Pozoroval jsem je. Vyměnili si pár slov a ten pár si opět přisedl k nám. Oddechl jsem si. Maruška mi podala žlutý náramek a rychle jsem si ho nasadil. „Nebudu tě trápit.“ Prohlásila. Představili jsme se. Seděli jsme u stolu, povídali překvapivě běžná témata. Popíjeli jsme. Asi za oba mohu říci, že nám byli sympatičtí. Po dvou třech sklenkách vína Petra vstala a že se půjdou s Martinem podívat kde se co děje. Jestli se nepřipojíme. Ví, že jsme tu poprvé a co se bude dít je jen na nás. Prošli jsme společné prostory, někde už to běželo ve slušných otáčkách. Dívali jsme se ode dveří, ale nikam jsme se neodvážili. Po chvíli se Martin zeptal. „Jak to vidíte? Nepřidáte se s námi k někomu?“ Maruška zakroutila hlavou, že ne. „Tak jen čtyřka? S výměnou nebo bez? Proto jste přece přišli. Nebo se chcete jen dívat? Navrhla Petra. Bylo vidět, že Maruška už by si nechala říct. Sice si myslím, že jí Martin nijak extra, vyjma toho že byl sympatický, nebral. Chytla mě za ruku, propletla prsty a kývla. Jen vyhrkla. „Ale bez výměny.“ Role se ujmula Petra, která chytla Marušku za ruku a někam nás vedla. Asi do jejím vyhrazeného pokoje. Když jsme tam dorazili, tak se pustili hned do díla, moc na nás ohled nebrali. Jak kdybychom tam nebyli. Chvíli se mazlili a pak začali šukat. Překvapilo mě, že se nejednalo u žádný extrém. V podstatě normální sex jen s tím, že jsme je s Maruškou pozorovali. Bylo na ní vidět, že se jí to líbí, ale zároveň že neví, co a jak. „Nepůjdeme do našeho?“ špitla vzrušeně. Martin s Petrou si nás vůbec nevšímali, tak jsem se zeptal: „Proč, kam bychom chodili?“ a začal jsem jí líbat. Položil jsem jí na záda a snažil jsem se dostat do toho jejího kostýmu. Odepnout krytku skrývající broskvičku. Moc mi to nešlo. Byl jsem dost nervozní. Najednou nad námi stála Petra s Martinem, že jsou nějací rozjetí, že jsou hledat společnost ven, ať tu klidně zůstaneme. Že sem nikdo nepoleze. Ale ať si příště zkusíme kostýmy svléct, než někam vyrazíme a jestli jsme si jistí, že nepotřebujeme pomoct. Maruška pokynula, že ne, že to zvládneme. Po chvilce, co opustili pokoj, tak k nám dveřmi nahlédnul někdo s pozlacenou maskou s tělem zabaleným do nějakého kusu látky. Věděli jsme, že je to jeden z průvodců, tak jsme tomu nevěnovali příliš pozornosti.
Netrvalo dlouho a ta postava se objevila ve dveřích znovu. Maruška znejistěla. Slibovali nám, že nás tu nebude přece nikdo očumovat a zamračila se na něj. Vstoupil dovnitř a ani za sebou nezavřel za sebou dveře. Maruška už docela vytočeně: „Co je to za debila. Zavolej někoho ať ho odsuď vyhodí.“ Z pod masky se ozval smích. „Snad jste si nemysleli, že vás sem pošlu a sám si to nechám ujít.“ A zvedl masku na hlavu. Byl to Robert. Maruška jen ironicky pronesla, že je to výborný. Nijak ho to nerozhodil. „Vidím, že potřebujete pomoc, a jako by náhodou z něj sklouzla ta tóga, ve které byl zabalení. „Ne, nepotřebujeme.“ Prohlásila Maruška. „No tak se nečerti. Kdybyste nepotřebovali pomoc, tak už dávno šukáte.“ A klek si vedle mě. Asi věděl něco, co nevím já, ale po jednom pohybu proti, kterému jsem nijak neprotestoval, na nás koukala Maruščina broskvička. „Tak, jak to bude dneska?“ zeptal se sebevědomě. „Dneska se můžeš tak akorát sám dívat, prohlásila Maruška.“ Neměl nic proti. A beze slova si sedl tam, kde byl před chvílí Martin s Petrou. Byl jsem nesvůj a na Marušce bylo vidět, že taky, ale pustili jsem se do díla. Bez nějaké velké předehry, ale šlo to výborně. Bylo vidět, že jí to tu hodně bralo. Robert seděl kousek od nás a stavěl si péro. Maruška na něj občas koukla. Po pár minutách přistoupil k nám. Rozepnul ji přezku na korzetu a začal jí líbat prsa. V ten okamžik už na Marušce bylo vidět, že se vůbec nezlobí. Byl to pěkný pohled. Už jsem to nevydržel a pustil jsem to zase do ní.
Bylo vidět, že ona to nestihla, ale na Robertovi bylo vidět, že ví, co má udělat. Péro mu stálo, jak klacek, ale si nevěděl to, co já. O tom tělísku. Rychle šáhl do misky vedle, vytáhl gumu a hned si ji bez řečí nasadil. Maruška ho asi za trest nechala. Nic mu neříkala. Bylo tam takové přítmí, také asi do té doby ani neviděl, že Batman jede naostro
Ve vteřině byl v ním. Pochvaloval si, jak je krásně připravená, jen kdyby v ten okamžik věděl. Já stál opodál opřený o sloup a koukal se Marušce do očí. Bylo vidět, že je spokojená. Za chvilku to přišlo i na něj. „Na to, že je to dneska s gumou, tak mě to extra bere.“ Bylo vidět, jak to pouští do gumy. Nebylo žádný pokračování. „Dneska jsme to nějak nezvládli. Přece to takhle nenecháme?“ kouknul na mě. Políbil jí na prsa a zvedal se. „Ne, ne pěkně to doděláš.“ Řekla mu Maruška přísně. Nebránil se. Sklouznul dolů a z toho svého prostěradla vytáhl gumáka, pro jistotu na něj nasadil ještě gumu a použil trochu mazání ze stolku. My věděli, že nebude potřebu. Začal ji pomalu protahovat a palcem druhé ruky jí přejížděl přes poštěváček. To na ní platilo. Klek jsem z druhého boku k ní, líbal jsem ji a o poštěváček jsem se jí začal starat sám. Dvě tři minuty a bylo hotovo.
Chvíli odpočívala a pak jen na Robertovu adresu pronesla: „Příště si nech tyhle píčoviny pro někoho jiného.“ Dost nás to oba zarazilo, protože takhle Maruška vůbec nemluvila. Chvíli jsme tam ještě posedávali a polehávali, ale nikdo se k ničemu už moc neměl, tak jsme se během chvíle rozloučili a jeli do penzionu. Asi nám to moc nesedlo. Nebylo to pro nás. Možná zatím, možná nikdy. Brzo to hodnotit. Na tom jsme se s Maruškou shodli. Na Roberta už jsme si ani nevzpomněli. Asi to myslel dobře, ale Marušku spíš naštval. Na pokoji jsme dali ještě sprchu a šli do postele. Chvíli jsme se na sebe jen tak umívali. Jen prohlásila „Škoda, asi slepá ulice.“ Zavřela oči a usnula. Za chvilku mě ještě vyrušilo pípnutí jejího telefonu. Mrkl jsem na něj. Robert se omlouval, že to dopadlo jinak, než čekal. Byl zaskočený z toho, že jsme mu nezavolali, tak vzal věci do svých rukou, a to bylo špatně. Psal, že v budoucnu bude její přání plně respektovat. Položil jsem telefon a šel také spát. Ráno jsem si šel zaběhat, myslel jsem si, že se podívám, kde jsme to večer vůbec byli, ale nikde jsem nic nepoznával. Když jsem se vrátil na pokoj, tak Maruška byla už vzhůru a balila. Přivítali jsme se, krásně se na mě usmívala. „Tak co včera? Co na to říkáš?“ Zeptal jsem se. „Nevím, ještě jsem to nějak nezpracovala. Kdybych věděla, že přijede Robert asi by to bylo jiné. Dost mě naštval. Asi jsem ti měla i říct o co půjde a měli jsme si říct co ano a co ne. Z tohohle pohledu to bylo takové divné.“ S tím jsem souhlasil. „Sice jsem to nečekala, ale přišlo mi to tam dost vzrušující. Dovedu si představit, že kdybychom tam odsuď neodjeli tak brzo, tak jsme to mohli posunout o kousek dál. Třeba s Petr a Martinem.“ Zase jsem si vzpomněl na ten její včerejší typ mluvy. „Tím bychom se mohli posunout dál. Myslíš mohla posunout dál?“
Trochu omluvně se usmála. „Promiň, nedovedu si představit, že bys spal s jinou, ženou. Vím, že to zní po tom všem, co dělám já a Robertem docela divně. Ale nejde to.“ Jen jsem pokrčil rameny. „Jo večer mi psal Robert a omlouval se mi. Ráno volal a vyříkali jsme si to. Byl z toho sám nějaký přepadlý, tak jsem mu řekla, že tohle se nesmí opakovat a že na to zapomene. Souhlasíš?“ Kývnul jsem hlavou, že ano a začal jsem sbírat věci a odnesl je do auta. Po snídani jsem zaplatil ubytování penzionu a večerní návštěvu v klubu. Už mi bylo jasné, jak dosahují, tak vysoké úrovně. Skoro mi na to nestačil limit na kartě. Sedli jsme do auta a vyrazili k domovu. Ještě párkrát přišlo slovo na včerejšek, ale obecně. Celkově nic, co by stálo za zmínění. Debatu jsem se snažil usměrňovat směrem k tomu, abych se dozvěděl to, co mi poslední dobou vrtalo hlavou. Jak se z mé princezny, která byla pannou bez zkušeností, stalo to, co zní je dnes? V podstatě vůbec nikdy jsme se o její minulosti nebavili. Věděl jsem od společných známých, že před mnou s nikým nic neměla. Vždycky působila stydlivě až cudně. Co se s ní teda stalo? Kde se to v ní vzalo? Proč jsem to nikdy nepoznal? Nebo jsem to podvědomě cítil, a proto jednám tak jak jednám? Co se dělo mezi jejím školením na Jezerce od té doby, než dovedla Roberta k nám domů do postele? Co sama očekává nebo o čem sní? Otázek bylo spoustu a z ní bylo cítit, že se k těmto tématům nebránit nebude a určitě se ještě něco dozvím. Měla dobrou náladu, zas byla upovídaná. Vypadalo to na příhodný okamžik to z ní vytáhnout …