeček, měly by toužit po opravdovém alfa samci. Ale co když jim pak není dost dobrý ani ten? Jak se v tom máme vyznat my chlapi, když i ony v tom mají občas tak neuvěřitelný hokej?
„Tak půjdeš tam dnes večer s námi?“ ozvala se Klára netrpělivě. „Nedělej Zagorku a pojď.“
„Já nevím,“ řekl jsem skoro plačtivě. „Potřebuju nejdřív mluvit s Lindou. Řekni mi, kde bych jí mohl najít a já se pak rozhodnu.“
„Já ale opravdu nevím, kde bys jí mohl najít. Když jí tady ti kluci před půl hodinou vyzvedávali, tak o tom, kam má namířeno, mi neřekla ani půl slova. A hlavně se mě neptej, jestli mluvím pravdu. Poněvadž neznám jediný rozumný důvod, proč bych ti v téhle věci měla lhát.“
„Kudy se tam dostanu?“ zeptal jsem se rychle. „Kudy se dostanu k té jejich vile?“
Klára se tiše zasmála.
„Divila bych se, kdyby měli s tou vilou cokoliv společného,“ řekla. „Čert ví, komu ta vila vlastně patří. Možná nějakému zazobanému pracháči. Víš asi, co mám na mysli. Prostě nějakému olezlému obstarožnímu týpkovi, který se vyžívá v pořádání večírků pro mladé - nejlépe takových, na kterých se kolem něj potuluje spousta mladých holek. Anebo třeba hošánků, co já vím.“
„Tak kudy se k té vile dostanu?“
„No kudy asi? Stojí přímo nad městem, nahoře na kopci. Když dojdeš až na kraj veřejné pláže a dáš se tou úzkou cestou nahoru do kopce, bude ti celá cesta trvat sotva dvacet minut. Jenom nechápu, co tam hodláš dělat v půl čtvrté odpoledne. Ten večírek nezačne určitě dřív než v osm.“
To už jsem ji ale dávno neposlouchal. Rychle jsem si převlékl tričko a vyrazil jsem směrem k veřejné pláži.

Na Lindu jsem narazil kousek za městem. Stála tam s těmi dvěmi týpky a o něčem se s nimi hlasitě dohadovala. Ti dva mi už dávno vypadli z hlavy, i když alespoň jednoho z nich bych si měl dobře pamatovat. Nebo možná spíš oba - s tím pihovatým zrzounem, co se jmenoval Keneth, měla Linda před nedávnem sex; a ten druhý, vyšší a svalnatější, co mu říkali David, Lindu před mýma očima prstoval a pokoušel se do ní dostat svým obrovským ptákem. A kdyby se tenkrát nevystříkal předčasně, určitě by se mu to tehdy povedlo, protože Linda už byla z toho jeho monstrózního ptáka celá mokrá a vzrušená.
Přistoupil jsem k nim a pokusil jsem se vzít Lindu okolo ramen. Nejraději bych od nich Lindu odstrčil, tak aby na ni nemohli sahat těmi svými obrovskými dlaněmi. Jenomže oni už na ni stejně kdysi sahali - tak k čemu by mi to vlastně bylo?
„O čem se tady spolu vybavujete?“ zeptal jsem se jich na oko lhostejně a nenuceně.
Linda po mě hodila překvapeným pohledem a pak ze sebe rozhodným a nekompromisním pohybem setřásla moji ruku.
„Kluci mě zvou na drink,“ řekla anglicky. „Prý máme ještě chvíli čas. Ta párty začíná až okolo šesté.“
„Myslel jsem, že na tu párty nepůjdeš,“ řekl jsem česky. „Že se ti po včerejšku už nikam nechce.“
Znovu po mě hodila studeným pohledem. „Tak to jsme si asi nerozuměli,“ řekla česky. „Nevím o žádném rozumném důvodu, kvůli kterému bych měla zůstávat doma.“
„Ani kvůli mně? Třeba kvůli tomu, žes mi to včera slíbila?“
„Nic jsem ti přeci neslibovala. Naopak jsem ti řekla naprosto jasně, že všechno záleží jen na tobě. Jen si vzpomeň, co přesně jsem ti včera v noci říkala. Prosila jsem tě, aby sis mě hlídal. A říkala jsem, že i kdybys mi na ní držel ruku, stejně ti to nakonec nebude nic platné. Poněvadž když budu chtít, tak si to nechám udělat od prvního opilého borečka, který se na mě na té párty usměje.“
„To neříkej! Něco takového bych asi nevydržel!“
„Tak si mě, ksakru, hlídej! Jenomže ty si asi myslíš, že se ti nemůže nic stát. Ale ono může. Vždycky se může přihodit něco, s čím člověk vůbec nepočítá.“
V té chvíli mi ten zrzavý chlápek jménem Keneth píchl prstem do ramene.
„O čem se to k čertu bavíte? A proč nemluvíte anglicky? To od vás není zrovna dvakrát zdvořilé.“
„Sorry,“ řekla Linda. „Tady Marek se mě ptal, jestli může jít na ten drink s námi. Prý už nemá chuť vracet se zpátky na pokoj, když už za chvíli vyrazíme na tu párty.“
Keneth pokrčil rameny. „Jestli má chuť na drink, tak já mu v tom rozhodně bránit nebudu. Ale platit za něj nebudeme - na to ať zapomene. My platíme jenom za holky. A to ještě jenom za některé.“
Pak se zasmál, přitáhl si k sobě Lindinu hlavu a přímo přede mnou ji tvrdě políbil na ústa. V tom tvrdém a pánovitém polibku nebyla ani stopa něžnosti - spíš to vypadalo, jakoby si před očima případné konkurence značkoval své teritorium.
Linda ho od sebe odstrčila, tiše se zasmála a pak řekla: „Tak už pojďte. Cítím v kostech, že to bude báječný večírek. Ani nevíte, jak moc se těším na to, až se to tam pořádně rozjede. Dnes v noci mě nezastaví ani četa vojáků s minomety. I kdyby na mě mířily hlavně samopalů, budu tancovat až do rána. Tak se na to pánové radši připravte.“
Zrzavý a pihovatý Keneth se tomu jen zasmál. „Tak fajn, lásko,“ řekl a znovu si k sobě přitáhl Lindinu hlavu. „Dnes v noci máš od nás všechno povoleno. Tak se podle toho klidně zařiď.“
A pak jsem musel sledovat, jak ji znovu pánovitě políbil přímo na ústa. A tentokrát Linda jeho polibek opětovala a já na okamžik zahlédl jejich propletené jazyky.

Kapitola 36.

Usadili jsme se v nejbližším plážovém baru: venku ještě svítilo slunce, ale číšníci už připravovali pódium na pravidelnou večerní diskotéku. Sedli jsme si s pitím na verandu, Linda si opřela nohy o zábradlí a my na těch jejích dlouhých, opálených stehnech, mohli v té chvíli nechat oči.
Pomalu jsem usrkával rum s kolou a přitom jsem uraženě pozoroval, jak se Linda s oběma klukama nenuceně baví. Povídali si o všem možném - o naší práci i o bydlení, o životě v Praze i v Dublinu. David se zdál být v pohodě: přestože celou dobu po Lindě nenápadně pokukoval, jeho zájem byl nenápadný a skoro až nesmělý. Zato Kenethovy ruce byly dotěrnější než hejno hladových kobylek - neustále s nimi šmejdil po stole i po židli, občas se jimi pokoušel dotknout Lindiných nohou, jindy je zas strkal Lindě pod plavky a do podpaží. Ze všeho nejhorší ale byly jeho polibky: čas od času chytil Lindu okolo ramen a pak jí vlepil hlučnou, mlaskavou pusu na krk nebo na tvář. Linda ho sice v takové chvíli pokaždé od sebe odstrčila, v jejím smíchu však zaznívalo flirtování a snad i nepatrný náznak pýchy.
Když už jsme měli za sebou první drink, Linda se najednou zvedla ze židle.
„Omluvíte mě, kluci, na chvíli?“ řekla. „Musím se jít vyčůrat.“
Překvapeně jsem se na ni podíval. Česky by něco takového na veřejnosti nikdy neřekla; jenomže cizí jazyk je v podobných drobnostech strašně zrádný.
„Jasně,“ zašklebil se Keneth. „Čůrání je důležitá věc.Tak si klidně odskoč - my tady na tebe mezitím počkáme.“
Po Lindině odchodu jsem to vydržel sotva půl minuty.
„Copak ty musíš taky?“ zasmál se Keneth. „To je nějaká nová epidemie?“
Bylo mi jedno, co si o mně myslí: rychle jsem zapadl do baru a vydal jsem se dozadu k záchodům. Protože byl bar prázdný, nenápadně jsem se vmáčkl do chodbičky na dámských záchodcích. Linda mě uviděla ve stejné vteřině, kdy za sebou zavřela dveře kabinky.
„Co tady děláš?“ zeptala se. Potom jí ale všechno došlo. „Ty tady na mě čekáš? A proč jako? Chceš si někde promluvit beze svědků?“
„Jo.“
„A o co jde? Děje se snad něco?“
Najednou jsem nevěděl, jak začít. A jako obvykle jsem to nakonec uchopil za naprosto špatný konce.
„Proč flirtuješ s tím klukem?“ zeptal jsem se. „Chceš snad, abych na tebe žárlil?“
Linda se na mě překvapeně zadívala.
„Ale já s ním přeci neflirtuju!“ řekla. „Prostě se s ním jenom normálně bavím.“
„Normálně se bavíš maximálně tak se mnou,“ řekl jsem. „Ale s ním prostě flirtuješ!“
„No dobře, tak s ním tedy flirtuju,“ řekla Linda otráveně. „Tak co - už jsi spokojený?“
„A proč bych měl být spokojený? Mám být spokojený proto, že s ním flirtuješ? Tobě to snad připadá normální?“
„Nebuď paranoidní,“ řekla. „Simona si o tobě myslí, že se občas chováš jako blázen. A mně se zdá, že má někdy pravdu.“
„Chovám se jako blázen, protože se mi nelíbí, že na tebe ten kluk sahá?“
„Ale on na mě přeci nesahá!“
„Sahá! Osahává tě jako nějakou nadrženou patnáctku!“
„No dobře. Tak na mě možná občas sáhne. Mám mu snad kvůli tomu utrhnout ruku?“
„To asi ne.“
„Tak co ti tedy vadí? A o co ti vlastně jde?“
„Já nevím. Vadí mi, že se k němu chováš tak vyzývavě.“
„Vyzývavě?“
„Jako bys mu stále něco slibovala.“
„Třeba mu opravdu něco slibuju.“
„Ale já to nechci!“ řekl jsem. „Nechci, aby ses k němu takhle chovala!“
Linda vykročila pomalu kupředu a po třech krocích došla až těsně ke mně. Stál jsem tam opřený o umyvadlo a přes tenkou látku kalhot jsem cítil studený dotek naleštěného porcelánu.
„Vždyť já to přeci dělám jen kvůli tobě,“ řekla Linda tiše.
„Kvůli mě?“
„No samozřejmě! Nebo si snad myslíš, že s tím klukem flirtuju jen pro svoje vlastní potěšení?“
Cítil jsem se popletený a zmatený.
„A proč tedy?“ zeptal jsem se. „Kvůli mě tedy určitě ne!“
„Ale samozřejmě že kvůli tobě! Já přeci nemůžu vyrazit na takový večírek bez toho, že bych měla krytá záda. A kdo jiný mě tam ohlídá, když tobě se tam nechce? Možná tam budou desítky nadržených kluků - a on je v téhle chvíli jediný, kdo mě před nimi dokáže ochránit.“
„A proč zrovna on?“
„Protože jen před jedním klukem si ostatní budou dávat pozor na ruce a na jazyk - před klukem, se kterým právě začínám chodit.“
Její přiznání mi na okamžik vyrazilo dech.
„Ty s ním začínáš chodit?“
Linda se na mě pátravě zadívala a pak se malinko ušklíbla.
„Ale ne. Jasně že ne! Vždyť on za dva dny odjíždí. To by přeci bylo padlé na hlavu, chodit s někým, kdo za dva dny odjíždí, nemyslíš?“
„Tak o co tady ksakru vlastně jde?“
„Nezačínám s ním chodit - ale ostatní si to můžou alespoň myslet. Už rozumíš? Když mě nedokážeš uhlídat ty, bude mě muset uhlídat on.“
„Ale to je nesmysl! Proč by tě měl hlídat někdo cizí? Od toho jsem tady přeci já!“
„No vidíš,“ řekla Linda tiše. „Nakonec mám pravdu, když říkám, že to dělám vlastně jen pro tebe. Když on bude hlídat všechny ostatní, tak tobě stačí hlídat jen jediného člověka - jeho. Už rozumíš? Když se ho budu držet, tak ti vlastně báječně usnadním práci.“
„Ale proč právě jeho?“ zeptal jsem se. „Proč právě kluka, který už s tebou něco měl? Proč si nevybereš radši někoho jiného?“
„Protože takhle je to nejjednodušší. Kde bych teď podle tebe měla shánět někoho jiného? On se prostě nabízí a pro tenhle účel je to ideální volba.“
„Proč by ses měla znovu tahat s klukem, se kterým už jsi jednou píchala?“
„Na tom přeci vůbec nezáleží! Píchala jsem s ním a už je to za mnou. Proč se k tomu znovu vracet?“
„Protože on se k tomu bude chtít vrátit tak jako tak! Když už jednou někomu dáš, nemůžeš mu podruhý v tom samém bránit! Zvlášť když před ostatními předstíráš, že je to tvůj kluk!“
Linda se zarazila. „To máš asi pravdu. Ale je to jen na jeden večer. Pokud mě ohlídáš, nic se nestane.“
„Ale já nechci, aby to byl právě on! Ať je to radši ten druhý!“
„David? Ale to nejde! Přeci se teď nemůžu vrátit zpátky ke stolu a jen tak přesedlat z jednoho na druhýho! Vypadala bych jako nějaká děvka.“
„Já nedovolím, abys s tím klukem znovu píchala! Buď David anebo nikdo.“
Unaveně se na mě zadívala.
„Kvůli tobě se nakonec vždycky všechno zamotá!“ povzdechla si. „Ale ať je tedy po tvém. Tak ať je to tedy David. Ale uvědom si, že to bude mnohem těžší a možná se mi to nakonec nepovede vůbec. A pak místo jednoho fiktivního milence budeš muset ode mě odhánět padesát nadržených vlčáků. Tak si to radši ještě rozmysli.“
„Buď David anebo nikdo,“ řekl jsem. „To je moje poslední slovo.“

Když jsme se vrátili zpátky ke stolu, Lindino chování se prudce změnilo. Na Kenethovy lichotky už od té chvíle nijak nereagovala, jeho ruce od sebe odstrkovala a pokusům o polibky se bránila tak urputně, že i nesmělému Davidovi začalo být po chvíli jasné, že karty se zřejmě rozdávají znova.
Keneth se zprvu tvářil překvapeně a nechápavě: co to je, k čertu, za hru, ve které se pravidla mění po každém novém rozdání? Co to je za hru, ve které i ten, kdo v minulém kole shrábl celý bank, může hned v tom dalším o všechny zisky přijít? Copak to jde, vracet se z jednou dosažené mety opět zpátky na start? Když se ale Lindy pokusil zeptat, co se to s ní najednou stalo, ona ho jen zpražila ledovým pohledem a pak mu odsekla něco zjevně velmi nepříjemného.
Zaujatě jsem sledoval oslnivou hru pohledů a doteků, kterou Linda rozehrála s Davidem. To nemůže být samo sebou, říkal jsem si. Kam na to ty holky vlastně chodí? Kde se v nich bere ta nevídaná záplava koketérie, se kterou jsou schopné podmanit si během nepatrné chvilky kteréhokoli dospělého muže? Kde se v nich bere to obrovské sebevědomí - ta nekonečná důvěra v sílu a moc vlastního těla? V životě jsem se setkal se spoustou nejrůznějších žen - krásných i ošklivých. Ale i ženy, které v hloubi své mysli nepokrytě pochybovaly o své kráse, nikdy ani na okamžik nezapochybovaly o síle a moci svých prsou a své kundy. Čím je to vlastně dané? Mají to snad v sobě zakořeněné už v okamžiku svého narození? Anebo se to v nich probouzí až působením nás, mužů? Tím, jak se na ně díváme a jak se k nim chováme; tím, že jim celý život dáváme najevo, že je pro nás jejich tělo potřebné a důležité, protože bez něj nedokážeme ukojit žádnou ze svých přirozených potřeb? Možná se holčička stává ženou až v okamžiku, kdy si poprvé uvědomí moc a sílu svého těla - ať už je přitom její tělo jakékoliv. Možná právě v tom spočívá tajemství ženské převahy nad muži: v té čarovné moci vlastní kundy, kterou si všechny moc dobře uvědomují a kterou také dokáží náležitým způsobem využívat.
Když se Linda zvedla od stolu podruhé, už jsem za ní nikam nešel. Nebylo už nic, co bych s ní mohl ještě domlouvat; a s ohledem na průběh celého odpoledne nebyl ani důvod k obavám, že se Linda náhle sebere a uteče, zatímco mi tu na ni budeme čekat jak tři nadržení trubci. O jedné věci jsem naopak vůbec nepochyboval. Totiž o tom, že dění u stolu bude tentokrát mnohem zajímavější než nějaký další rozhovor na dámských záchodcích. A v téhle věci jsem se samozřejmě nepletl. Jen co se za Lindou zavřely dveře, praštil Keneth hlasitě pěstí do stolu.
„Co to má, k čertu, znamenat? Já měl za to, že jsme se na všem už jasně domluvili! Tak na co si to zase hraješ? To mi ji chceš jako přebrat?“
David se tomu jenom zašklebil.
„Ale já se o nic nesnažím,“ řekl. „Vždyť sám vidíš, jak po mně jede. Nevím, cos jí udělal, ale podle všeho o tebe zrovna dvakrát nestojí.“
„Mně je ale jedno, co si o tom myslíš! A je mi jedno i to, co si o tom myslí ona. Rozhodující je, na čem jsme se domluvili! A našeho dohoda zněla jasně. Ta holka má prostě patřit mně!“
„A co s tím mám podle tebe jako dělat? Mám se odtud nějak nenápadně uklidit? Vždyť přeci sám vidíš, že o tebe nestojí. Možná sis tu její přítulnost špatně vykládal.“
Keneth vypadal naštvaně a unaveně a na jeho širokých, pihovatých pažích se mu napínaly propletené provazce žil.
„Takovou věc si nemůžeš špatně vyložit,“ řekl a další modrá žíla mu přitom naběhla na pihovatém čele. „Vždyť jsem ti přeci říkal, že už jsem s ní jednou píchal. A pokud s holkou pícháš, tak není o čem diskutovat. Když ti holka jednou dá, většinou ti dá i podruhý. Pokud to teda v mezidobí nějak totálně nezkurvíš. Anebo pokud ti do ní nezačne vandrovat někdo jinej. Ale když už k tomu dojde, rozhodně by to neměl být tvůj nejlepší kamarád. Protože to se zkrátka mezi kamarády nedělá, pokoušet se o holku, kterou už ten druhý hobluje. Poněvadž k čemu nakonec dospějeme, když se ani kamarádi nebudou řídit tím, na čem se dopředu dohodli?“
„A co když si to ta holka tak přeje?“
„A k čemu dospějeme, když se budeme řídit tím, co chtějí holky? K čemu dospějeme, když budeme dělat to, co po nás chtějí holky, namísto toho, co chceme my? Přestaneme jeden druhému věřit a svět se propadne do chaosu.“
„Tak co mám podle tebe dělat? Když na její narážky nebudu reagovat, bude si myslet, že jsem úplný trouba. A nakonec ji nebude mít ani jeden z nás.“
„Já nevím, co máš v téhle chvíli dělat,“ řekl Keneth. „Ale moc dobře vím, na čem jsme se dohodli. Svoji možnost jsi už jednou promeškal, takže teď je řada na mně. Na mně - rozumíš?“
Fascinovaně jsem sledoval, jak se ti dva nadržení samci téměř perou o moji holku. Kdyby Linda tušila, jak velký u nich vzbudila zájem, nejspíš by se samou pýchou nafoukla jako čerstvě napuštěná vzducholoď. Ale co mám s tím jejich zájmem udělat já? To mám opravdu jenom přihlížet, jak se o ni hádají jako o nějaký kus masa?
„Tohle vážně nemá cenu,“ řekl David po chvíli. „To si o ní jako chceš zahrát karty? Jako že kdo vyhraje, ten bude mít dovoleno pořádně jí ohoblovat - a kdo prohraje, ten bude muset vyklidit bitevní pole? Jenomže takhle jsem si nezahrával ani v patnácti. Co když to prostě necháme na ní? Ať si z nás dvou vybere sama. A až to udělá, tak ten, koho si vybrala, udělá naopak vše pro to, aby si k ní mohl čichnout i ten druhý. To je přeci férová dohoda, ne?“
„Mně se to jako férová dohoda nezdá,“ řekl Keneth. „Já jí prostě fiknu a bude to!“
„Nebuď jako malej. Když nebude sama chtít, tak se jí nikdy do pekáče nedostaneš. Akorát ze sebe uděláš naprostýho debila.“
„Dám jí přes díru a hotovo! Nemůže ze mě přeci dělat malýho blbečka!“
„Toho ze sebe uděláš sám. Když po ní vyjedeš, akorát se ti vysměje a na závěr ti nakope do koulí. Tahle holka umí být pěkně vostrá, to mi tedy věř.“
Keneth se ještě naposledy nafouknul, zaťal pěsti, až mu na pažích naběhly svaly, a pak najednou, naprosto nečekaně, svěsil hlavu a zkrotl.
„Já ji prostě nemůžu jen tak pustit,“ řekl skoro plačtivě. „Nemůžu ji pustit, když už jsem ji měl téměř v hrsti. Víš vůbec, jak ta holka dobře píchá? Tam u toho auta, to byla asi nejlepší zasouvačka, jakou jsem na tomhle ostrově zatím zažil. Když už si jednou s někým tak dobře zavrzáš, tak to pak prostě jen tak nevzdáš.“
„Ale já po tobě přeci nechci, abys to vzdával,“ řekl David. „Nechej tomu volný průběh a ono se to nakonec nějak vyjasní. Buď se vrátí k tobě anebo si pro změnu bude chtít vyzkoušet mne. Ale ať tak nebo tak, stejně se k ní nakonec dostaneme oba. Od toho jsme přeci kámoši, ne?“
V té chvíli se ve dveřích objevila Linda. V jasných paprscích horkého letního slunce vypadalo její tělo jako tělo antické bohyně. Prošla okolo mne se vztyčenou hlavou a její rozpuštěné vlasy se přitom otřely o má obnažená ramena. Po těle se mi rozeběhla vlna horkosti a ve slabinách jsem ucítil bolestivé bodnutí touhy.
O tak úžasnou holku se přeci nemůžu s nikým dělit! proběhlo mi rychle hlavou. Co bych to byl potom za chlapa?
Jenomže pak jsem spatřil zblízka její obličej - její velké, rozzářené oči, ve kterých se odrážela touha a žádostivost; její rozevřené rty a pootevřená ústa, vyzývavá a naléhavě čekající; její napětím a vzrušením zrůžovělé tváře, které víc než cokoliv jiného prozrazovaly, jak ji tahle situace těší a vzrušuje.
Možná je to šílené, říkal jsem si, ale je v tom život a touha a vzrušení. Možná je to šílené, ale existují chvíle, kdy je správné dělat šílené věci a kdy na ničem běžném a obyčejném vlastně ani nezáleží.
Zblízka jsem pozoroval Lindiny štíhlé a dlouhé prsty: když vedle nás usedla na židli, prolétly okolo mne vzduchem a pak jemně, skoro láskyplně pohladily Davida po jeho nepříliš pečlivě oholené tváři. Tu něhu a láskyplnost jsem si možná jen představoval, ale bolest v mých slabinách byla náhle silnější a palčivější. Jakoby to už nebyla bolest nad ztrátou a strachem z osamělosti, ale spíš palčivá touha vidět Lindu znovu v náruči někoho druhého.
„Tohle je skoro dvoudenní strniště,“ řekla Linda se smíchem. „Jdeš na večírek a přitom se ani neoholíš? Co si o tobě holky pomyslí?“
David se jen začervenal.
„Ale máš štěstí,“ pokračovala Linda. „Ono to vlastně vypadá docela zajímavě. Vždycky se mi líbili spíš kluci s černými vlasy, ale ta tvoje nazrzlost má taky něco do sebe. Po pravdě řečeno, svým způsobem je to neuvěřitelně sexy.“
A pak jsem zblízka sledoval, jak si těmi dlouhými, štíhlými prsty přitáhla k sobě jeho obličej a pak ho tvrdě políbila na ústa. A protože seděli každý z jedné strany mé židle, museli se při tom polibku k sobě naklonit a já měl jejich ústa přímo před svým obličejem. Zblízka jsem sledoval Lindina pootevřená ústa, jak se nedočkavě dobývají mezi Davidovy rty. Jejich rty o sebe narážely a jejich jazyky se proplétaly tak vášnivě a roztouženě, až mi přitom dopadlo na ruku několik kapek jejich promíchaných slin. Když se od sebe konečně odtrhli, měla Linda červené tváře a udýchaný hlas.
„Tak to by pro začátek stačilo,“ řekla se záchvěvem smíchu v hlase. „A teď už je čas vyrazit na ten večírek.“


Kapitola 37.

Tak podivný dům jsem ještě nikdy neviděl. Tyčil se nad městem jako hrad, s šikmou střechou posetou věžičkami a komíny a s bílými zdmi zdvihajícími se kamsi do výšky, jakoby až vysoko nad obzor. Jenomže když jsme přišli k jeho vstupním dveřím, ukázalo se, že je to vlastně jen o něco větší vilka - možná až podezřele podobná těm, které se nacházely poblíž pláže dole ve městě. Linda si zklamaně vydechla.
„No, čekala jsem něco krapet honosnějšího,“ řekla. „Tohle vypadá na chlup stejně jako naše apartmány.“
Keneth pokrčil rameny. „Tady přeci nejde o vzhled, ale spíš o obsah. A ten je myslím dost na úrovni. No, uvidíš sama.“
Ještě než jsme zazvonili na velký mosazný zvonec vedle dveří, chytil Keneth Lindu za ruku.
„Počkej,“ řekl. „Možná bys nejdřív měla znát pravidla, kterými se tam uvnitř všechno řídí.“
„Pravidla? To zní dost hrůzostrašně.“
„Proč hned hrůzostrašně? Spíš je dobré být na určité věci dopředu připravený. Ale ty jsi tady s námi, takže se rozhodně ničeho bát nemusíš.“
„A kdybych tam s vámi nebyla?“
Keneth se krátce zasmál. „O nic nejde,“ řekl. „Nikdo tam ještě nikomu nic neudělal. Ale možná je lepší držet se trochu zpátky. Je tam všude spousta alkoholu, sem tam ti někdo může nabídnout i něco ostřejšího. A když se zábava pořádně rozproudí, nikdo si tam nedělá s ničím těžkou hlavu.“
„Tak fajn,“ zasmála se Linda. „Já si taky nechci dělat s ničím těžkou hlavu. Starostí už jsem si užila víc než dost.“
„Keneth tím chtěl jenom naznačit, že když se budeš držet nás, my už se o tebe postaráme,“ řekl tiše David. „Nemyslím sice, že by ti tam někdo něco namíchal do pití, ale člověk musí být radši opatrný.“
„Vy o tom mluvíte jako o nějakém doupěti neřesti,“ zasmála se Linda.
„No, pokud jde někomu hlavně o neřest, tak té si tam může užít požehnaně,“ pokračoval Keneth. „Ale to tak bývá na každé podobné párty. Po půlnoci se začínají páry vytrácet nahoru do ložnic a kdo neodejde a zůstane dole, ten už pak musí počítat naprosto se vším.“
„Slyšela jsem, že minule odtud vezli nějakou holku na letiště úplně sjetou. Že prý o sobě vůbec nevěděla a pod sukní jí chyběly kalhotky. A že jí pak údajně letušky nalévaly čajem a když zjistily, že má pod sebou mokré sedadlo, tak jí vynadaly, protože si myslely, že se po všem tom čaji počůrala. Ale tím čajem to prý rozhodně nebylo.“
„Říká se toho spousta a nikdo neví, co z toho je pravda a co jenom něčí hloupý výmysl. Ale je dobré být připravený na všechno. A když říkám na všechno, tak tím myslím skutečně na všechno.“
Linda se znovu tiše zasmála. „Tak se mi zdá, že ve mě chcete probudit co největší zvědavost. Jenomže zvědavější, než jsem teď, už asi nikdy nebudu.“
„Tak už pojďte dovnitř,“ řekl jsem netrpělivě, protože mě jejich řeči začínaly pomaličku děsit. A oni se na mě přitom podívaly tak neutrálním a přitom chladným pohledem, že mě z toho až zamrazilo v zádech. Co se tam všechno může přihodit, když se na mě najednou dívají tak nepřátelsky?
Zazvonili jsme na velký mosazný zvonec a hned na to se před námi otevřely dveře. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem mezi nimi spatřil Simonu.
„Jé, to jste vy?“ zakřičela, aby aspoň malinko přehlušila hudbu, která se na nás valila z prostoru za jejími zády. „Tak jste se nakonec všichni někde potkali? No to je fajn. Miluju tahle šťastná shledání. To je jak v nějakým americkým filmu.“
„Ty tady děláš dveřníka?“ zeptala se Linda.
„Dveřníka? Ale ne. Přišla jsem teprve před chvilkou a ještě jsem se ani nestačila nikde usadit.“
Vešli jsme dovnitř a hned za dveřmi nás uvítala rozlehlá hala.
„Jděte klidně dál,“ zakřičela Simona. „On už si vás tam určitě někdo všimne.“
V prostorném obývacím pokoji bylo nakouřeno a z obrovských beden v rohu u zdi duněla rozjásaná diskotéková hudba. Uprostřed místnosti se mačkalo několik tančících párů, zbytek osazenstva jen tak posedával po křeslech a po zemi. Převážnou většinu zdejších návštěvníků tvořili kluci. Holek tu bylo vlastně jen pár - kromě Simony a Lindy jsem zahlédl také Kláru a pak ještě pár mladých děvčat, která jsem znal spíš jenom od vidění. Jednou z nich byla určitě Gábi, hubená prsatá Němka, která se už od našeho příjezdu přátelila s Klárou. Většina kluků se jí za zády posmívala, protože nebyla příliš hezká a na první pohled na ní bylo poznat, jakou má národnost. Ale prsa měla skutečně famózní, to se musí nechat. A klukům občas stačilo, když mohli něco tak monstrózního chytit do ruky, a o víc se v takových chvílích beztak nestarali. Jak říkával můj kamarád Sergej - když je nejhůř, vždycky se dá zhasnout. A potmě už na nějaké té ošklivosti nezáleží, zato velké kozy zůstávají velké i bez světla. Mně ale kozy většinou nic neříkaly - velké nebo malé, na podobných detailech mi většinou příliš nezáleželo. Zato kvůli zadkům a kundám bych snad i vraždil: když mě Linda chtěla vyprovokovat snad až k úplné nepříčetnosti, většinou jí k tomu stačilo jen kleknout si na postel, nohy schovat pod sebe a vystrčit na mne zadek. Při pohledu na ten úžasný zářez tam dole pod jejími půlkami jsem rázem ztrácel zábrany i obezřetnost. Stačilo jen, aby ty půlky obejmula zezadu rukama a jenom trochu je přitom roztáhla: jakmile se od sebe oddálila její stehna, rázem jsem ztrácel veškerou příčetnost. Pro to místo, kde holce končí stehna a kde začíná její kulaťoučký zadek, bych dokázal zradit kamaráda, opustit školu, dát se k cizinecké legii nebo prohrát všechny peníze v kartách. Říkal jsem tomu místu Upíří oko. A na začátku mého vztahu s Lindou se mi několikrát stalo, že jsem při pohledu na ně nedokázal zadržet ejakulaci: Linda si přede mnou klekla, já jsem se dotkl rukama jejího zadku a přiblížil jsem ocas k Upířímu oku a ještě než jsem ho stačil zasunout dovnitř, bolestivě mi v něm zacukalo a já tu roztaženou díru zvnějšku postříkal jako nadržený puberťák. Linda se mi kvůli tomu smála a utěšovala mě, že to nic neznamená. ,Ale o to přeci jde, aby ses udělal,´ říkala mi v takových chvílích. ,Když jsi vzrušený a pořádně se uděláš, tak je přeci všechno v pořádku.´ Jenomže já jsem se stejně cítil trapně a nedostatečně. Co na tom, že jsem prožil úžasný orgasmus, když jsem ani nebyl uvnitř? Většinou jsem pak Lindu prosil, ať se mnou má ještě chvíli trpělivost. Klečel jsem u jejího vyšpuleného zadku a zvadlým ocasem jsem roztíral svoji mrdku okolo Upířího oka. Ten pohled mě vzrušoval až k nepříčetnosti a stačilo většinou jen pár minut a do ocasu se mi vrátila aspoň malá kapka krve. Většinou jí nebylo třeba mnoho: stačil mi jen nepatrný náznak erekce, jen sotva znatelné ztvrdnutí, které mi umožnilo dostat se dovnitř. Cestu jsem si doslova promazával mrdkou: bez ní by Linda byla suchá a já bych se dovnitř nikdy nedostal. Stačilo ale jen roztírat mrdku žaludem stále blíž a blíž k díře a potom zvolna a opatrně zajet dovnitř. Když jsem byl konečně uvnitř, spíš než na šukání jsem se soustřeďoval na to, abych z ní zase nevyklouzl; šukal jsem ji pomalu a obezřetně, většinou navíc jen žaludem, protože napůl ztvrdlý pták se zpočátku nikam dál nedostal. Ona mě tam přitom určitě ani necítila, přestože později říkala, že má tenhle způsob ráda a že by se při něm možná dokázala i udělat. Ale to byly jen takové úlevné řeči, kterými mě chtěla aspoň trochu upokojit.
Když jsme se v místnosti trochu rozkoukali, přitočil se k nám chlápek ve věku tak okolo pětadvaceti, s vysokou štíhlou postavou a bílou košilí rozepnutou skoro až k pasu.
„Tak jste přeci jenom dorazili,“ řekl a každému z nás podal skleničku sektu. „Já jsem André a tenhle dům patří mému otci. Ten rozlučkový večírek, to byl původně nápad můj a mých kamarádů. Pořádáme je každý druhý týden a zveme na ně jenom holky, které se už musejí s tímhle ostrovem rozloučit. A občas pozveme i nějakého kluka, aby tu holky neměly úplnou převahu.“
Znovu jsem se zadíval okolo sebe. Ty počty mu tedy nějak nevycházejí, napadlo mě. Na každou holku tady připadají minimálně tři kluci.
André si zřejmě všimnul mého překvapení.
„Někdy nám to zkrátka moc nevyjde,“ řekl omluvně. „Dneska tu máme vyloženě pánskou společnost. Museli jsme s tím něco udělat a tak jsme se rozhodli pozvat navíc i pár holek, které zítra ještě neodjíždějí. No a jedna z nich se přimluvila i za tebe.“
Linda se začervenala a mně rázem všechno došlo. Takže já ve skutečnosti vůbec pozvaný být neměl a jenom Lindě vděčím za to, že ji mohu doprovázet! To ale znamená ještě jednu věc, která mi až dosud nedošla: Linda tím pádem o celé téhle akci věděla už dlouho dopředu a celou dobu mě vodila za nos! Věděla nebo aspoň tušila, že sem dnes půjde - a aby nemusela Andrého pozvání odmítnout, vynutila si pozvánku i pro mne. André s její podmínkou souhlasil zřejmě jenom proto, že moje přítomnost poměr kluků a holek beztak nijak nezmění. Já totiž v jejich očích nepatřím nikam: nikomu nebudu překážet a nikdo mě nebude potřebovat; a i když tady celou dobu budu, jakobych tady vlastně ani nebyl. Copak budu věčně tak hloupý a naivní? Copak se z Lindina chování nikdy nepoučím a nikdy se nenaučím dopředu odhadnout, čím vším mne holky vodí za nos?.
Pak mě André vzal za ruku a odvedl mě kousek stranou. „Pro tebe tady žádnou společnost mít nebudeme,“ řekl, „to ale neznamená, že by ses tu musel nudit. Je tu všude spousta jídla a pití a pokud se budeš chtít připojit k nějaké holce, nikdo ti v tom samozřejmě bránit nebude. Všechno je beztak dobrovolené, jinak tu ale žádné běžné hranice neplatí. Tak se v klidu bav a kdybys něco potřeboval, klidně se na mě obrať.“
Když jsem se znovu otočil k místu, kde jsme původně stáli, Lindu už jsem nikde nespatřil. A možná to tak bylo i lepší - zlobil jsem se na ni a kdo ví, co bych jí v takovém okamžiku všechno řekl.

Potkali jsme se až hodinu poté. Linda stála frontu před dámským záchodem a já okolo ní procházel s talířem obložených chlebů v ruce. Na té situaci mi nejvíc komické připadalo to, že i ve společnosti, kde panuje výrazná převaha mužů, se nakonec největší tlačenice utvoří před dámskými záchody.
„Mám pocit, že tam někdo souloží,“ řekla Linda rozpačitě. Z prostoru za zavřenými dveřmi se ozývalo tlumené povzdychávání. „To je peklo - zrovna když potřebuju tolik čůrat.“
Chtěl jsem pokrčit rameny a pokračovat ve své cestě, ale Linda mi to nedovolila.
„Zlobíš se na mě?“ zeptala se. Ten provinilý tón jejího hlasu se mi k uzoufání líbil. „Já jsem tě nechtěla nějak podvést nebo oklamat. Ale měla jsem chuť se na tuhle párty vydat - a bez tebe by to nemělo žádný smysl.“
„Proč? K čemu mě tu vlastně potřebuješ? Dokážeš se přeci zabavit dost dobře i beze mě.“
„Nebuď jako malej,“ řekla. „Vždyť jaký by to mělo vlastně smysl, kdybych tu nemohla být s tebou?“
„Ti dva Irové už ti nestačí?“
Linda se tiše zasmála. „Copak o to - ti jsou vážně sladký. Baví mě, že si s nimi můžu hrát a provokovat je. Ale mezi námi dvěma je přeci něco docela jiného.“
„A co? Láska?“
Linda jen nervózně přešlápla z nohy na nohu. „Ty vole, já se snad opravdu počůrám! Copak tady není ještě nějaký další záchod?“
„Já o žádném jiném nevím,“ řekl jsem.
„Tak pojď ven na terasu. Já zkrátka potřebuju čůrat!“
Pak mě vzala za ruku a téměř násilím mě vytáhla na otevřenou terasu u přední části domu.
„Zbláznila ses?“
„Já tam přeci sama jít nemůžu. Víš jak to tam venku bude vypadat? Pojď se mnou. Prosím! Nebo se tady opravdu počůrám.“
Venku byl poměrně klid; Na tmavé obloze svítil velký bledý měsíc a jeho studené paprsky prosvětlovaly okolní keře i dlouhou prašnou cestu svažující se mezi kameny až dolů k moři. Bylo to zvláštní, ale kromě nás dvou na terase už nikdo další nebyl. Z útrob domu se ozýval zvuk hudby, drsných mužských hlasů a perlivého dívčího smíchu.
„Já se tady někde vyčůrám,“ řekla Linda. „Třeba támhle u toho keře.“
Stále mě držela za ruku a já přitom usilovně přemýšlel nad tím, zda se mi vůbec někdy podaří získat nad ní znovu alespoň nepatrnou převahu. Miloval jsem ji a ona mi přitom stále unikala. Dívka s tělem kluzčím než úhoř a s myšlením, které nikdy nepochopím a nikdy neovládnu. Zbývají mi jen drobné provokace a schválnosti - jen nepatrné ústupky, kterými si alespoň na okamžik mohu vynutit svoji převahu.
„Ne!“ řekl jsem. „Udělej to tady!“
„Cože? Tady? Ty ses asi zbláznil, ne?“
„Nezbláznil. Prostě to udělej tady na terase. Když se ti tolik chce, tak to určitě nebude žádný problém.“
„O to nejde. Ale co když někdo přijde? Nebo co když mě někdo uvidí dveřmi nebo oknem?“
„Proč nad tím vlastně přemýšlíš? Prostě to udělej!“
Pozorně se na mě zadívala. „Tady ne,“ řekla. „Ale jestli chceš, udělám to někde v rohu. A ty budeš přitom hlídat, jestli někdo nejde.“
Zalezli jsme do rohu terasy. Ale i tam byla iluze soukromí spíše jen minimální: v chladných měsíčních paprscích i ve světle, které na nás dopadalo z oken sousedních místností, byl vidět každý detail Lindina nádherného těla. Linda si vyhrnula šaty a pomaličku si stáhla kalhotky až ke kotníkům. Přešlápla z nohy na nohu, zakymácela se a přitom se musela chytit mého ramene.
„Počkej,“ řekla. „Já je radši dám pryč. Nebo si je nakonec počůrám.“ Pak znovu přešlápla, a když vymotala kotníky ze shrnutých nohaviček, omotala si kalhotky okolo zápěstí.
„Takhle to holky dělají, aby si je nepočůraly nebo aby je někde nezapomněly,“ zasmála se. „Znala jsem dokonce holku, která si kalhotkama zavazovala vlasy.“
„Radši mi je dej,“ řekl jsem. „Já ti je mezitím schovám.“
„Tak dobře. Ale dělej! Já už vážně potřebuju čůrat.“
Vzal jsem do ruky její předloktí a kalhotky jsem zase rozmotal. Pak jsem je zastrčil do kapsy u kalhot.
„Počkej,“ řekla. „Já už vážně musím! Hlídej, jestli někdo nejde.“
Tentokrát si Linda vyhrnula šaty skoro až pod prsa. Pak si přičapla na bobek a doširoka rozevřela stehna.
„Nekoukej se, ty čuně!“ řekla, ale já od ní nedokázal odtrhnout pohled. Mezi jejími roztaženými stehny na mě zíralo nepatrně rozevřené Upíří oko. Když se objevil první zlatý pramínek, Linda se tiše zasmála.
„Teda to je úleva! Mám toho v sobě víc než koroptev.“
Když za pár minut dočůrala, opatrně se otřela špičkami prstů. „Fuj!“ řekla. „Tohle jsem naposledy dělala jako malá holka. Připadám si jako čuně.“
Pak se zasmála a tiše řekla: „Stejně je mi jasný, že ses na mě díval. Styď se, ty jeden úchyle. Vy kluci jste děsný čuňata!“
Pokrčil jsem rameny. „Copak jsem se mohl nedívat?“
„To já nevím,“ řekla Linda. „Já myslím, že ano. A teď mi koukej vrátit moje kalhotky!“
Znovu jsem pokrčil rameny. „A k čemu je vlastně potřebuješ? Vždyť můžeš jít dovnitř i bez nich.“
„Bez kalhotek? Copak jsem nějaká štětka? Nebo si snad myslíš, že to nikdo z těch kluků nepozná?“
„Možná ne,“ řekl jsem. „Třeba to opravdu nikdo nepozná.“
„Ty jsi asi spadl z višně! Tohle kluk pozná na holce už na dálku.“
„Tak to se budeš muset o to víc snažit, aby si toho nikdo nevšiml. Víš, přeci jak to myslím.“
„Ty jsi vážně jako malej Jarda,“ zasmála se. „A jak to mám před nimi jako utajit, když mám šaty sotva do půlky stehen?“
„Ale o to právě jde! Co sis mohla dovolit s kalhotkami, to si bez kalhotek už dovolit nemůžeš. Rozumíš?“
„Takže ty si jako myslíš, že když na sobě nebudu mít kalhotky, tak už nebudu moct s nikým flirtovat?“
Opět jsem pokrčil rameny.
„Nevím,“ řekl jsem. „Ale myslím si, že ne. Alespoň ne tolik jako dřív.“
„Ty jsi opravdu blázen. Vydáš mě ostatním do rukou skoro nahatou a přitom si myslíš, že mě tím před ostatními ochráníš! Vždyť to nemá žádnou logiku!“
„Možná nemá. Ale já už vyzkoušel skoro všechno a nic pořádně nezabírá. Tak co mám podle tebe ještě udělat? Bez kalhotek si budeš muset dávat mnohem větší pozor na to, s kým flirtuješ.“
Linda jen pokrčila rameny. „To možná ano. Ale když to některý z těch kluků zjistí, tak už ho nic nezadrží. S Davidem jsem se před chvílí líbala. Co když mi přitom bude chtít sáhnout pod šaty?“
Ucítil jsem u srdce ostré bodnutí žárlivosti.
„Teď už mu to zkrátka nebudeš moci dovolit.“
„To je fakt ujetý! Ale jak chceš. Jestliže na takové hlouposti trváš, tak proč bych ti to měla rozmlouvat? Ale pokud se tam uvnitř něco stane, tak to bude jen a jen tvoje chyba. Rozumíš?“
Znovu jsem pouze pokrčil rameny.
„Jestli se má tam uvnitř něco stát, tak se to stane tak či tak. Ale já budu věřit, že se nic nestane. Budu tam s tebou a ty tam budeš se mnou. Protože jaký by to mělo všechno smysl, kdybych tu nemohl být s tebou?“
A v té chvíli mi došlo, že vlastně jen opakuji Lindina dřívější slova. Jaký by to mělo všechno smysl, kdybychom tady nemohli být spolu?
Linda si uhladila šaty a pak vykročila směrem k proskleným dveřím, které z terasy vedly rovnou do tanečního sálu. Pomalu jsem kráčel za ní a tiše jsem si přitom opakoval: Jaký by to mělo všechno smysl, kdybychom tu nemohli být spolu. A v kapse mě přitom tlačily Lindiny zmuchlané bavlněné kalhotky.

Kapitola 38.

Stačil jen jeden drobný detail a najednou se všechno změnilo. Vrátili jsme se zpět do místnosti a najednou už nic nebylo stejné jako dřív. Linda se zklidnila a celkově zkrotla: kluky si najednou držela od těla a místo tance a flirtování seděla u baru s nohama způsobně složenýma vedle sebe. Pro jistotu jsem se snažil držet poblíž a neztratit ji z dohledu. Chtěl jsem přitom působit nenápadně, ale asi se mi to příliš nevedlo, protože přinejmenším jeden člověk si mého ostražitého pohledu všiml.
„Hlídáš si tu svoji kočičku? Žádný strach, tady jí nikdo neublíží.“
Ohlédl jsem se po hlase. Vedle mě stál zdejší hostitel se sklenicí vína v ruce.
„Nejsi první ani poslední,“ řekl André. „Holky nerady chodí někam sami - když už přijdou, tak jedině s nějakou kamarádkou. Anebo s kamarádem, pokud nějakého podobného mají.“
To by odpovídalo, pomyslel jsem si. Ať tak či tak, něco na tom zřejmě bude.
„To ale není moje holka,“ řekl jsem.
André se zasmál. „Jasně. Něco takového bych si beztak ani nemyslel. Stačí se na vás jenom podívat. Kde bys taky přišel k tak hezké holce? Ale na tom přeci není nic špatného. Hlídáš ji a ona ti za to poskytuje mimikry. To je v takové situaci docela normální. Prostě běžný obchod.“
„Obchod?“
„Služba a protislužba - nic víc. Ona před ostatními dělá, že k tobě patří. Tím pádem si všichni myslí, že jsi na holky. A ty jí za to na oplátku hlídáš, aby se jí náhodou něco nevymklo z ruky. Však víš - když se holka napije, tak to někdy může skončit všelijak. Takhle má jistotu, že jí někdo v pořádku odvede domů a uloží ji do té správné postele. Nemám pravdu?“
Pokrčil jsem rameny.
„Pár podobných kluků už jsme tady měli. Nic ve zlém, kámo. Kluci mě nezajímají a tak se o ně nestarám a ani je nijak nesoudím.“
Konečně mi došlo, co si o mně myslí. Pekelně mě to naštvalo, ale beztak jsem s tím nemohl nic dělat.
„Jak to tu máte vlastně zařízené?“ zeptal jsem se. „Máte tu nějaké profesionálky?“
„Profesionálky?“
„Vždyť víš,“ řekl jsem. „Zkrátka takové ty holky, co jim někdo zaplatí, aby trochu rozproudily zábavu.“
André se jen zasmál. „Na tohle jsme si nikdy nehráli. Většině holek se za zábavu platit nemusí. Stačí jen pití a muzika a k ránu ztratí zábrany skoro každá.“
Podle všeho měl pravdu: u většiny holek, které jsem znal, rozhodně platilo, že povolnost je jen otázkou správného naladění. Některým pomáhal alkohol, jiné potřebovaly slyšet řeči o lásce; ale když byl kluk dostatečně důsledný, dříve nebo později mohl dostat každou. Tedy - skoro každý kluk. Tou otázkou jsem se trápil skoro celé mládí: proč některým klukům padají holky k nohám po tuctech a jiných si přitom ani nevšimnou? A proč právě já mám tu strašlivou smůlu, že patřím zrovna k té druhé skupině? Linda měla pravdu: pokud by se na mě někdy vykašlala, už bych si zřejmě nikdy nezašukal. Protože pro většinu holek jsem byl neviditelnější než vzduch, který dýchaly; a také zbytečnější než zem, po které šlapaly. Proč se holky, které byly už od pohledu hodné a které se ke mně hodily, s tak neodbytnou pravidelností vrhaly do náruče grázlům, kteří si na nich brousili ve dne své ego a v noci potom svoje péro? Proč právě tyhle holky tolik toužili po tom, aby si z nich kluci dělali příležitostné matrace - aby si je mezi sebou prohazovali a pak je beze studu opouštěli, kdykoliv se jim omrzely? Tohle jsem opravdu nikdy nechápal. Když mi bylo šestnáct, zeptal jsem se na to jedné své kamarádky. Seděla v mém pokoji na mé posteli a plakala, protože jí právě opustil jeden z takových grázlů. Miloval jsem ji a udělal bych pro ni cokoli na světě - a ona mě přitom skoro nevnímala. ,Cos na něm vlastně viděla?´ říkal jsem vztekle, když mi brečela do polštáře a já ji přitom ani nemohl pohladit po zádech. ,To bys nepochopil,´ řekla zlomeným hlasem; a pronesla to přitom tak přezíravým tónem, jakoby mluvila s nechápavým prvňákem. ,Stačilo, aby se na mě jenom podíval, a já bych mu odpustila cokoliv na světě. Stačilo, aby na mě sáhnul a já z něho byla celá hotová. Tohle jsem ještě s nikým nezažila.´ Jenomže pak to zažívala opakovaně se spoustou kluků, kteří si byli podobní jako vejce vejci; se spoustou kluků, mezi které jsem já nikdy nepatřil.
„Muzika, pití a tráva,“ řekl André a oči mu přitom svítily jako nějaké hladové šelmě. „Tahle kombinace srazí každou holku na kolena. Venku je horká letní noc, šaty se lepí na tělo a chlapský pot je dráždivější než sebelepší afrodisiakum. Cítíš ve vzduchu to pižmo? To už se hlásí o slovo jejich pičky. Vsaď se se mnou o co chceš, že většina z nich už má v kalhotkách mokro. Třeba zrovna ta tvoje - kdybys jí teď sáhnul mezi nohy, asi bys tam narazil na hotový rybník.“
Tiše jsem se zasmál. Kdybych teď sáhnul Lidně mezi nohy, možná bych tam opravdu narazil na pěkně mokrou díru. Na co bych tam ovšem nenarazil zcela určitě, to by byly Lindiny kalhotky; ty jsem měl totiž stále v kapse.
„Nevím,“ řekl jsem. „Možná máš pravdu.“
„To si piš že mám pravdu! Dnes v noci ošukáme všechny zdejší holky. A všechny si o to budou ještě sami říkat, to mi věř.“
Z jeho slov mi zamrazilo v zádech. Tušil jsem, že to tady nebude příliš bezpečné, přesto mě jeho slova překvapila.
„To pochybuju,“ řekl jsem. „Zatím se to tady moc neliší od jakéhokoliv jiného večírku. Trochu mi to připomíná chlastačky u nás na vejšce. Během večera se tady vytvoří několik párečků, všichni se postupně rozlezou do volných pokojů, tam si spořádaně zavrzají a ráno vyrazí s čistou hlavou domů. To je zábava jako pro středoškoláky.“
„Možná,“ řekl André. „A možná taky ne. Proto jsem pro jistotu všechny pokoje pozamykal. Občas se někdo zavře na záchodě nebo si dojde zašukat na terasu. Ale většina holek se zpočátku s nikým neocicmává a místo toho raději spořádaně chlastá. A čím víc chlastají, tím víc se nakonec rozparádí. Uvidíš po půlnoci.“
„A potom?“ zeptal jsem se. „Potom ztratí zábrany a pustí vás do kalhotek?“
„Potom ztratí zábrany a šukají jako zrzavý veverky,“ zasmál se André. „A když je třeba, tak se jim trochu pomůže. Ale žádná si ještě nikdy nestěžovala.“
Pak mě plácl po zádech a tiše dodal: „Tak si tu svoji kočičku pořádně hlídej. Ta se tady líbí skoro každýmu. A byl by zázrak, kdyby ji po půlnoci žádný z kluků nechtěl. Nevím, cos jí nasliboval, ale pokud bude ještě chvilku nasávat, tak to s ní moc dobře nedopadne. No, máš to zkrátka ve svých rukou.“
Po zádech mi znovu přeběhl mráz. Linda stále ještě seděla u baru, popíjela mojito a přitom se vybavovala s nějakým mladým zajícem. V jedné ruce držela sklenici s pitím a v druhé žmoulala pramínek svých dlouhých vlasů: roztržitě si ho namotávala na prsty a ten kluk přitom na ní mohl oči nechat. Nohy natočené koleny směrem k němu držela stále způsobně u sebe a obnažená stehna se jí pod napjatou látkou šatů leskla horkým a lepkavým potem. Co všechno ten kluk vlastně vidí? Všímá si jejích nohou? Vidí její nádherná, opálená stehna? Uvědomuje si, že pod tou napjatou látkou tenkých hedvábných šatů nemá ta holka už vlastně vůbec nic? Cítí i na dálku vůni její pičky? Vnímá to erotické pižmo, které svojí vůní a konzistencí všem okolo naznačuje, že je Linda potřebná a že už brzy bude ochotná dát kterémukoli klukovi, který si o to řekne?
Došel jsem až k nim a postavil jsem se těsně za její záda. Do nosu mě praštila její vůně: pod slaboučkým závanem parfému, který v průběhu večera už téměř vyprchal, jsem ucítil známou vůni jejího těla. Tu vůni jsem znal doslova nazpaměť - jinak voněla její prsa a jinak její stehna; jiná vůně vycházela z jejího těla před milováním a jiná zas po jejím orgasmu. Se zavřenýma očima bych dokázal uhodnout, jak se její tělo cítí a na co přitom Linda myslí; potmě i poslepu bych z její vůně dokázal poznat, jestli je vzrušená nebo třeba jen unavená. Miloval jsem chuť a vůni jejího Upířího oka, stejně jako jsem miloval chuť a vůně každé další části jejího těla. Nasládlý pach jejích prsou, vůně jejích vlasů a štiplavá chuť její kundy, když byla vzrušená nebo když se právě udělala - to vše bych poznal kdekoli na světě.
Nenápadně jsem se přitiskl k Lindiným zádům. Musela o mě vědět snad ještě dřív, než jsem k ní vůbec stačil přistoupit. Na břiše jsem ucítil její vystouplé lopatky a mezi prsními svaly ostrý hřeben jejích krčních obratlů. Do nosu mi stoupala vůně vzrušeného ženského těla - žádostivého a možná dokonce i nadrženého.
„Zlobíš se, že se tady takhle vybavuju?“ zašeptala česky. „Ale jinak jsem naprosto způsobná holčička. Nohy mám pořád u sebe a nikomu nedovolím, aby mi sahal pod sukni. Takhle sis to přeci přál, nemám pravdu?“
„Vzrušuje tě to?“ zeptal jsem se.
„Pekelně. Kdybych na sobě měla kalhotky, tak už bych je měla celé mokré.“
„Jenomže ty na sobě žádné kalhotky nemáš.“
„Přesně tak. Žádné kalhotky na sobě nemám. Ale to neznamená, že nejsem mokrá.“
„Já vím. Cítím to až sem nahoru.“
„Bídáku!“ zasmála se. „Už se zase chováš jako čuně.“
Kluk, který seděl naproti Lindě, se zamračil. „Proč k čertu nemluvíte anglicky?“ řekl. „Děje se něco? Máš snad s něčím nějaký problém?“
Linda se jen zasmála. „Tohle je Marek a tohle zas Detlef,“ řekla anglicky. „Marek je můj kamarád. Jen kamarád - nic víc.“
„Tak ahoj kamaráde,“ zašklebil se Detlef. Pak mi podal ruku a já ji pevně stiskl. Toho kluka jsem už od první chvíle hluboce nenáviděl. Nelíbil se mi jeho mladý vyžehlený obličej, s tvářemi skoro bez náznaku vousů a s hustými světlými vlasy, které na první pohled vypovídaly o mládí a síle jejich nositele. Mohl být mladší možná jen o čtyři roky a přesto jakoby mezi námi ležela propast několika dlouhých staletí. I když mu zřejmě nebylo víc než osmnáct a spíš než dospělého muže připomínal sotva ochmýřeného puberťáka, podle všech indicií patřil k těm silným, úspěšným a zkušeným. Vypadal a choval se jako kluk, který začal píchat snad už někdy ve třinácti a který od té doby poklátil už desítky či stovky holek.
„Detlef je Němec,“ řekla Linda.
„Vlastně spíš Holanďan. Táta byl prý odněkud ze severního Německa - proto mi taky máma dala německý jméno. Já toho hajzla ale nikdy neviděl.“ Znovu se na mě zašklebil a já v té chvíli dostal chuť praštit ho pěstí přímo doprostřed toho jeho mladého, vyžehleného obličeje.
„Proč se s ním vůbec bavíš?“ zeptal jsem se Lindy česky.
„A proč ne? Copak tobě se nezdá sladkej?“
„Ne,“ řekl jsem. „Já na něj kašlu.“
„Žárlíš?“
„Nevím. Možná trochu. Ale hlavně mám o tebe strach.“
„Kvůli takovýmu zajíčkovi? Nebuď jako malej!“
Možná za to mohl nějaký šestý smysl, jenomže já jsem právě v tom nevinném zajíčkovi vytušil obrovské nebezpečí. Zdálo se to být nesmyslné, ale ten sotva dospělý kluk mi připadal snad ještě nebezpečnější než ti dva nazrzlí Irové, se kterými Linda flirtovala jen před několika hodinami.
„Už to děláte zase,“ řekl Detlef otráveně. „Už se zase mezi sebou bavíte tím vaším zpotvořeným jazykem. Copak se spolu nemůžete bavit nějakou normální řečí, které by rozuměli i lidi okolo vás?“
„Promiň,“ řekla Linda. „Už si na to budu dávat pozor. Slibuju.“
„Nebudeš,“ řekl Detlef. „Stejně nakonec vždycky sklouzneš k tomu vašemu pitomému žvatlání. A já tu budu sedět jako nějaký malý blbeček, který ani v nejmenším netuší, o čem se lidi kolem něj vlastně baví.“
Linda se usmála a letmo ho pohladila po bradě.
„Tak se nezlob,“ řekla. „Marek je prostě můj kamarád A Češi se zkrátka mezi sebou baví česky, to už je tak na světě zařízené.“
Ještě jednou se na Detlefa usmála a pak se její obnažená záda nenápadně přitiskla k mému břichu. Znovu jsem ucítil horkost jejího nadrženého těla a do nosu mi opět pronikl závan Lindiny touhy.
„Já už to nevydržím!“ zašeptal jsem přímo do Lindiných vlasů. „Nevydržím to, být tady s tebou a nesmět se tě přitom ani dotknout! jsem tak nadržený, že bych tě nejradši na místě ošukal. To je nelidské, takhle mě trápit!“
Linda se zasmála a pak tiše zašeptala: „Já vím, Marečku. Ale s tím se teď nedá vůbec nic dělat.“
Detlef se znovu zatvářil otráveně. „Co to teď právě řekl?“ zeptal se. „Tak mi to aspoň překládejte, když už se spolu nechcete bavit anglicky.“
„Řekl, že mu připadáš docela sympatický. Klidně by si s tebou dal i skleničku.“
Detlef se zašklebil. „No, proč ne. Tak na tvoje zdraví, kamaráde!“
Obsah sklenice, kterou přede mne položil, byl hořký jako pelyněk a voněl po rybízu a mandlích. Pokud Linda pije něco podobného, brzy bude dočista na šrot, napadlo mě, když jsem do sebe celou sklenici obrátil na jeden dlouhý zátah.
„Chutná?“ zeptal se Detlef. „Tak si dej ještě jednu, kamaráde. Linda si dá určitě s námi.“
Druhá sklenice chutnala už o něco lépe. Linda z té své usrkla jen polovinu a pak ji opatrně postavila na bar. „Za chvíli budu ožralá jako prase,“ zašeptala česky. „Hlídej mě prosím, nebo se nakonec ještě něco přihodí.“
„A co by se podle tebe mělo přihodit?“
„Nevím. Ale pokud se opravdu opiju, tak se může přihodit úplně všechno.“
Detlef se znovu zamračil. „A o čem se spolu bavíte teď?“ chtěl vědět. „Ten hajzl sází na to, že mu vůbec nerozumím.“
„Je to můj kamarád,“ řekla Linda anglicky. „Mít kamaráda, na tom není vůbec nic špatnýho. Kamarádi jsou na světě proto, aby holku obdivovali a aby se pokoušeli dostat se jí do kalhotek. Jenomže s kamarádem se zkrátka chodit nedá.“
„No jo,“ zasmál se Detlef. „Kamarádi - to jsou jen takový hloupý vořechové, na kterých si holky zvyšují svoji cenu.“
Pak před nás postavil další sklenici. Namísto toho, abych se napil, jsem přitiskl obličej k Lindiným vlasům.
„Proč mu říkáš takového hloupé věci?“ zašeptal jsem česky. „Chceš mě provokovat?“
„Tebe nebo jeho - víš že vlastně ani nevím? Přijde mi zábavné si takhle s vámi hrát. Přijde mi zábavné vás provokovat a dráždit. V téhle věci máme my holky ohromnou výhodu.“
Znovu se ke mě přitiskla. „Také bych tě moc chtěla,“ zašeptala. „Kdybych mohla, vyšukala bych ti duši z těla. Jenomže nemůžu.“
Chtělo se mi z toho všeho brečet. Byl jsem nadržený, potřeboval jsem šukat a přitom jsem věděl, že nesmím. A Linda na tom byla zřejmě podobně.
„Opravdu bys to chtěla se mnou dělat?“ zeptal jsem se. „Chtěla bys se mnou šukat?“
„Jo.“
Ačkoliv jsem jí neviděl do očí, z její napjaté šíje a vzrušeného dechu se dalo usuzovat, že mluví pravdu.
„Tak to řekni nahlas,“ zašeptal jsem. „Řekni hezky nahlas, co bys chtěla se mnou dělat.“
„Šukat,“ řekla Linda hlasitě. „Chtěla bych s tebou šukat.“
„Sukhat,“ zasmál se Detlef. „Já vím, co je sukhat. Tohle mi nikdo překládat nemusí. Jednou jsem měl holku, která byla odněkud tam od vás. Dělala u nás au-pairku a už po měsíci vlezla ke mně do postele. Bylo jí sice už přes dvacet a mně bylo tehdy sotva šestnáct, ale jí to bylo fuk. Možná jí šlo jen o to sehnat si povolení k trvalému pobytu. Vždycky ráno za mnou přišla a ještě předtím, než jsem musel vstávat do školy, si zalezla ke mě pod peřinu. ,A teď spolu budeme sukhat,´ říkala předtím, než si na mě zvysoka nasedla. Prdel měla jako kobyla, ale jezdit uměla opravdu báječně.“
Linda se začervenala. „To bude asi nějaké jiné slovo,“ řekla anglicky. „Tohle určitě neznamená to, co si myslíš.“
„A co to tedy znamená?“ zasmál se Detlef. „Sukhat znamená prostě sukhat. Ta holka mi to tehdy říkala dost jasně.“
„Šukat znamená něco jako chlastat,“ řekla Linda a znovu se u toho začervenala. „Ale ve skutečnosti se to dá jen těžko přeložit. Je to takový ten stav, kdy hodně piješ a pak je ti z toho horko. A to je teď přesně můj případ.“
„Takže té holce bylo jenom horko?“
„Asi ano.“
„To mi přijde jako naprostá hovadina. A tobě je teď taky horko?“
„Jo. Jsem už z toho všeho pití celá rozpálená. Mám pocit, jako bych se měla každou chvíli roztéct.“
„Je ti horko, až bys z toho chtěla sukhat,“ řekl Detlef.
„Jo,“ řekla Linda tiše a znovu se u toho začervenala. „Přesně tak. Právě takový je mi horko. Nebo ty mi to snad nevěříš?“
Detlef jen pokrčil rameny. „Nevím,“ řekl. „Ale možná na tom opravdu něco bude.“
„To si piš,“ řekla Linda. „Podívej, jak mám zpocená stehna. Tohle podnebí je vážně peklo.“
Sklopil jsem oči a zadíval jsem se na Lindina stehna. Měla je stále způsobně položená jedno vedle druhého. Jemná látka jejích šatů končila sotva uprostřed stehen a dál už pokračovala jen hebká opálená pokožka. V ostrém barovém osvětlení jsem vnímal Lindina stehna jakoby v detailu: pod kůží se jí napínaly dlouhé a hladké svaly a hebká pokožka měla barvu jako čerstvě našlehané kakao. Na kůži jejích stehen jsem spatřil několik drobných kapiček potu; byly celé průsvitné a leskly se jako malé slzy. Také Detlef k nim v té chvíli sklopil své oči. Linda si jeho pohledu všimla.
„Chceš se jich dotknout?“ zeptala se anglicky. „Když poprosíš, tak ti to možná dovolím.“
Detlef se tomu jenom zasmál. „Já se ale nikoho o nic neprosím,“ řekl. „Jsem zvyklej nikoho se neptat a brát si všechno sám.“ Pak položil ruku na Lindino koleno a pevně ho stiskl.
„Máš nádherný nohy,“ řekl. „Tak úžasný nohy jsem u žádný holky už dlouho neviděl.“
Linda jen prudce vydechla. Na hrudi jsem ucítil, jak se její šíje ještě o něco víc napnula.
„Já vím,“ řekla. „Ale rozhodně je nemám určený k tomu, aby mi je kdejaký kluk beztrestně osahával. Protože právě v téhle situaci se holce náramně hodí, když má nablízku nějakého toho kamaráda. Jsou to možná vořechové, ale když holka zavelí, tak na ně bývá spolehnutí. Nemám pravdu, Marku?“
Pak mě pevně uchopila za paži a moji dlaň si položila na své stehno, jen pár milimetrů od prstů toho kluka.
„Zabraň mu v tom, aby mě tady jen tak osahával! Vždyť jsi přeci taky chlap!“
Vzal jsem do dlaně jeho prsty a pevně jsem je zkroutil směrem nahoru. Jeho ruka se pomalu odlepila z Lindina opáleného kolena.
„Tak je to správné, Marečku!“ zašeptala Linda anglicky. „Marek udělá všechno, co po něm budu chtít. Udělal by pro mě všechno na světě. Rozumíš? Když mu řeknu, aby položil tvoji ruku zpátky na mé koleno, tak to udělá. A když mu poručím, aby ti zlámal všechny prsty, tak udělá i to. Tak řekni, co má teď pro mě udělat. Chceš aby ti zlomil prsty?“
Napětí, které se rozprostíralo mezi našimi těly, bylo jiskřivější než elektrický výboj a hustější než dva dny stará krupicová kaše. Hleděl jsem do jeho očí a v ruce jsem pevně svíral jeho překřížené prsty. Před očima jsem měl mlhu a uvnitř svého nitra jsem zoufale potlačoval touhu lámat a ničit.
„Tak co tedy chceš, aby Marek udělal?“ zeptala se Linda anglicky.
„Chci, aby položil moji ruku zpátky na tvoje stehno,“ zašeptal Detlef.
Linda se zasmála. „Tak vidíš, že jsem nakonec měla pravdu. Když poprosíš, tak ti to možná dovolím. Slyšel jsi, Marečku? Tak to tedy udělej, když si to ten kluk tolik přeje.“
Před očima se mi znovu zatmělo. Opravdu mám udělat všechno, oč mě Linda žádá?
Pomalu jsem položil jeho ruku na horní část Lindina kolena. Jeho prsty se rozevřely a obemkly se okolo Lindiny nohy, já jsem je však stále nepouštěl ze svého stisku.
„Tak je to správné,“ zašeptala Linda anglicky. „Jenom ho hezky drž, aby ho náhodou nenapadla nějaká hloupost.“
Najednou se zdálo, jako bychom byli spolu už navěky svázaní: když jsem posunul dlaň, jeho prsty se posunuly spolu s ní. Možná to byla obrovská chyba, ale já jsem té lákavé nabídce nedokázal odolat: moje dlaň se pomalu vydala vzhůru po Lindinu stehnu a spolu s mojí dlaní se vydaly vzhůru i Detlefovy prsty. Lindin dech se očividně zrychlil. Naše spojené dlaně pomalu doputovaly až k lemu Lindiných šatů. Linda sevřela stehna ještě o něco víc k sobě a naše ruce přitom narazily na úzký žlábek, který vznikal přesně v místech, kde se Lindina stehna navzájem dotýkala.
„Ty ho chceš dovést ještě dál?“ zašeptala Linda anglicky. „Tohle ale kamarádi svým kamarádkám obvykle nedělají!“
Naše do sebe zakleslé dlaně opatrně odhrnuly lem Lindiných šatů. Zblízka jsem hleděl do Detelfových očí a vnímal jsem v nich touhu a vzrušení. Ten kluk byl zoufale nadržený a já ho vedl přesně do těch míst, na která se nejvíc těšil. Kdy už mu to konečně dojde? Kdy už konečně přijde na to, že Linda na sobě nemá žádné kalhotky? A co se stane, až si to uvědomí?
Pak jsem náhle ucítil ránu do zad. Do očí mi vhrkly slzy, naše spojené ruce se rozpojily a vyklouzly z pod Lindiných šatů. I když to nebyla žádná zákeřná rána, stejně jsem na okamžik nemohl popadnout dech. Když jsem se znovu rozdýchal a rozkoukal, situace už byla naprosto jiná než před pár okamžiky. Vedle Detlefa stál zrzavý David a něco si tam s ním tiše vysvětloval. Linda přitom pomaličku upíjela ze své sklenice a nohy měla stále položené způsobně jednu vedle druhé.

[hertz2]

Kapitola 39.

Už jsme nebyli dva ani tři, ale byla nás celá skupina. Postávali jsme okolo baru jako houf naparujících se kohoutů a mezi námi se natřásala Linda. Smála se a vtipkovala, držela si nás od těla a současně nás provokovala, přesně jako žena, která se mužům líbí a která je má bezpečně omotané okolo prstu. Chvíli se bavila s jedním a hned na to zas s druhým; od jednoho si nechala přinést pití a druhému pro změnu dovolila, aby jí sáhnul na tvář a na vlasy. Byla v tom taktika a promyšlenost, smyslnost, provokace a možná dokonce i vypočítavost. Dráždila nás a provokovala, hrála si s námi a slibovala přitom možná mnohem víc, než co nám ve skutečnosti měla v úmyslu opravdu dát. A pro mě ta hra měla ještě jeden důležitý význam: i když jsem byl najednou jen jedním z mnoha, rozhodně se nedalo říct, že bych byl poslední. Linda si se mnou hrála stejně jako s ostatními: provokovala mě, jako bych i já mohl být jejím budoucím milencem. Hleděla na mě stejným pohledem jako na ostatní kluky a její pohled přitom naznačoval, že i já mám budoucnost pouze ve svých rukou: pokud budu dostatečně důrazný a přitom i náležitě šikovný, můžu se i já stát vítězem celého tohoto klání. Pokud jí dokážu, že jsem ze všech kluků nejlepší, můžu si i já sáhnout na cenu určenou pro vítěze. Protože v takovém souboji může zvítězit jenom ten nejlepší, to nám všem bylo už od počátku jasné.
Byl tady Detlef, David a Keneth - a také ještě dva další kluci, které jsem zatím neznal a kteří zjevně nepatřili k Lindiným favoritům. Takovou skupinu bych nikdy nedovedl sám ukočírovat, napadlo mě. A přitom jsem si uvědomil, jak bylo od Lindy moudré, když se rozhodla zaměřit svoji pozornost ještě před naším příchodem na večírek jenom na jednoho konkrétního kluka, tedy na Davida. I kdybych já ve své hlídací roli selhal, on bude nakonec její pojistka.
Lindino chování k Davidovi bylo na tom všem asi nejzajímavější: zdálo se, jakoby ho provokovala obdobným způsobem, jaký používala i vůči mně. Jemnými náznaky, tak aby si toho ostatní kluci nevšimli, mu dávala najevo, že právě on je tím, o koho má největší zájem. Současně ale flirtovala i s ostatními a dělala to přitom tak okatě, jakoby si ze všeho nejvíc přála právě to,aby David žárlil a usiloval o ni. Z pohledu nezávislého pozorovatele byl můj submisivní poměr posunut ještě o jeden stupeň výš: Linda přede mnou předstírala, že má zájem o Davida, a před ním pak, že stojí i o všechny ostatní kluky. Něco tak zvláštního a současně tolik vzrušujícího jsem ještě nikdy nezažil. A najednou mi bylo jasné, že jsem nevědomky dosáhl dalšího levelu a že právě tento stupeň bude už napříště mou vysněnou metou: půjčit svoji holku jinému klukovi a pak tajně sledovat, jak se i za jeho zády kurví s jinými a on o tom možná ani netuší.
Když už měla Linda provokací dost, obrátila do sebe poslední sklenici s pitím a pak řekla: „A teď chci pro změnu na chvíli na parket. Kdo si se mnou půjde zatancovat?“
Věděl jsem naprosto jistě, že si mne nevybere. A pokud jsem vůbec něco věděl o ženské psychice, podvědomě jsem tušil, že si ze všech nabízených možností vybere pravděpodobně Davida - prostě proto, že právě nastal čas, kdy je nutné kluka odměnit a posílit tak jeho pozici před ostatními.
„Půjdeš se mnou, Davide?“ zeptala se Linda a David za ní poslušně odkráčel na parket jako jateční býk na porážku. Pozoroval jsem, jak se tam k sobě tisknou; Linda mu šeptala něco do ucha a on jí na oplátku mačkal zadek a něco jí broukal do vlasů. Jestlipak už přišel na to, že Linda nemá pod sukní žádné kalhotky?
Když jsme osaměli, obrátil se Detlef ke Kenethovi.
„Chováte se jako debilové,“ řekl. „Než jste přišli, tak už jsem jí měl skoro na lopatě. Plácáte se tady jako trotlové a zbytečně kalíte vodu.“
Keneth se tomu jenom zasmál.
„Chlapeček je tak trochu srandista,“ řekl. „Kdybychom se tady včas neobjevili, mohl ses nakonec dostat do pořádnýho maléru. Tohle je totiž její kluk.“
Nadechl jsem se a zhluboka jsem polkl. Je možné, že by mluvil o mně? Ale odkud by to, k sakru, vlastně mohl vědět?
„Její kluk?“ vyvalil Deltef oči.
„Copak nevidíš, jak se k sobě tisknou? Provokuje ho, protože ho zkouší. Ale je to její nabíječ, to mi věř.“
V té chvíli mi došlo, že řeč bude nejspíš o Davidovi. Tím pádem se nic nemění a náš poměr zůstává i nadále všem utajen: jejím klukem je David a o mně nemají ti dva ani tušení.
„Vždyť tady se mnou flirtovala!“ namítl Detlef. „Provokovala mě jako nějaká poloviční děvka! Tenhle kluk mi to může dosvědčit.“
Pak se na mě obrátil s jasnou otázkou.
„Tys byl přeci celou dobu u toho. Tak tomu Maťašovi pověz, jak to celé bylo! Řekni mu o tom, jak mě provokovala!“
Neurčitě jsem pokrčil rameny. „Ona je Linda občas trochu veselejší,“ řekl jsem. „A když se napije, tak někdy nepozná správnou míru.“
„Přesně!“ zasmál se Detlef. „Provokovala mě jako nějaká šlapka! A nakonec po mně chtěla, abych jí sahal na nohu.“
Tvář mu zrudla rozhořčením a mně tím připomněl žalobníčka, který poslušně referuje mamince, kdo z kluků hodil jako první kamenem po kočce.
„Na tom nezáleží, jestli se chová jako štětka,“ řekl Keneth. „Jednou je to Davidova holka a ty bys to měl tím pádem respektovat!“
„Ale on jí zná a může mi to dosvědčit,“ obrátil se na mě znovu Detlef.
Opět jsem pokrčil rameny. „Linda je moje kamarádka,“ řekl jsem. „Tím pádem bych o ní neměl říkat nic špatného. Ale pravdou je, že se někdy chová ke klukům dost vyzývavě.“ Ta slova ze mě vypadávala téměř mimoděk: věděl jsem, že bych měl spíš mlčet, protože Linda by mi podobné řeči asi nikdy neodpustila, ale přesto jsem si nedovedl pomoci. Ačkoliv Linda byla moje přítelkyně a já ji hluboce miloval, stejně jsem nedokázal odolat pokušení vidět v ní aspoň na okamžik obyčejnou záletnou holku. Nedokázal jsem odolat pokušení předvést ji ostatním jako holku, která dá čas od času každému, kdo si o to řekne.
„U nás doma se občas chová jako pěkná děvka,“ řekl jsem tiše. „A když se napije, tak dá každýmu.“
„Tak vidíš!“ zajásal Detlef. „Je to zkrátka jen taková malá štětka!“
„Ale jinak je to hodná holka,“ řekl jsem. „Akorát když je opilá, bývá hrozně nadržená. Ale to se holkám stává často.“
„Na tom nezáleží,“ řekl Keneth. „Dnes večer patří Davidovi. On rozhodne, co s ní bude dál. Na tom bychom se měli všichni shodnout.“
„Něco jako právo první noci?“ zeptal se Detlef.
„Jo, přesně tak. Něco jako právo první noci.“
Pomalu mi začínalo docházet, oč se přesně jedná. David a Keneth už si zjevně vše vyříkali a někde opodál si rozdělili role - David se měl pokusit Lindu zlomit a Keneth mu přitom měl krýt záda. Tak proto ta dojemná starostlivost o to, že je Linda Davidova holka a že by do ní tím pádem neměl nikdo jiný vrtat! Dohoda už zřejmě byla uzavřená: pokud se Davidovi podaří dostat Lindu do postele, bude si s ní moci zasouložit i Keneth. Ale k tomu, aby vše proběhlo přesně podle jejich představ, bylo zapotřebí udělat ještě dva nezbytné kroky: opít Lindu a zneškodnit všechny případné soupeře. Jenomže s Detlefem to asi nebudou mít vůbec jednoduché.
„A oni spolu jako vážně chodí?“ zeptal se při pohledu na ta dvě těla tisknoucí se k sobě. „Ty o tom něco víš?“ obrátil se s otázkou přímo na mne.
Znovu jsem pokrčil rameny. „Ještě dnes ráno bych dal ruku do ohně za to, že Linda s nikým nechodí,“ řekl jsem. „Tedy kromě toho kluka, kterého nechala tam u nás doma. Ale ten se tady zřejmě nepočítá.“
Detlef se krátce zasmál. „Kdyby se mělo počítat všechno to, co jsme nechali doma, tak si tu nikdo z nikým pořádně nezavrzá. Co je za mořem, to se nepočítá - to je snad všem jasný.“
„U nás v Čechách má Linda kluka,“ pokračoval jsem tiše. „Je do ní zamilovaný a určitě by si ji chtěl vzít a mít s ní kupu dětí.“
„S tím jdi do píči!“ řekl Detlef tvrdě. „Na tyhle sračky se tě nikdo neptá! Nás zajímá, jestli má někoho tady na ostrově. Píchá s někým? Nebo s někým dokonce chodí?“
„Ještě ráno bych přísahal, že s nikým nechodí. Ale teď už si tím tak jistý nejsem. Možná si opravdu něco začala s tím zrzavým mamlasem.“
„Možná? Proč jenom možná? Jak dlouho se vlastně znají?“
„Chvilku. On do ní začal dělat teprve pár minut předtím, než jsme dorazili na tenhle večírek.“
Detlef se znovu zasmál.
„Pár minut předtím? A tomu jako říkáte právo první noci? Jděte se bodnout! Myslíte si, že když jí dvakrát požmoulá ručičku, tak že už patří jenom jemu? To snad nemůžete myslet vážně!“
Keneth po mně vztekle loupnul očima. „A proč se vlastně staráš zrovna o ni?“ zeptal se Detlefa. „Holek je tady přeci dost - tak si zkrátka vyber nějakou jinou! Potřebuješ si zapíchat a na to ti dobře poslouží i kterákoliv jiná. Nebo se snad pletu?“
Detlef se nadechl a na krku mu přitom vystoupily dlouhé provazce žil. „Jasně že si chci zapíchat,“ řekl. „A na takovém večírku je kunda jako kunda - když omrdáš první čtyři, tak už ti pak všechny ostatní beztak splývají. Jenomže tady jde o princip. Já zkrátka nemám rád, když ze mě někdo dělá votroubka. Rozumíš?“
Tím jsme se ovšem dostali do slepé uličky - a všichni včetně mne si toho byli moc dobře vědomi. Nezbývalo než přehodit rychle výhybku.
„Vidíte jak ji drží za zadek?“ řekl jsem. „Hladí jí zadek a jí se to líbí.“
Keneth se zamračil a Detlef nesouhlasně vyfoukl z pusy přebytečný vzduch.
„No a co?“ řekl ledovým hlasem. „Teď jí drží za zadek on a za chvíli jí ho bude hladit někdo jinej. Že jí drží za zadek, to ještě nic neznamená.“
„O to ani nejde,“ řekl jsem tiše. „Ale vsadím se o co chcete, že pod tou sukní nemá žádné kalhotky.“
Na okamžik se rozhostilo ticho. Do uší se nám zařezávala jen pomalá, nasládlá melodie. Byl to tanec, kterému v Čechách holky říkávaly Oplodňovák a kluci zas Předšukačka. Na těch několik do sebe zaklesnutých párů, které se spolu pomalu ploužily parketem, zabírala tahle melodie líp než skutečné afrodisiakum. Stále jsem sledoval především Lindu. Kroužila parketem vtisknutá do Davidovy náruče, jakoby se do něj doslova zavrtávala kundou. Je možné vycítit touhu a nadrženost i takhle na dálku? Je možné poznat a vycítit, že se holka chce s klukem vyspat třebas i uprostřed zástupu ostatních lidí? Nevím jak na ostatních, ale na Lindě jsem takovou věc dokázal bezpečně poznat. Kroužila okolo nás pevně sevřená v jeho náruči - a s hlavou položenou na jeho rameni a rukama sepnutýma za jeho zády vypadala jako zlomená květina.
Všichni kluci najednou vzrušeně pozorovali Davidovy ruce. Jeho dlaně, velké a široké jako dvě lopaty, se opíraly o spodní část Lindina zadečku.
Ví o tom anebo o tom neví? říkal jsem si tiše pro sebe. Když cítí pod prsty látku Lindiných šatů, mělo by mu dojít, že by pod tou jemnou tkaninou měl cítit ještě jeden další kousek. Mezi bříšky jeho prstů a Lindiným zadečkem se nachází ani ne milimetr silný proužek látky - jen necelý milimetr a kromě něj už vůbec nic. Ví to anebo to neví? Možná si myslí, že má Linda na sobě tanga - vepředu malý trojúhelník a vzadu krátkou šňůrku zařízlou přímo mezi půlky. I taková věc dokáže chlapa spolehlivě vzrušit. A co teprve, když holka nemá pod sukní vůbec nic! Ví to, nebo to opravdu neví? A kdyby to snad věděl, odvážil by se sáhnout Lindě pod sukni? Odvážil by se něčeho takového - tady, uprostřed všech těch lidí, kteří se na ně žádostivě a hladově dívají?
Také ostatní kluci sledovali Lindin zadeček doslova s otevřenou pusou. Pochopil jsem, že stále přemýšlejí o mých slovech a přitom potichu kalkulují, zda na nich může být něco pravdy.
„Určitě žádné nemá,“ pokračoval jsem tiše. „Vsadím se s vámi o co chcete, že se o něj otírá holou pičkou. Proto je u toho tak vzrušená.“
Detlef hlasitě polkl. „To nemůžeš vědět,“ řekl. „Neznám holku, která by si sama od sebe na veřejnosti svlíkla kalhotky. Tohle holky normálně nedělají.“
Pokrčil jsem rameny. „Já nevím, co dělávají holky na veřejnosti,“ řekl jsem. „Ale Linda zkrátka nemá kalhotky. Tím jsem si naprosto jistý.“
„Tys byl snad u toho, když si je svlíkala?“
„Nebuď jako debil. Proč bych měl být u toho? Stačí se na ni jenom podívat. Prostě žádné nemá.“
„Ona je asi opravdu nemá,“ řekl Keneth. Ale sotva to vypustil z úst, už své ukvapenosti litoval. „Jenomže na tom, jestli má anebo nemá kalhotky, v téhle chvíli vůbec nezáleží,“ dodal rychle. „Tancuje s Davidem a on rozhodne o tom, co se bude dít dál.“
„S tím se jdi vycpat!“ řekl Detlef prudce. „Jestli vážně nemá kalhtoky, tak můžete na nějaké dohody rovnou zapomenout. Co se mi to vlastně snažíte namluvit? Nejdřív, že je to jeho holka. A potom zas, že na ní mám zapomenout, protože s ní tancuje někdo jiný. Copak si myslíte, že je mi patnáct? Když jde na mejdan a nevezme si na sebe kalhotky, tak chce buď provokovat, nebo má na to prostě chuť. Buď nás chce jenom dráždit, nebo chce být připravená na šukání. Ale ať tak nebo tak, pro opravdového chlapa na to existuje jenom jedna odpověď. Prostě jí fiknout, aby měla po ptákách.“
„A kdo z nás čtyř jí tedy fikne?“ zeptal se Keneth. Viděl jsem na něm, že začíná být nalomený. Spolupráce s Davidem by pro něj byla možná výhodná: David s Lindou tancuje a hladí ji zadek. Linda jeho doteky opětuje a pokud vše půjde přesně podle plánu, nakonec spolu ti dva skončí v posteli. A David přeci Kenethovi slíbil, že když u Lindy uspěje jeden, dostane se nakonec i na druhého. Nebyl to sice moc důmyslný plán, ale u holky jako Linda by jim taková strategie mohla vyjít. Ale nebylo by nakonec lepší zkusit hrát na své vlastní triko? Nebo se spojit s těmi druhými a zahrát si hru na dvojitého agenta?
„Kdo z nás čtyř jí nakonec fikne, když nebudeme respektovat Davidovo přednostní právo?“ zeptal se znovu.
Detlef jenom pokrčil rameny. „Ošuká ji ten nejrychlejší,“ řekl. „Anebo si ji vezmeme někam stranou a tam se na ní postupně vystřídáme. To zní přeci zajímavě, ne?“
„Ty myslíš jako nejdřív jí opít a pak jí postupně vypizdit?“
„Vypizdit? No, vlastně jo. Prostě si s ní pořádně chlapsky zašukat. Nebo vy jste to ještě nikdy nezkusili? Myslím hromadnou šukačku.“
„A co když nebude chtít?“
„Nebude chtít? A proč by taková holka nechtěla píchat? Když si vyrazí na párty bez kalhotek, tak tím přeci dává ostatním najevo, že počítá skoro se vším.“
„No já nevím,“ řekl Keneth. „A ty do toho půjdeš s námi?“ obrátil se přímo na mne.
Hlasitě jsem polkl a pak jsem jen neurčitě pokrčil rameny. Copak to jde, abych svoji holku nechal jen tak ošukat partou nadržených chlapů? Vždyť jsem tady přeci proto, abych ji chránil! Ačkoliv by si možná zasloužila trochu potrestat, tohle by asi bylo příliš tvrdé.
„Nevím,“ řekl jsem. „Linda je moje kamarádka. A já nechci, aby se jí přihodilo něco zlého. Nechci, aby jí někdo ublížil.“
Detlef se tomu jenom zasmál. „To jsem ještě neslyšel, že by nějaké holce ublížilo píchání. Copak jsme nějaký puberťáci, abychom si mysleli, že před prvním šukáním je třeba vodit se alespoň dva měsíce za ručičku? Většina holek má píču jako z gumy - i kdybys jí tam narval meloun, jí se přitom nic nestane.“
Představa party nadržených kluků, kteří se postupně nad Lindou střídají, mě vzrušovala téměř až k nepříčetnosti. Ale copak to jde, dovolit jim něco podobného?
„Já opravdu nevím,“ řekl jsem. „Linda je v zásadě hodná holka. Nezaslouží si, aby se s ní jednalo hrubě nebo sprostě.“
„Všechny holky jsou nakonec stejné. Když jim ukážete pořádný ocas, tak jsou jako utržené ze řetězu.“
„Ale třeba taková vážně není,“ řekl Keneth rozpačitě.
„O tom se s vámi nebudu dohadovat,“ prohlásil Detlefl. „Jestli chcete, tak do toho pojďte spolu se mnou. A pokud nemáte zájem, tak se na to vykašlete a najděte si jinou matraci. Ale garantuju vám, že tahle kočka mi zkrátka neunikne. Na to můžete vzít jed.“


Kapitola 40.

Když k nám Linda dotančila, tváře měla zrůžovělé a hlas se jí chvěl námahou a vzrušením.
„Takhle báječně jsem si nezatancovala už léta,“ řekla a přitom na mě jedním okem mrkla. „Tohle je snad ještě lepší než sex.“
„Tak si teď zatancuj se mnou,“ řekl Detlef. „To teprve poznáš, co je to pravá rozkoš.“
Linda se tomu však jen zasmála.
„Nejdřív se potřebuju vyčůrat,“ řekla. „Tak mi zatím nalijte něco k pití, ať tady nesedím jen tak na sucho.“
Když odešla, pochopil jsem, že situace začíná zvolna přiostřovat. Co udělám, pokud si s ní Detlef bude chtít opravdu zatančit? Co když jí při tom tanci zatlačí někam do kouta a začne ji tam osahávat? A co když se jí takové zacházení bude nakonec i líbit?
Detlef naplnil několik vrchovatých sklenic a pomalu je před nás postavil.
„Tak pánové, zpátky ke strojům,“ řekl.
Když jsme si rozebrali jednotlivé sklenice, všiml jsem si, že ta největší zůstala ležet na stole. Byla naplněná až po okraj a místo limonády v ní šplouchala vodka.
„Ta je pro ni,“ řekl Detlef. „Čím víc toho do ní dostaneme, tím bude povolnější. Jenom to s tím chlastem nesmíme přehnat, protože šukat totálně nachcanou děvku, to je jako strkat péro do kupky rozbředlýho sněhu - zajíždí tam sice dobře, ale spolupráce vázne a jako zážitek je to celkem na hovno.“
Při té představě jsem se musel otřást. Pokud Lindu opijí skutečně našrot, kdo ví, co se pak všechno stane. Nikdy jsem neměl rád příliš opilé holky a ani Linda nebyla v tomhle směru žádnou výjimkou. Už jsem ji v podobném stavu několikrát zažil a párkrát jsem s ní v takové chvíli dokonce i souložil. Bylo však těžké jakkoli to hodnotit, protože její opilost se pokaždé projevovala jinak. Jednou se na nějaké oslavě zlískala tak, že usnula s hlavou opřenou o stůl a nikdo z nás ji potom nedokázal probudit. A jindy se mnou slavila úspěšně složenou zkoušku tak vydatně, že se postupně dostávala do stále veselejší a veselejší nálady; nakonec tančila nahá na stole a když z toho stolu po chvíli slezla, sama mě prosila o to, ať jí to udělám, protože je z toho všeho strašně nadržená. Stalo se to sice jenom jednou, ale kdo ví, jaké by to bylo, kdyby tam s námi v té chvíli byl ještě někdo třetí. Čeho je vlastně Linda v takové chvíli schopná? Čert ví, jak se zachová, pokud do ní ti kluci budou sázet celý večer vodku. Možná odpadne a oni budou mít smůlu. A nebo taky ne a smůlu potom budu mít já.
Keneth vzal Davida pár kroků stranou a zřejmě mu tam vysvětloval celou situaci. David se mračil, ale neprotestoval.
„Nech mě s ní nejdřív promluvit,“ řekl jsem Detlefovi. „Je to moje kamarádka. Proberu to s ní a pak uvidíme, co se dá dělat.“
„Chceš ji varovat? Povědět jí, ať si na nás dává pozor? Copak si myslíš, že jsme padlí na hlavu?“
„Připravím ji na to. Jsem její kamarád a znám ji ze všech nejlíp. Když ji trochu zpracuju, půjde všechno jako po másle.“
„Kecáš! Chceš nás oblbnout a mít ji nakonec jen sám pro sebe!“
Hleděl jsem do jeho hladových očí jako do bezedné studny. Mládí, nedočkavost a bezuzdná nadrženost mu zakalovaly zrak a nutily ho za každou cenu dosáhnout žádoucího cíle. Takovou zaslepenost má v sobě kluk nanejvýš po dobu puberty: jakmile je mu už pár let přes dvacet, ta neovladatelná vyhladovělost po píchání se najednou někam vytratí. Pak už to není jen o tom píchat za jakoukoliv cenu - po dvacítce už se víc kalkuluje a hodnotí, zvažuje a někdy i vyčkává. Jenom sedmnácti či osmnáctiletý kluk dokáže kvůli šukání zapomenout na vše ostatní: nedočkavě se vrhá na kundu, i když všichni okolo něj vědí, že jde o předem prohraný boj. Souložit s kýmkoliv a jakkoliv - to je heslo všech sedmnáctiletých. Když mi bylo sedmnáct, ošukal bych klidně i starou bábu, která na poli okopává brambory. Tenkrát mi bylo jedno, jestli je holka hloupá anebo ošklivá - důležité bylo jenom to, jestli byla ochotná nastavit mi kundu a pořádně mi podržet. Dnes už bych všechno daleko více zvažoval a některé věci bych si možná rovnou vymluvil.
„Jestli to pokazíš, rozbiju ti hubu,“ řekl Detlef a já měl co dělat, abych se nad těmi slovy nerozesmál. Ať už byl ten kluk jakýkoliv, rozhodně nebyl žádná vazba. Představil jsem si, jak se na mě takový sotva ochmýřený zajíček vrhá a pokouší se mi rozbít hubu. Jenomže pak mi došlo, že některým věcem je lepší se pro jistotu vyhnout. Už jsem zažil kluky, kteří vážili sotva šedesát kilo, a přesto se z nich při představě soulože stávaly sexuální mašiny. Poznal jsem hodné kluky, ze kterých se vlivem nevybouřeného testosteronu stávali rváči a násilníci. A poznal jsem i chudáky, kteří sebou při představě šuku nechali manipulovat jako malí kluci. Ať už vypadal Detlef jakkoliv, kdo mohl vědět, jaké síly se v něm v takové chvíli probudí? Možná bylo jistější si s takovými věcmi nezahrávat.
„Jenom pár chvil o samotě,“ řekl jsem. „Opravdu jen pár chvil. Slibuju, že to nepokazím.“
Detlef se zašklebil a jeho obličej v té chvíli vypadal jako karnevalová maska - strnulá a rozšklebená touhou a chtíčem. A právě v té chvíli se Linda vrátila ze záchodu.
„Tak už jste mi nalili nějaké to pití?“ zeptala se a pak do sebe na jeden velký lok kopnula připravenou sklenici vodky. „Páni! Jsem vyprahlejší než Sahara.“
„Pojď si ještě zatancovat,“ řekl jsem.
„Teď ještě ne,“ řekla. „Teď chci chvíli chlastat.“
„Prosím, pojď,“ řekl jsem naléhavě. Neodbytně jsem se dotkl její ruky, ale za tu už ji držel Detlef. Jakmile ucítil můj dotek, prudce ucukl a já tak získal aspoň na okamžik převahu. Rychle jsem stáhl Lindu k sobě, tak aby na ni Detlefova šátrající ruka už nemohla dosáhnout.
„Pojď,“ řekl jsem a pak jsem se pokusil odtáhnout ji směrem k parketu. Detlefova dlaň po nás jen marně sáhla, rychle okolo nás proletěla vzduchem a pak zas stejně rychle zmizela. Přitáhl jsem Lindu k sobě a sepnuté dlaně jsem položil na její vyšpulený zadeček. Pomalá taneční hudba v nás vyvolávala chuť přitisknout se co nejblíž jeden k druhému. Jakmile jsme se ocitli uprostřed parketu, položila si Linda hlavu na mé rameno a oběma rukama mi stiskla zadek.
„Zlobíš,“ řekla malinko přiopilým hlasem. „Zlobíš, protože mě nutíš tancovat, zatímco já mám chuť chlastat. A to se vážně nedělá.“
Nic jsem na to neřekl, pouze jsem ji k sobě přitiskl a ona se mi hlavou zavrtala k rameni.
„Pro tentokrát ti to odpouštím,“ řekla. „Ale příště už mě radši nezlob. Když mám chuť chlastat, tak mě musíš nechat chlastat. Rozumíš?“
„Když si nedáš pozor, budeš za chvilku úplně našrot.“
Linda se zahihňala.
„No a co?“ řekla. „Tak budu našrot. Občas je fajn se pořádně zlískat. A já mám dnes chuť jít do postele totálně vylitá. Mám chuť jít spát vylitá jako troky. To se snad může - nebo ne?“
„Když se opiješ, tak tě nikdy nedokážu uhlídat,“ řekl jsem. „A navíc o tebe budu mít strach.“
„Chudáčku!“ zasmála se a jemně mě přitom kousla do krku. „A co se stane, když mě nedokážeš uhlídat? Někdo mě snad znásilní?“
„Nevím. Opravdu nevím, co se stane, když se opiješ a já u tebe v té chvíli nebudu. Ti kluci jsou vostrý jako vlčáci.“
„Já vím. Měl jsi vidět, jak mi David celou dobu při tanci hladil zadek. Kdyby věděl, že pod sukní nemám žádné kalhotky, asi by ho nic nezadrželo.“
„Ale oni už to vědí,“ řekl jsem. „Oni už vědí, že na sobě nemáš žádné kalhotky.“
Linda se zarazila.
„A jak by to mohli vědět? Podle čeho by to mohli poznat?“
„Nevím. Možná si to jenom myslí. Ale podle všeho si tím musejí být téměř jistí.“
„Tys jim o tom snad řekl? Tys jim řekl, že nemám na sobě žádné prádlo?“
„Já... Na tom přeci vůbec nezáleží, jakým způsobem se to dozvěděli. Podstatné je, že to vědí. A že se chtějí pokusit dostat tě do postele. Rozumíš? Všichni společně.“
Linda se znovu krátce zasmála.
„A ty si jako myslíš, že se od nich nechám jen tak ošukat? Vy kluci jste tak naivní! Proč bych měla skákat podle toho, jak vy si vzpomenete? Copak jsem nějaká vaše erotická hračka?“
V té chvíli jsem si byl naprosto jistý tím, že Lindu hluboce miluji. Jistě že není žádná erotická hračka! Ti kluci o ní možná sní a představují si ji, ale ona patří pouze a jenom mně! Dráždí je a provokuje, ale nakonec žádnému z nich nedá, protože miluje mě a po nikom jiném netouží!
„Miluju tě,“ zašeptal jsem někam do jejích vlasů.
„Já vím,“ řekla ona. „Miluješ mě, a přesto děláš takové věci. Záleží ti na mě, ale i přes všechnu svoji lásku mě vydáváš ostatním do rukou.“
„Ale tak to přeci není!“
„Opravdu? Tak proč jsi těm klukům řekl o tom, že na sobě nemám žádné kalhotky?“
„Já nevím. Byla to ode mě hloupost. A taky to byla velká chyba.“
„Jo. To tedy byla.“
„Tak se na mě prosím nezlob,“ řekl jsem tiše. Naše těla se pomalu vlnila v rytmu nasládlé hudby a já přes Lindiny tenké šaty zřetelně cítil vystouplé hroty jejích prsou. S každým dalším krokem jsme se o sebe více a více otírali a ona už měla ze všeho toho tření totálně ztvrdlé bradavky. Představa jejích zduřelých prsou ve mně vyvolávala touhu a slabost.
„Já se na tebe nezlobím,“ zašeptala Linda. „Ale za každou chybu se v životě platí. Rozumíš?“
Nerozuměl jsem a možná jsem ani rozumět nechtěl.
„Miluju tě a omlouvám se,“ řekl jsem. „Proč chceš, abych za to musel něčím platit?“
„Protože tak to prostě v životě chodí!“
Cítil jsem se nešťastný a chtělo se mi brečet.
„Ty se s nimi chceš opravdu vyspat?“ zeptal jsem se. Ta otázka byla naivní a hloupá. Který zdravě sebevědomý kluk se na něco takového zeptá své holky? A která holka na něco takového po pravdě odpoví?
„Jasně že nemám v úmyslu se s nimi jen tak vyspat,“ řekla Linda. „Tak blbá rozhodně nejsem. Ale nemám chuť ulehčovat ti život. Když jsi to takhle rozlil, tak si to taky sám vylízej. Rozumíš?“
Nerozuměl jsem.
„Mám chuť se opít a nemám chuť se v ničem omezovat,“ řekla Linda. „Záleží jenom na tobě, jak mě dokážeš uhlídat. Třeba z té naší společné kasičky ubyde do rána pár čtvrťáků. Zatím jsem toho z ní ještě moc zpátky nezískala.“
Znovu mě bodlo u srdce. Když jsem nepočítal ten překvapivý úlet s Kenethem, tak Linda z naší kasičky skutečně ještě žádné mince nevydolovala. Snaží se mi snad naznačit, že po dnešní noci bude vše jinak? Co to má, k čertu, vlastně znamenat? Mám rychle odvést řeč jinam, aby na vše zapomněla a znovu se vrátila k roli způsobné holčičky? Ale jak to mám udělat?
„Cítím tvoje bradavky,“ zašeptal jsem. „Máš je dočista tvrdé.“
„Já vím. Tohle je na tancování to nejhorší. Při těchhle ploužácích mám pocit, že mi z nich každou chvíli začne téct mlíko. Jak se tak o sebe otíráme, tak mi vždycky pekelně ztvrdnou. Kdybych tancovala o něco dýl, tak je budu mít nakonec napnuté a rozpraskané. Ale neraduj se - tohle mám totiž s každým chlapem. Je to jen taková čistě fyziologická záležitost.“
„Takže to není tím, že bys byla vzrušená?“
„Hlupáčku,“ zasmála se. „Jasně že je to tím, že jsem vzrušená. Ale to vzrušení je vyvolané mechanicky. Asi jako když si vy kluci honíte ty vaše klacky.“
„Ale já si žádný klacek nehoním.“
„Kecáš. Jasně že si ho honíš. To přeci dělají všichni kluci.“
Začervenal jsem se a v té chvíli jsem byl rád, že mi nikdo nevidí do tváře.
„Na tom přeci nezáleží,“ řekl jsem. „Proč se o tom všem vlastně bavíme?“
„Protože jsi chtěl vědět, proč mám ztvrdlé bradavky. Proto.“
Znovu jsem ji k sobě přitiskl a na krku jsem přitom ucítil její dech.
„Miluju tvoje bradavky,“ zašeptal jsem. „Miluju je víc než cokoliv jiného na světě!“
„Kecáš,“ zašeptala Linda. „Možná miluješ moji kundu, ale rozhodně ne moje bradavky. Rád se mi díváš mezi nohy a zbožňuješ, když mě můžeš píchat zezadu. Ale moje bradavky ti jsou celkem ukradený.“
„Miluju celé tvoje tělo! Od vlasů až k poslednímu chloupku. Miluju tě.“
„Chudáčku,“ zasmála se. „To musí být peklo, tolik mě milovat.“
„Copak ty mě snad nemiluješ?“
„Ale miluju. Jasně že miluju. Ale že bych milovala zrovna tvoje vlasy a chlupy, to bych tedy netvrdila.“
„Vždyť víš, jak to myslím. Miluju celé tvoje tělo. Miluju všechno, co k tobě patří. A ať uděláš cokoliv, stejně tě budu pořád milovat. Rozumíš?“
„Asi ano. A budeš mě milovat, i když se dnes večer opiju? Budeš mě milovat, i když se zlískám jako hovádko? I když se budu třeba po těch klukách plazit a ocucávat je? I v takové chvíli mě budeš pořád milovat?“
Bylo mi jasné, že už z ní začíná mluvit opilost. Jakoby někde uvnitř sebe měla dvě naprosto rozdílné bytosti: jednu, která se o náš vztah obávala a která plakala a omlouvala se za všechna svá provinění; a druhou, která si naopak ráda zahrávala s ohněm - provokovala a dráždila, nikdy se za nic neomlouvala a vše nakonec dokázala překroutit v můj neprospěch. V téhle chvíli měla evidentně navrch ta druhá.
„Až se opiješ, odvedu tě domů a uložím tě do postele,“ zašeptal jsem. „Přikryju tě peřinou a celou noc budu sedět u tvé postele, aby se ti náhodou nic nestalo. Postarám se o tebe, ať už se s tebou stane cokoliv.“
„Opravdu?“ zašeptala Linda. „Ty jsi zkrátka takový můj sladký Romeo. Když na mě budeš pořád takhle hodný, nikdy tě neopustím.“
Pak píseň dohrála a ona mě vzala něžně za ruku. Čekal jsem, že mě políbí a že mi řekne, jak strašně moc mě miluje. Ale ona místo toho jenom prohlásila: „A teď se bude konečně chlastat. Mám chuť zlískat se jako prase. Tak pojď - dáme si s klukama jednu velkou neředěnou vodku. Aspoň si trochu vyčistíme mozek.“
Za ruku mě odvedla ke stolu a tam do sebe na jediný zátah obrátila připravenou sklenici vodky.
„Paráda!“ řekla nahlas a vesele se přitom zašklebila. „Tohle jsem potřebovala víc než jeptiška drbání.“



Kapitola 41.

„Tak jeptiška drbání?“ zasmál se Detlef. „Kdyby byla tak mladá a hezká jako ty, tak bych si s ní klidně zadrbal. Vydrbal bych jí kundu, až by chrochtala blahem.“
Ten kluk se mi čím dál víc protivil, ale Lindě zjevně nijak protivný nebyl. Zcela otevřeně s ním flirtovala a každým svým gestem mu přitom dávala najevo, že kdyby se možná ještě o trochu víc snažil, už brzy by mohl dosáhnout svého cíle.
„Mluvíš jako čuně,“ řekla a z jejích úst to znělo spíš jako pochvala nežli pokárání. On se jenom zasmál a tiše utrousil: „Prase je náhodou moc sympatický zvíře. Někde jsem četl, že prasata mají ze všech zvířat nejdelší orgasmus. Jenom si to představ - půl hodiny rozkoše bez konce.“
Linda se zasmála a klepla ho prsty přes bradu.
„Kecáš. Ale musím uznat, že mě to tvoje vychloubání občas baví. Aspoň s tebou není nuda.“
On se usmál a chytil do dlaně její ruku. Pak si ji přiložil k ústům a jemně olízl její prsty.
„Voníš jako čubička,“ řekl tiše. „A hraješ si se mnou jako kočka s myší.“
„Spíš jako fena se svým štěňátkem.“
I na dálku jsem vnímal jistkření, které se mezi nimi rozlévalo. Je vůbec možné, aby kluk říkal holce, kterou skoro nezná, tak urážlivá slova? A je vůbec možné, aby holka na taková slova reagovala tak vyzývavým způsobem? Kdyby se po mně Linda aspoň ohlédla! Kdyby alespoň letmým pohledem zkontrolovala, zda ji pozoruji! Pak bych snad měl jistotu, že to dělá kvůli mně - proto, abych žárlil, nebo proto, abych se nad jejím flirtováním vzrušoval. Ale ona o mě pohledem ani nezavadila - skoro jakobych tam ani nebyl. Skoro jako by mi tím chtěla dát najevo, že na mé přítomnosti vlastně vůbec nezáleží; jako by tím vším říkala: ,Takhle se mohu chovat kdykoliv a s kýmkoliv - bez ohledu na tvé touhy a potřeby, naprosto bez zájmu o to, zda mě pozoruješ či dokonce hlídáš.´ Její netečnost mě dráždila a provokovala snad ještě víc než její vyzývavost.
Ještě tu však byli ti ostatní a ti se snad tak lehce nevzdají. Všem jde vlastně o totéž: všichni si chtějí s Lindou zašukat a každý by rád byl prvním v pořadí. Protože nikdo nemá jistotu, že se na ty další také dostane. A v tom by mohla spočívat moje síla: na jednu stranu je třeba oslabit Lindinu touhu a nadrženost; ale především je třeba vnést do koalice těch kluků rozkol. Kooperují spolu, protože žádná jiná varianta pro ně není tolik výhodná. Ale pokud poznají, že je vzájemná spolupráce brzdí, bude každý z nich hrát pouze sám na sebe. A odstranit z cesty jednoho je vždycky snazší nežli narušit pevně stmelený tým.
První příležitost se mi naskytla hned vzápětí. Na parketu se vášnivě líbala jakási neznámá dvojice - vysoký černovlasý kluk a drobná platinová blondýna s černě podbarvenýma očima a výrazným poprsím. Ten kluk zajížděl holce jazykem až do krku a ona mu zas na oplátku zuřivě mačkala zadek.
„Vidíš je? On ji na tom parketu snad vojede!“
Ohlédl jsem se přes rameno za zvukem toho hlasu. Vedle mne stál David. Tenhle kluk mi byl mnohem sympatičtější než ten mladý namachrovaný nadrženec, se kterým Linda momentálně flirtovala.
„Už se to tu pěkně rozjíždí,“ řekl. „Měl jsi vidět, jaké to tady bylo minulý týden. To ti byla jebačka jak ve starověkém Římě.“
„Co jste tu dělali minulý týden? Já měl za to, že na tuhle párty smí každý jen večer před odletem...“
„To platí jenom pro holky. A i u nich existují občas výjimky. U kluků jde spíš o zásluhy. Vítaní jsou hlavně ti, kteří mají na věc podobný náhled. A pak taky ti, co se dokážou postarat o pořádnou zábavu.“
„O zábavu?“
„No jasně. Vždyť víš, jak to na takových večírcích obvykle chodí. Kdo přivede alespoň jednu novou holku, ten má na další párty dveře otevřené. A my dneska přivedli Lindu.“
„Ale Lindu jsem přeci přivedl já!“
„Ty se do téhle hry samozřejmě nepočítáš.“ Pak se zasmál a tiše dodal: „My s Kenethem sem takhle chodíme už od června. Balíme na pláži holky a pak je zveme sem do vily. Tady si zapícháme a další týden přijdeme znovu. Neznám nic výhodnějšího.“
Ta představa mě šokovala. Oni tedy Lindu sbalili jenom proto, aby ji mohli dotáhnout na tenhle večírek; a na tenhle večírek ji přivedli jenom kvůli tomu, aby ji mohli opít a ošukat! Jenomže na druhou stranu - kvůli čemu jinému vlastně kluci obvykle balí holky? Jde jim snad o založení rodiny, o budoucnost a o děti? To si možná myslí holky - a ještě většinou nanejvýš do chvíle, kdy je jim sotva dvacet. Jakmile dospěji a získají zkušenosti, rázem pochopí, na čem že to vlastně stojí ten odvěký souboj mezi mužem a ženou: ženy mají něco, co muži chtějí a čeho v určitém věku potřebují dosáhnout doslova za každou cenu. A cenu přitom určují ženy - muži se jim jenom podřizují. Vůbec přitom nezáleží na tom, jestli muži zahrnují ženy penězi, obdivem, hmotným zajištěním nebo tou prapodivnou chimérou, které ženy říkají láska. Ať už je platidlem cokoliv, vždycky je to jenom cena za sex. Kdyby záleželo jen na mužích, děti by vznikaly jen jako vedlejší produkt prosté biologické potřeby. To ženy vhánějí muže do legitimních či nelegitimních svazků, nutí je zakládat rodiny, mít děti a starat se o ně. Protože muži jsou v ručitých chvílích připraveni zaplatit za sex doslova čímkoli, třeba i svým vlastním životem. Co je tedy divného na tom, že někteří muži dobývají ženy podobně zákeřnými zbraněmi? Vždyť tihle muži jsou vlastně pravou esencí mužství: jsou to ti, kteří dokázali rozpoznat a prohlédnout základní tajemství vztahu mezi muži a ženami - totiž že sex je pro muže cílem a pro ženu většinou jen prostředkem, zatímco vše ostatní okolo je cílem pro ženu a pro muže naopak jen trpkou daní. Snížit cenu a maximalizovat zisk - to je oč tu běží. A to je také to, oč se ti kluci s Lindou snažili.
„Chceš si s Lindou zapíchat?“ zeptal jsem se.
On se tomu jen zasmál. „Ty blbče,“ řekl. „Jasně že si s ní chci zapíchat. To chce v téhle místnosti určitě každý. Až se trochu napijeme, budeme píchat s každou, která před námi neuteče. A zítra si to většina těch holek nebude vůbec pamatovat a většina kluků o tom nebude vůbec nic vědět. Ale s Lindou bych rád píchal i za střízliva. Škoda, že nám to tenkrát nevyšlo. To mohla být úžasná šukačka.“
„Zbav mě toho debila a bude tvoje,“ řekl jsem. „Já nechci, aby Linda šukala právě s ním. Je to takový nagelovaný blbeček a mně se z něj zvedá žaludek. Zbav mě ho a bude tvoje.“
On se tomu ale opět jenom zasmál.
„Ty jsi ještě vůbec nic nepochopil,“ řekl. „Ona bude moje, ať už se stane cokoliv. Pokud odtud hodně rychle nevypadne, tak to do ní postupně nasází všichni zdejší kluci. Poněvadž tak už to na téhle akci chodí - slabé kusy odpadnou hned na začátku a na závěr zůstanou jen holky - mrdačky. To jsou ty, kterým kouká z každého oka tisíc čuráků. A Linda mezi takové holky rozhodně patří, to mi věř.“
Z jeho přirovnání se mi zvedl žaludek.
„Taková ale Linda není!“ řekl jsem. „Ona je ve skutečnosti spíš stydlivá.“
„Nebuď naivní,“ zasmál se. „Některé holky mají šukání v krvi. Koukneš se na ně a hned to na nich vidíš. Většinu holek šukání vlastně ani moc nebaví. Občas jim připadá příjemné, ale nový svetřík má pro ně mnohem větší cenu. Ale existují holky, které žijí jenom ze vzduchu a z mrdu. Píchání je pro ně stejně přirozené jako jídlo nebo dýchání. Baví je to a vlastně se bez toho ani pořádně neobejdou. Když jsou ještě hodně mladé, tak z toho většinou bejvají dost nešťastné. Hnusí se sami sobě a jsou překvapené, že to na nich všichni kluci poznají už nadálku. Naštěstí z toho většinou rychle vyrostou. A pak najednou rozkvetou a jsou z nich ty nejúžasnější píchačky, jaké si člověk dovede představit. A ta tvoje Linda je taky taková. Stačí se jí jenom podívat do očí. Proč si myslíš, že okolo ní krouží tolik kluků? Tyhle holky to mají vepsané v pohledu - a kluci to vidí a vábí je to víc než vosu turecký med.“
Ohlédl jsem se po Lindě. Její oči jsem sice neviděl, zato jsem viděl něco jiného. Ten mladý nagelovaný týpek stál těsně před Lindou a ukazováček měl zapíchnutý přesně ve výstřihu Lindiných šatů.
„Tady by měl být knoflík nebo šňůrka,“ říkal právě. „Pak by stačilo jen zatáhnout a všechno by se před námi rozevřelo. Kdybych byl módní návrhář, tak bych při navrhování těch tvých šatů na tak důležitou věc určitě nezapomněl.“
„Kdybys byl módní návrhář, tak by tě výstřihy dámských šatů nejspíš vůbec nezajímaly,“ zasmála se Linda. Všichni se po mně ohlédli a já pochopil, že už o mně nejspíš všechno vědí. Začervenal jsem se a rozpačitě jsem pokrčil rameny.
„A co bys tam vlastně chtěl vidět?“ zeptala se Linda tichým hlasem. „Copak ty snad nevíš, jak vypadá holka bez šatů?“
„Jasně že vím, jak vypadá holka bez šatů! Copak vypadám jako malé děcko?“
„No, možná trochu ano,“ škádlila ho Linda. „Tak co si myslíš, že bys tam objevil nového?“
„Viděl bych konečně tvoje prsa.“
„Chudáčku,“ zasmála se Linda. „A ty si myslíš, že se nějak liší od těch, která už jsi viděl? Vždyť jsou všechny skoro stejné.“
„To není pravda. Každá holka je má jiná. Prsa, dvorce, bradavky - prostě všechno.“
„Páni! Chlapeček je znalec. A co bys tedy dělal, kdyby tyhle šaty měly výstřh na šňůrku?“
Vzduch okolo těch dvou zhoustnul erotickým dusnem. Přestože se Linda Detlefovi očividně vysmívala, všichni kluci okolo ní napjatě sledovali, jak si tím nedočkavým nadržencem pohrává jako zkušená kočka s naivní a hloupou myší.
„Zatáhl bych za ni a šaty by se rozevřely,“ řekl Detlef. „A pak bych vzal do prstů tvoje bradavky. Hrál bych si s nimi a sál bych je, až by ti z toho zvlhly kalhotky.“
Všichni se po mě znovu ohlédli, protože si vzpomněli, co jsem jim prozradil o Lindiných kalhotkách. Linda se však přes jeho narážku přenesla bez sebemenšího zaváhání.
„Máš rád holčičí prsa?“ zeptala se.
„Jasně že mám rád holčičí prsa. Kterej kluk by je neměl rád?“
„Chlapečkovi se zachtělo mít v puse bradavku,“ zašeptala Linda hlasem tak zastřeným a mateřským, jako by mluvila ke svému dvouletému dítěti. „Ale na to už je chlapeček přeci jen trochu velký,“ pokračovala. „Nebo se snad pletu? Takhle velkým chlapečkům bradavky do pusy nepatří. To už bys měl vědět.“
Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: „Ale tobě asi ten pocit dost chybí. Myslím pocit, že máš v ruce pěknou kulatou kozu a do rtů ti naráží ztvrdlá bradavka. Chtěl bys ji ochutnat? Chtěl bys ochutnat, jaké je v ní mlíčko?“
Ten kluk z ní byl doslova v transu.
„Ty tam máš mlíko?“ vyvalil se a hlas měl přitom tak stažený, jakoby se o něj pokoušel srdeční kolaps.
„Ona tam ale žádné mlíko nemá!“ řekl jsem nahlas.
Linda se po mě ohlédla. Její pohled byl ledový jako ostří skalpelu.
„Jasně že tam žádné mlíko nemám!“ odeskla prudce. „Kde by se tam asi tak vzalo? Ale co ti je k sakru po tom? Starej se laskavě o sebe!“
Byl jsem z toho všeho zmatený. Proč mu povídá báchorky o mlíku, když všichni dobře víme, že tam žádné mlíko mít nemůže? A proč se na mě zlobí, když to řeknu nahlas? Copak ona si vážně myslí, že se všichni ti kluci samou snahou přerazí, jen aby viděli její kozu?
„Chtěl bys ji vidět?“ šeptala Linda zastřeným hlasem. „Co uděláš, když ti jí ukážu?“
Připomínalo mi to hru s nebezpečným ohněm. Co by se stalo, kdyby po ní ten kluk sáhnul a ty šaty na ní roztrhal? Dokázal by mu v tom někdo zabránit? A chtěl by mu v tom vlastně někdo bránit? Podle všeho by se ti ostatní spíš přidali. Tak proč se Linda vlastně pouštěla do něčeho tak bláhového? Bavilo ji to riziko? Nebo se pásla na mé bezmoci a zalykala se přitom vlastním vzrušení? Podaří se mi ukončit tuhle hru včas, nebo bude na všechno už příliš pozdě?
Linda hleděla Detlefovi zblízka do očí. Ačkoliv to byl muž a měl by proto mít nad ní fyzickou převahu, ve skutečnosti měla převahu spíše ona.
„Chceš, abych ti je ukázala?“ šeptala horce. „Ale proč bych to dělala? Co z toho budu mít, když mi budeš očumovat prsa?“
„Já ti za to zaplatím,“ vydechl Detlef. „Můj brácha má v Německu spoustu prachů. Půjčí mi a já ti za to zaplatím. Dám ti peníze a ty mi ukážeš prsa.“
„Ty jedna malá nadržená fetko!“ zašklebila se Linda. „Copak jsem nějaká štětka, abych ukazovala klukům prsa kvůli penězům? S tím se běž bodnout! Zahrajeme si radši takovou hru. Souhlasíš?“
Detlef mlčky kývl hlavou a ostatní kluci rázem zpozorněli.
„Můžeš si tipnout, jak velké mám bradavky. A pokud uhodneš, budeš si na ně moci i sáhnout. Co ty na to?“
„A když neuhodnu?“
„Tak budou hádat ostatní. Kdo se nejvíc přiblíží správné velikosti, ten vyhraje první cenu.“
Znovu se mi zatmělo před očima. Kam až chce Linda v téhle hře dojít? Copak si od těch kluků opravdu nechá očumovat bradavky?
„A můžeme si na ně nejdřív sáhnout?“ ozval se Keneth.
Linda se tomu jen zasmála.
„To určitě!“ řekla. „Nejdřív mi je budete půl hodiny mačkat a pak se všichni do puntíku strefíte. To bych musela být opravdu padlá na hlavu, abych na něco takového přistoupila. Víte co - uděláme to jinak. Kdo si chce se mnou zahrát tuhle hru, ten teď hezky vysype všechno, co má v kapsách.“
„Vysypat kapsy? Ale proč?“
„Chci vidět všechny drobáky, které nosíte po kapsách. Vysypte je přede mě na hromadu - to bude bank, o který se bude hrát.“
Zadržel jsem dech a pak jsem tiše vydechl: ta hra se až příliš podobala naší soukromé hře s jednoeurovými mincemi.
„Paráda!“ zasmál se Detlef. „A pak že nejsi žádná štětka, která by ukazovala klukům kozy za peníze! Jak jinak se tomu podle tebe říká?“
„Trhni si!“ řekla Linda. „Pravidla téhle hry určuju jenom já. Nebo tomu snad neozumíš?“
„Fajn,“ řekl Detlef. Pak sáhl do kapsy a vylovil odtud několik drobných mincí.
„Tohle jsou všechny drobáky, které mám u sebe,“ řekl. „Nejspíš to nebude víc než deset euro. Měl jsem za to, že budeš dražší.“
„Cena není podstatná,“ řekla Linda. „Důležité je, že jste ochotní vytáhnout kvůli mě peníze. I když to jsou třeba jenom drobné. A teď ještě všichni ostatní.“
Na pultu se objevila malá hromádka mincí. Pokud jsem viděl dobře, byly v ní zahrnuty mince všech nominálních hodnot, malými jednocenty počínaje a těžkými dvoueurovkami konče.
„A teď si tipněte,“ řekla. „Vyberte z těch mincí každý po jedné, podle toho, jak velké mám podle vás bradavky.“
Znal jsem Lindiny bradavky snad lépe než své vlastní: musel by to být zázrak, kdybych v téhle hře nad ostatními kluky nezvítězil. Jenomže Linda mi opět udělala čáru přes rozpočet.
„Marek s námi hrát nebude,“ řekla. „Potřebuju ho totiž na něco mnohem důležitějšího. On mě totiž bude před vámi chránit.“
„Chránit?“
„Copak si myslíte, že jsem padlá na hlavu? Jakmile před vámi vytáhnu prsa, tak už vás v žádné rozumné vzdálenosti neudržím. Vždyť už teď slintáte víc než hladoví bernardýni. Až uvidíte moje kozy, udělají se vám mžitky před očima a budete se chtít na mě vrhnout. Ale Marek mě před vámi ochrání. Nemám pravdu?“
Tiše jsem pokrčil rameny. Nezdálo se mi příliš pravděpodobné, že bych dokázal udržet tolik kluků na distanc; ale mohl jsem se o to alespoň pokusit.
„A teď si vyberte každý jednu minci. Naše hra právě začíná.“
Kluci zalovili v hromádce a většina z nich odtud vytáhla dvoueurové mince. Bylo to logické - asi se opravdu nedalo předpokládat, že by dvacetiletá holka měla dvorce velké jen jako drobné eurocenty. Jenomže pro holku jako Linda byla i dvoueurová mince příliš malá. Linda to musela mít podle všeho dobře promyšlené. A tehdy se ve mně ozval vzdor. Proč bych měl všemu jenom přihlížet? Proč bych do jejích vychytralých pravidel nemohl doplnit alespoň malý kousíček ze své touhy?
„Ještě počkejte,“ řekl jsem. „Co když si s vámi Linda jenom hraje? Co když to má už dopředu promyšlené tak, aby žádný z vás nemohl vyhrát? Co uděláte potom?“
Linda se po mě překvapeně ohlédla. Přes tvář jí přeletěl stín tmavý jako křídlo havrana. „Zbláznil ses?“ řekla česky. „Co to do tebe vjelo?“
Nezřetelně jsem pokrčil rameny.
„Mám pro vás ještě jeden návrh,“ řekla jsem anglicky. „Když přistoupíte na její pravidla, bude sis vámi hrát jako kočka s myší. Možná se vás prostě jen pokouší zesměšnit a obelhat. A proti takovému jednání by měla existovat nějaká obrana.“
Na okamžik jsem se domlčel, abych zdůraznil účinek svých slov.
„Z každého podvodu je třeba se nějak vykoupit,“ pokračoval jsem ve své řeči. „Chápete, jak to myslím? Když se k té správné velikosti ani nepřiblížíte, bude jasné, že to na vás celé narafičila. Prostě se vás pokusila obelhat. Co uděláte potom? Nejlepší pokutou bude v takovém případě vodka. Pokud žádný z vás neuhodne správnou velikost jejích dvorců, tak si Linda dá s každým velkého panáka. Souhlasíte?“
„Ty blbečku!“ zasyčela Linda česky. „Když si dám s každým z nich panáka, tak budu ztřískaná jako barbína. Ty seš fakt úplný debil!“
„Já vím,“ zašeptal jsem. „Ale s touhle hrou sis začala jako první ty. Tak se potom nemůžeš ničemu divit.“
„Tak fajn,“ řekl Detlef. „Když neuhodneme, vypije Linda s každým z nás jednoho velkého panáka. To zní docela zajímavě. Ale uděláme to ještě trochu jinak - Linda si dá panáka s každým, kdo neuhodne, bez ohledu na to, jaký bude konečný výsledek. Souhlasíte?“
Bylo mi jasné, že kalkulace kluků se v důsledku takové změny pravidel zásadně změní. Mohou se pokusit vyhrát, i když šance na vítězství asi není příliš vysoká; ale možná pro ně bude lepší vsadit na jistotu a Lindu jednoduše opít. Potom by se před nimi mohly otevřít jiné možnosti. Ruce znovu zalovily v hromádce drobných. Sám jsem byl zvědavý, jak se nakonec rozhodnou.
„Tak dobře,“ řekla Linda. „Ať je tedy po vašem. Ale ukážu vám jenom jedno prso. Nic víc určitě neuvidíte. Marečku, teď je to na tobě.“
S rozklepanýma rukama jsem přistoupil těsně k Lindě. Opatrně jsem si stoupl za ni a pravou rukou jsem zajel do výstřihu jejích šatů.
„Opatrně!“ zasyčela těsně vedle mého ucha. „Jestli na mě ty šaty roztrháš, tak tě vážně zabiju!“
Ačkoliv se mi třásly prsty, pokoušel jsem se být maximálně opatrný. Z výstřihu Lindiných šatů jsem vylovil její pravé prso; opatrně jsem ho přetáhl přes lem šatů, takže vykukovalo ven jako krásný tvrdý míč.
„Drž ho podebrané!“ zašeptala Linda. „A pokud se po mě některý z těch nadrženců začne sápat, tak ho přetáhni flaškou po palici.“
Levou rukou jsem držel Lindu v pase a pravou jsem podebíral její prso. Pociťoval jsem přitom palčivé vzrušení, protože jsem na své ruce cítil pohledy všech těch nadržených kluků: dívali se na obnažené prso mojí holky a slintali u toho jako nadržení puberťáci.
„Tak se ukažte,“ řekla Linda. „Kdo z vás to zkusí jako první?“
Čekal jsem, že jako první dostane šanci Detlef, ale tentokrát jsem se přepočítal.
„Já půjdu až jako poslední,“ řekl Detlef. „Nejdřív to zkuste vy.“
Jako první otevřel svoji ruku David. Na dlani velké jako list lopaty ležel maličký eurocent.
„Blbečku!“ zašklebila se Linda. „Tak malou bradavku jsem měla naposledy v pěti letech. Co ty víš vlastně o holkách?“
„Smůla,“ řekl jsem. „Ale možná by bylo dobré to alespoň zkusit. Přilož to k bradavce, ať víme, o kolik ses spletl.“
David přiložil eurocent k Lindině bradavce. Byl evidentně příliš malý, takže dokázal zakrýt jen její špičku.
„To je jako zkoušet Popelčin střevíček,“ zasmála se Linda. „Dávej pozor, to hrozně studí!“
Zblízka jsem viděl, jak se Lindina bradavka pod dotekem chladného kovu zachvěla a nepatrně ztvrdla.
„To není vzrušením, to je zimou,“ okomentovala to Linda.
„A teď si spolu dáte velkého panáka,“ řekl Detlef. Linda se jen zašklebila, ale nakonec si s Davidem připila.
Jako druhý zkusil svoje štěstí Keneth. Také on se neodhodlal sáhnout po eurových mincích. Dvoucent, který držel v ruce, byl sice o něco větší, ale i tak byl stále ještě příliš malý. Nadzvedl jsem Lindino prso. Její bradavka už byla ztvrdlá chladem a vzrušením. Pokusil jsem se ji roztáhnout, ale Linda mě přitom česky okřikla.
„Nepodváděj!“ řekla. „Hra je hra a pravidla je třeba dodržovat!“
„Když ti ztvrdne bradavvka, tak se ti zmenší dvorce,“ řekl jsem česky. „Čím víc budeš vzrušená, tím větší šanci budou mít vyhrát.“¨
„Já vím,“ zasmála se Linda. „A o to přeci jde, nebo snad ne? Někdo z nich by přeci vyhrát měl. Určitě už se na to všichni třesou. Pokud jim ovšem nejde jen o to, jak mě zadarmo opít.“
„Anglicky!“ zavelel Detlef. „Mluvte anglicky! A teď si koukej s Kenethem připít.“
Vzrušení už mu zjevně zatemňovalo mozek. Ruce se mu třásly, i když měl přijít na řadu až za chvíli.
Dalšího kluka jsem neznal ani podle jména. Na dlani mu ležela urová mince.
„To už je o něco lepší,“ řekla Linda. „Ale taková zima mi zatím ještě není, abych měla tak malou velikost. Ale oceňuju tvoji odvahu.“
Po další sklenici vodky už začínala blábolit.
„Jste parchanti!“ syčela přiopilým hlasem. „Myslíte si, že když mě opijete, tak že si pak se mnou bude moct zapíchat. Ale já vám to nedovolím! A Marek mě před vámi ochrání. Uvidíte!“
Tou ochranou jsem si rozhodně nebyl příliš jistý.
„A teď já!“ zavelel Detlef. Rozevřel dlaň a v ruce držel dvoueurovou minci.
„Přidrž jí pořádně, ať to můžu zkusit,“ řekl.
Linda už v mé náruči spíš ležela než stála. Pohyby měla vláčné a hlas přiopilý, ale mozek ještě alkoholem zatemnělý neměla.
„Tak pojď,“ řekla a zblízka přitom hleděla Detlefovi do jeho hubeného, chlapeckého obličeje. „Tak se ukaž, chlapečku - pokud k tomu máš odvahu!“
„Drž jí pořádně!“ zasyčel Detlef. „Vždyť už je nachcaná jako pytel sraček!“
„Sám jsi pytel sraček!“ vyštěkla Linda. „Nejsi nic než pytel nevycákanýho spermatu. Chtěl bys šukat, ale protože nemáš s kým, tak ti to leze ven i ušima.“
„Děvko!“ štěkl Detlef. „Kdybych měl holku jako ty, tak bych jí musel držet doma pod zámkem, protože jinak by mi postupně vojela všechny kamarády. Než takovou děvku, to už je lepší píchat po diskotékách.“
„Chudáčku! Vždyť ty by ses na takovou holku ani nezmohl. Máš jenom silné řeči, ale to je z tvé strany všechno. Za dva večery bych tě utahala jako kotě!“
„Vidíš - skoro jsem se trefil. Jsem vítěz!“
Jeho ruka se dotýkala Lindina ňadra přesně v místech, kde jsem její prso přizvedával. Skoro neopálená, pružná koza, pevná přesně tak, jako koza dvacetileté holky. Kundy a kozy - to jediné, co má na tomhle světě ještě smysl.
„Kecáš,“ řekla Linda. „Netrefil ses ani vzdáleně. I když mám bradavky zcvrklý zimou, stejně jí dokžeš zakrýt sotva z poloviny.“
„Podvedla jsi nás! Tuhle soutěž jsme nemohli nikdy vyhrát!“
„Bingo!“
„Tak se koukej aspoň napít! Když už nic jinýho, tak si se mnou musíš aspoň připít!“
Potom nalil dvě vrchovaté sklenice. Pokud Linda něco takového vypije, tak to bude zřejmě její konec! napadlo mě. Ale ona se nad tím vůbec nepozastavila a celou sklenici do sebe vyklopila na jeden dlouhý zátah.
„Točí se mi hlava,“ řekla opile. „Drž mě, nebo upadnu!“
Cítil jsem, jak mi její tělo tuhne v náruči.Rázem mi došlo, že se na nás řítí pekelný průšvih. Pokud holka spolupracuje, není problém odvést ji domů nebo alespoň do taxíku; ale jakmile se její tělo promění v mrtvou váhu, nikdo s ním už nic neudělá. Je to podobné jako tahat v rukou šedesátikilový pytel cementu: bez spolupráce a bez pomoci si člověk užene leda tak kýlu.
Ještě naposledy jsem se pokusil ji podepřít, ale ona už se neodvratně sesouvala k zemi.
„Drž mě, nebo upadnu!“ zablábolila ještě jednou a pak se pomalu sesunula k zemi. Ležela tam pod našima nohama a jedna koza jí přitom stále ještě vykukovala z šatů. Při pádu se jí malinko vyhrnula sukně.
„Ty vole!“ řekl Detlef vzrušeně. „Koukněte se na její nohy! Ona na sobě vážně nemá žádný kalhotky! Já tam snad vidím i tu její pizdu! Pánové - představuju vám první nahatou kundu dnešního večera!“

[test0211]

Paráda, ten příběh si pamatuju ještě ze "starého webu". Bylo tam toho od Rivase víc. Škoda že to zmizelo...

[Emil32]

Naprosto úchvatný