Ve všech povídkách jsou záměrně pozměněná jména a upravené detaily. Píši vždy stejným - svým vlastním - stylem, nehledě na to, od jaké postavy vám příběh vyprávím. Snad se bude líbit, mám toho poměrně dost co vyprávět
Korektura textu (chyby, překlepy, diakritika atd) proběhla pomocí AI. Žádná část povídky nebyla psána, doplněna či změněna pomocí AI.
Obrázky: Experimentálně jsem zkusil do povídky doplnit tentokrát i obrázky z různých AI modelů. Je to porod je vygenerovat aby to odpovídalo původní představě a ještě horší je konzistence.
Protože to je experiment tak bych vás rád poprosil o anketu, napište mi prosím komentář, jestli je ten AI slop za vás vítaný pro dokreslení fantazie nebo naopak kazí pointu povídky kde jde o vaši vlastní fantazii. Podle toho je pak budu generovat případně i dále.
---
Přestěhoval jsem se do menšího bytu v nepříliš velkém městě, do postarší bytovky, ale do krásně zrekonstruované 2+1. Bylo mi 33, byl jsem 6 měsíců po rozchodu s přítelkyní a od té doby jsem žádnou další známost nenavázal – nebyla příležitost, nebyl čas a dlouho upřímně ani moc chuť. Už při stěhování těch několika mála věcí, co jsem měl, jsem se stihl potkat se sousedkou, která bydlela přímo naproti přes společnou chodbu.
Plnoštíhlá brýlatá černovláska mě zaujala, když jsem nosil věci z dodávky nahoru do třetího patra, které bylo zároveň poslední a nejvyšší. Potkali jsme se v mezipatře, když se vracela zrovna domů. Měla velice pěkný výstřih, odhalující příjemně její dost veliká prsa, a udělala mi hned radost, když se na mě ihned usmála a popřála dobrý den. Vzhledem k tomu, že jsme se míjeli narychlo, jsem si ji nestihl tolik prohlédnout, a tak zůstalo jen u pozdravu a vzájemného úsměvu.
Po zbytek dne jsem její obrázek nebyl schopný dostat z hlavy. Byla rozhodně mladší, tipoval bych jí tak 25–27 maximálně, a nepříliš vysoká. V průběhu stěhování a pak při vybalování jsem se několikrát přistihl, jak přemýšlím, jestli je zadaná, a jak si přehrávám fiktivní scénáře toho, jak bychom se mohli nějak nenápadně víc poznat.
Uběhly tři dny, kdy jsem byl zaneprázdněn víc doháněním práce, kam jsem musel i poměrně zdlouhavě dojíždět, během kterých jsem sousedku neviděl a ani na ni příliš nemyslel. Byl jsem rád, že je stěhování za mnou – člověk by nevěřil, kolik věcí má, dokud je nemusí stěhovat, a přitom jsem si původně říkal, že to je tak na tři bedny a čtyři tašky.
Důvod vzpomenout si důsledně na to, že naproti mně bydlí slečna, co mě příjemně okouzlila na první dojem, přišel sám a trochu nečekaně. Vracel jsem se v pátek domů pozdě – po cestě z práce jsem se stavil ještě u kámoše automechanika v dílně na pokec u kafe, a doma jsem byl lehce po jedenácté. Šplhal jsem se nahoru po schodech líně a cestou slyšel televize z různých bytů... nicméně na posledním schodu do našeho patra jsem zaslechl zasténání. Okamžitě jsem ztuhl a zůstal stát každou nohou na jiném schodu, dech se mi zatajil a přísahal bych, že srdce na 5 sekund taky. Sténání v rytmických intervalech pokračovalo, byly to poměrně hlasité vzdechy vycházející přímo z jejího bytu. Mezi jejím a mým bytem byly dveře ještě dalšího bytu, kde bydlela stará vdova, které táhlo na 80, a nebyl tak nejmenší pochyb, že bych si spletl směr, odkud zvuky pochází.
Velice pomaličku jsem došplhal poslední schod, přešel napůl cesty k mým dveřím, opřel se o zábradlí a napjatě dál poslouchal. Vzdychání měnilo občas intenzitu a tempo, ale zhruba za další dvě minuty se ozvalo mužské zaúpění a pak bylo už jen ticho. Vytáhl jsem klíče a jako zloděj, co se snaží vloupat do cizího, jsem velice opatrně a tiše odemkl a vplul domů.
Padla na mě okamžitě skleslost. Nechtěl jsem si to přiznat, ale každou vteřinou jsem žárlil a záviděl víc a víc. Po pár minutách už jsem byl vyloženě nasraný a šel jsem si radši dát sprchu. Během ní jsem zase vychladl a sám sobě vysvětlil, že bylo naivní si myslet, že je sama, a že přeci nemůžu počítat s tím, že když se mi líbí, tak z toho hned automaticky něco bude. Následně jsem se začal konejšit představou, že to třeba byla jednorázovka, a snažil se to vytěsnit. Stejně jsem si nakonec vyhonil nad vzpomínkou na to, co jsem zrovna slyšel, a představoval jsem si, že to jsem já, kdo jí nakládá.
Ráno jsem vstal opět s ochmurnější náladou – samota prázdného bytu versus fakt, že první holka, co se mi po několika měsících zalíbí, chrápe s někým jiným, dolehla hned po probuzení. Sobota byl zároveň první den, kdy jsem konečně nemusel nic dělat a mohl si vymyslet nějakej plán, co s volným časem. A tak zatímco jsem přemýšlel, že bych si mohl sednout k počítači a udělat si objednávku filamentů do 3D tiskárny, moje hlavní hobby, a trochu si v nich udělat konečně i pořádek po stěhování, došlo mi, že nemám nic k snídani, a začal jsem se tak nějak podvědomě oblíkat, že skočím do večerky za rohem.
Sotva jsem otevřel dveře od bytu, stála tam u svých dveří má černovlasá kozatá sousedka s jednou rukou na klice a v druhý telefon. Okamžitě zvedla oči a usmála se se slovy: „Ale dobrý den!“ Tak trochu jsem vynutil úsměv (v hlavě mi hned vyskočila připomínka mojí žárlivosti) a zahučel „Dobreej“ a pak okamžitě vystřelil dřív, než jsem to stihl vůbec promyslet, jestli to chci říct: „... máme se?“
Zaculila se a odpověděla: „Jojó, výborně, snad dneska nebude foukat takovej vítr jako včera, ulítlo mi prádlo z balkónu... takže vy jste náš novej soused teda, jo?“ otočila téma skoro v půlce věty. Cítil jsem ve vteřině, jak mě začal zalívat uvnitř okamžitě pocit radosti, že ona sama projevila zájem se začít takhle bavit, a odvětil jsem trochu stroze a zaskočeně: „Jojó...“ a došlo mi, že se musím nějak dál chytit, tak jsem rychle pokračoval blábolením: „... vypadá to tu hezky, jenom teda parkování je horší a tolik to tady neznám.“ Mírně přizvedla obočí, zatímco zabouchla dveře a hodila mobil do kabelky: „A odkud jste se přistěhoval? Jinak já jsem Zuzka...“ řekla, zatímco napřáhla ruku a udělala krok mým směrem. Vyšel jsem jí vstříc, podal jí moji ruku a zahučel: „Lukáš... nebo Luky klidně.“ Měla velice jemnou kůži na rukou, až mě to hned překvapilo. „Já jsem jakoby odsud, jen jsem bydlel na druhý straně města... u nádraží až, žil jsem tam skoro od narození, ale tady přímo jako okolí a celá tahle čtvrť... jak jsem tu nebydlel, tak kde je jaká večerka a tak...“ „Aha, tak to jo. No já už tady bydlím pátým nebo... vlastně už šestým rokem,“ povídala a skoro bez mrknutí, stále s úsměvem na tváři, mi civěla přímo do očí. Ty její byly modro-šedé a způsob, jakým se na mě dívala, byl, jako by si prohlížela štěně v útulku.
„No nic, musím letět, ale klidně můžem dát někdy kafčo, já se tu občas celkem nudím, já jsem původně z Prahy a i po těch letech tu furt moc lidí neznám, takže ráda poznám někoho novýho...“ povídala nesměle, jako by si v cukrárně povídala s prodavačkou. „Jo, jo... jasně... no jasný, klidně, budu rád...“ přitakával jsem, zatímco jsme pomalu vyrazili na cestu po schodech dolů. Šla přede mnou, takže jsem si mohl prohlédnout o něco lépe její postavu. Měla delší černou vlnitou sukni, pod ní mírně větší zadeček, který bohužel přes tu sukni lépe vidět nešel, ale i tak jsem z ní nemohl pomalu spustit oči. Po cestě dolů mi říkala ještě o tom, že je za rohem ta večerka, do který jsem měl namířeno, a že Penny je o dvě ulice dál – což už jsem taky věděl – zbytek jsem tak nějak ignoroval a nevnímal, jak jsem se soustředil na to, abych si ji prohlížel. Před vchodem jsme se rozloučili a já si to namířil loudavě na nákup. „Tak třeba to byla fakt jen jednorázovka... a flirtovala se mnou, nebo je prostě jenom takhle přátelská?“ honilo se mi hlavou, ale připadal jsem si hned mnohem šťastnější.
Sobota utekla velmi rychle, jediný, co mi ji kazilo, bylo uvědomění, že nevím, jak se znova uvidíme, ale říkal jsem si: „Nu což, v nejhorším prostě zaklepu a je to...“ Večer doma jsem litoval, že si nejde prohodit byt se starou sousedkou vedle – mohl bych aspoň zkusit poslechnout skrz zeď, co se děje u Zuzky naproti. Oxidovat na chodbě se mi úplně nechtělo, jednak na šanci něco slyšet bych tam musel asi stát několik hodin, a za druhé by bylo docela trapný vysvětlovat, proč jen tak stojím na chodbě, když by zrovna někdo vylezl ze dveří. Nakonec trvalo další dva dny, než jsme se viděli znovu.
V pondělí odpoledne jsem byl z práce výjimečně brzo – odpoledne nás šéf poslal domů s tím, že v našich kanclech nepůjde elektřina až do dalšího dne, a bez ní se naše práce na počítačích moc nepohne, takže než abychom tam jen okouněli, šli jsme domů, všichni pochopitelně nadšení z této příležitosti, zejména když celý den bylo cca 35 °C. U domu jsem našel i dobrý místo na zaparkování, zacouval jsem, a sotva zhasl motor, zahlédl jsem přijíždět sousedku hledající nějaké další místo k parkování. Přijela mírně starším modrým BMW a nakonec parkovala až na konci parkoviště. Využil jsem toho a záměrně čekal v autě a plánoval si vystoupit „zrovna náhodou“, až půjde kolem. Plán vyšel – sotva mě zmerčila vylézat z mojí Octavie, tak se uculila a opět zahlásila svůj oblíbený pozdrav: „Ale dobrý den!“ „Ahoj,“ houkl jsem a zabouchl za sebou dveře od auta a šel pomalu k ní, zatímco zpomalila. „Teda já myslel jakoby... že si tykáme už...?“ řekl jsem trochu nervózně a ona se zazubila a povídá: „A to ti nemůžu popřát dobrej den, i když si tykáme?“ „Jo takhle, no jasně, sorry,“ řekl jsem s úsměvem a začali jsme se pomalu sunout směrem ke vchodu. „Hrozný vedro, co?“ začal jsem vařit z vody... „Ani mi nemluv, nemůžu se dočkat, až přijdu domu a celá se svlíknu...“ Samozřejmě se ve mně půlka orgánů zhoupla, ale tvářil jsem se samozřejmě dál, jakože nic, a jen odvětil: „Hehe, to jo, bazén by bodl.“ Prošli jsme vchodovými dveřmi, co byly dokořán, takže vedro mohlo krásně zalézt chodbou do celého domu. Zatímco hodila oko na poštovní schránku, odpověděla mi: „Je tu nedaleko koupaliště, malý a nic moc... a nebo jestli chceš, tak můžem dát to kafčo... pochopitelně ledový,“ a zasmála se, zatímco se zastavila a věnovala mi pohled doplňující její slova, dávající najevo, že to je snad nad nejvyšší pochybnosti zcela samozřejmý – nesrkat horký kafe v tomhle vedru. „Jo, poctivý ledový kafe s kostkama ledu... to bych si dal,“ odvětil jsem s úsměvem a už trochu větší sebejistotou získanou tím, jakým naše konverzace nadějně začala nabírat směr.
„Pecka, tak led i kávovar doma mám, tak se stavíš? Dám si akorát sprchu, jsem splavená neskutečně...“ povídala, zatímco přešla ke schodům a začala si u toho tam a zpátky tahat triko přímo vespod výstřihu, aby tím jakože vyvětrala mezi prsama. Flirtuje se mnou nadevší pochybnosti. „... naštěstí dneska jsem měla jen do dvou, jinak bych v tý práci chcípla,“ pokračovala lamentováním o vedru celou cestu po schodech nahoru. U dveří od bytu povídá: „Tak třeba za půl hoďky?“ „Okej, zaklepu, tak teda zatím,“ a šel jsem k sobě.
V hlavě se mi pochopitelně rozlítly všechny možný scénáře, co mě asi tak čeká. Jistý z toho bylo to, že společným bodem bylo, že i já bych se měl řádně osprchovat a oblíknout se do nepropocenýho šatstva. Sprchu jsem bůhvíproč zvládl v rekordním čase, skočil jsem do velmi volných a pohodlných trenýrek, přes ně si vzal jen taky velmi volný a lehký kraťasy a navrch jen pro doplnění taktéž volnější triko. Navoněl jsem se jen deodorantem – říkal jsem si, že by bylo dobrý to nepřehánět a nepřijít vykoupanej ve voňavkách, působilo by to nejspíš dost lacině, že tam jdu s nějakým záměrem, a to jsem zase nechtěl dát úplně najevo, byť v onen záměr jsem pochopitelně doufal.
Pomalu se ve mně ale začínala probouzet moje pár měsíců uleželá sexuální povaha. Normálně jsem prostě jen „obyčejnej Lukáš“, myslím si, že v pohodě nekonfliktní člověk, s normální obyčejnou nevysportovanou ani ne oplácanou postavou a běžnou výškou okolo 185 cm. V posteli jsem ale ten dominantní typ, kterej situaci spíš vede, a téměř všechny holky, se kterýma jsem spal doposud, byly spíš submisivního charakteru. Byla pouze jedna výjimka, se kterou byla velice krátká známost, která vzala otěže do svých rukou, a způsob, jakým jsme si zašukali, mi taky imponoval, byť jsem nebyl ve své typické roli, a docela mě mrzelo, že to proběhlo jen jednou.
Nervózně jsem hypnotizoval hodiny na mobilu – zbývalo mi ještě 8 minut a já si říkal, jestli schválně nemám počkat ještě o něco dýl, aby to nepůsobilo zoufale, že tam stojím přesně 30 minut od chvíle, kdy řekla „za půl hodiny“. Nakonec jsem se zabavil trochu na sílu prohlížením reelsů na Instagramu a řekl jsem si, že počkám celkem 35 minut, to bude tak akorát.
Hodil jsem telefon do kapsy, vyskočil z postele a z pomalu se zvyšující mírou nervozity jsem vyšel z bytu, zabouchl a za pár dalších sekund už ťukal na dveře naproti. Ty se otevřely během chvilky. Zuzka tam stála zabalená do černýho velikýho ručníku a na hlavě měla namotaný druhý do turbanu, v puse měla kartáč na vlasy. Jak si jednou rukou držela spodní ručník a druhou horní, jen kývla směrem dovnitř a šla zpět směrem do koupelny, huhlající skrz madlo kartáče: „Pohdáál... jefe si vyfeeuju fasi.“
Vklouzl jsem dovnitř, vyzul si pantofle a pokračoval bos dál. Její byt byl víceméně zrcadlová varianta toho mého, takže vše, co u mě bylo vpravo, bylo u ní vlevo. Šel jsem pomalu směrem do obýváku. Měla vše zařízeno moderně, ve světlém duchu. V obýváku měla veliký gauč ve tvaru L, naproti němu hodně velikou televizi, v rohu u balkónu stál větší stůl, na kterém byl herní počítač se třemi monitory. Krom pár skříněk pod televizí a kolem gauče to jinak bylo vše. Na zdech bylo pár generických obrazů, co se dají koupit nejspíš někde v IKEA, nikde nebylo nic osobního – působilo to trochu víc jako Airbnb byt než něčí domov, ale nijak mě to neuráželo. V mým bytě je taky víceméně jediná vyloženě osobní věc – 3D tiskárna, ani ty generický obrázky na zdech nemám.
Na televizi běželo Spotify a nějaká hudba, jako kdyby hip-hop, ale nikdo do toho nerapoval, což mi vyhovovalo – nejsem úplně fanda těchhle žánrů. Trochu jsem se rozvalil do rohu gauče a prohlížel si znovu důsledněji obývák, ale nebylo tam co dalšího vykoukat. Z koupelny se zatím linul zvuk fénu asi dalších 10 minut, tak jsem zatím zaklonil hlavu na tom pohodlným gauči a zavřel oči. Nechtěl jsem záměrně civět do mobilu – sám moc nemám rád ostatní, když to dělají, kdykoliv k tomu mají příležitost, nebo ještě hůř, uprostřed konverzace. Záměrně jsem se snažil zapudit představy na to, kam by se mohlo naše „rande“ zvrtnout, protože ty představy se začaly vkrádat samy okamžitě a v těch volných trenkách dole se frantovi chtělo okamžitě do pozoru, což by nemusel být zrovna nejlepší dojem na první návštěvě. Tak jsem tam seděl, poslouchal fén z povzdálí a snažil se přemýšlet nad vším jiným – práce, rodina a tak dál.
Potom, co hukot fénu ustal, jsem ji zahlédl, jak už jen ve spodním ručníku prochází do ložnice kolem dveří do obýváku. Nevynechala samozřejmě možnost se na mě zaculit, zatímco šla okolo, což jsem se pokusil rychle opětovat. Z ložnice se ozvalo jen: „... ještě na sebe jenom něco rychle hodím, budeš chtít něco k pití?“ „No... to ledový kafe, na který si mě pozvala,“ odpověděl jsem trochu ironicky. Zasmála se a pak dodala: „Nojo, já jsem kráva...“ Po chvíli bouchání skříní se objevila její hlava ve futrech dveří a povídá: „Hele, bude ti hodně vadit, když si vezmu prostě jen jakoby věci na doma?“ „Vůbec...“ zakroutil jsem hlavou. „Ok, paráda,“ a zase zmizela vedle. Za chvíli jsem už slyšel z kuchyně za rohem vrčení kávovaru a cinkání skleniček.
Za pár dalších minut přišla s malým tácem, na kterém se tyčily dvě sklenice s kávou, ledem a brčky. Měla na sobě jen hodně veliký vytahaný bílý tričko, který měla lehce nad kolena, a když se ohnula, aby tác položila na stolek před gauč, zahlédl jsem, že má pod ním dole jen černý kalhotky a nahoře dost nejspíš nic – výstřihem žádná podprsenka vidět nebyla a kozy se jí pořádně zhouply dolů.
Přisedla si vedle mě, řekl bych, že poměrně dost blízko – nechala mezi námi tak sotva třicet čísel – podepřela si hlavu loktem o gauč a civěla na mě. Trochu neobratně jsme začali povídat o tom, kdo má jakou práci, co jí baví a tak dál. K příběhu to není příliš relevantní, takže to nebudu zbytečně pitvat, nicméně pár společných zájmů – zejména hraní her – jsme našli, a to nám vydrželo zhruba na necelou hodinku, během který jsme každej dojel svojí ledovou kávu.
Dostali jsme se do bodu, kdy nastalo na chvíli ticho. Slunce venku neúnavně pražilo a v bytě bylo stále větší a větší vedro, i přestože měla menší průvan dveřmi na balkón. Začala si opět tahat tričko rychle uprostřed mezi kozama tam a zpátky ve snaze trochu se ochladit: „Hrozný vedro ale!“ Pak vyskočila, poukázala na sloupový větrák, co stál hned vedle počítače, a povídá: „Zapnu větrák, snad neva, ne?“ „Vůbec, ideálka,“ odvětil jsem. Něco na něm nahoře mačkala, ale větrák nic nedělal. „Jo, to by ho někdo nesměl odpojit... grrr,“ a dřepla na zem na všechny čtyři, zadkem namířeným přímo na mě, a vlezla do změti kabelů pod stolem za počítačem.
Levý obočí mi vystřelilo asi až někam na záda, ale užíval jsem si každou sekundu. Měla perfektně hladkou hebkou kůži, zadeček o něco větší, ale vůbec ne tlustý. Nohy měla u sebe, takže víc než ten zadek jsem ze svýho úhlu neviděl, ale přišlo mi, že s ním schválně trochu vrtí ze strany na stranu, zatímco se hrabe v prodlužováku. Zvedla se zpět na nohy, opět zmáčkla něco na větráku a ten se s pípnutím rozběhl a začal příjemně foukat mým směrem. Otočila se zpátky a přisedla si ke mně – a tentokrát už téměř bez toho, aniž by mezi námi byl nějaký prostor.
„Takže?“ zeptala se a koukala se na mě teď úplně zasněně a s očekáváním, jako bych jí slíbil ohňostroj. „Lepší...“ houkl jsem, ale nespouštěl jsem z ní oči – byli jsme tvářema od sebe tak 30 čísel. Byla opět opřená loktem o opěradlo gauče a dlaní si podepírala obličej. Druhou rukou si vzala konečky prstů a začala s nima točit mezi prsty. Polohlasně pokračovala: „Hmmm... a co dál teda?“ Musely mi vyskočit kapky potu na čele – teď to byl ten moment, úplně jsem cejtil, jak mi začalo srdce bušit. Teď se to rozhodne, a vypadá to nadějně. Jestli to teď poseru, tak jsem fakt idiot, ale musim konat rychle: „Asi tě už nudím, co...?“ zeptal jsem se. „Gratuluju, blbečku, skvěle zahráno,“ pomyslel jsem si v duchu. Její oči sklouzly z mého obličeje níž na moje triko, kraťasy a pak zase zpět. Trochu jí povyskočilo obočí a tak trochu znuděně odvětila: „Hmmm... ale tak můžeš to napravit, viď.“
Malinko se mi zamotala hlava. Díkybohu, že aspoň ona je při smyslech, když mě selhává mozek. Je vidět, že tahle holka chce mrdat, a já tu sedím jak nepřipravenej student na zkoušce. Víc signálů už asi dostat nemůžu. Naklonil jsem se k ní rychleji, než jsem to stihl víc promyslet, zavřel oči a zamířil přímo na její rty. Rychle jsme se potkali ústy a hned se začali líbat. Skoro okamžitě jsme se potkali jazyky a líbali se během chvilky velmi vášnivě. Pomalu jsem svou pravou rukou začal hladit její tvář, pak jí zajel prsty do vlasů a mírně si přitiskl její obličej na svůj, u toho lehounce zavrněla „mmmmmhmm“. Pomalu jsem jí při tom líbání rukou sjel na krk, prsty jí přejížděl ze strany po krku, nehty jí lehce přejížděl přes kůži a stejně tak zpět po tváři. Čurák mi u toho líbání okamžitě ztvrdl a tyčil se mi v trenkách jak indiánské týpí. Když jsem rukama přejel po jejím dekoltu a pak sjel na tričku na její levé prso a začal jej mačkat, tak chvilkama přerušovala líbání, aby u toho zatím nehlasně vzdychala. Její ruka na sebe nenechala dlouho čekat – chvilku mi přejížděla po levém stehnu a pak nohavicí zajela rovnou pod trenky a prsty se lehce dotýkala mého ptáka a pytle. Netrvalo příliš dlouho a už jsem se rukou podhrabal pod její tričko a ty veliký kozy začal mačkat a hladit přímo pod ním. Byla neskutečně hebounká a hlaďounká – nevím, jestli to bylo tou koupelí, nebo co používá za tělový mlíko, ale bylo to neskutečný, žádná z mých holek tak moc jemná na dotyk nebyla. Ona mezitím moje péro chytla pevně do ruky v trenkách ve spod, ale jen jej držela a mačkala, nehonila mi ho. Líbali jsme se takhle ještě nějakou dobu, než ruku vytáhla a najednou mě nepříliš prudce poodstrčila a zaculila se.
„Chci koukat, jak si ho vyhoníš,“ řekla zase polohlasně, zatímco se ode mně odtáhla a lehla do druhého rohu gauče naproti mně, nohy vyhodila nahoru. Neprotestoval jsem, udělal jsem to samý – vplul jsem pořádně do svýho rohu gauče, stáhl jsem si trenky i s kraťasy na zem, vytáhl z nich levou nohu a tu hodil nahoru na gauč, pravou nechal na zemi. Ještě jsem ze sebe v rychlosti stáhl tričko a hodil ho na zem. Byl jsem v polosedu/lehu naproti ní s roztaženýma nohama, pravou rukou jsem si chytil péro a začal si pomalu přetahovat kůži nahoru a dolů. Takhle tvrdej a ztuhlej už dlouho nebyl. Sledovala to s obrovským zájmem, ani na vteřinu neodtrhla oči z mýho péra. Za chvilku mi to nedalo a říkám taktéž polohlasně: „Ukážeš mi kozičky? Aby mi to šlo líp?“ Poprvé odtrhla zrak od mýho honění a nahodila zákeřný úsměv se slovy: „Ale vždyť ti to jde hezky i bez toho,“ zatímco se mírně narovnala, vzala za spodek trika a jedním chvatem jej přetáhla přes hlavu a hodila za sebe. Seděla tam naproti mně – kozy měla fakt pořádný, ale pevný, krásnej plnej tvar, decentní mlaďounký skoro až růžový bradavky. „Pokračuj, pokračuj...“ pobídla mě, když se uvelebila zpět do rohu a opět visela pohledem na špičce mýho ocasu. Pokračoval jsem dál v pomalým honění, u toho lehce oddychoval a prohlížel si ty její krásný kozy, který si mezitím začala pomačkávat a hladit rukama.
Po chvíli jen pokrčila nohama a začala jima lehce třít o sebe a tak nějak se lehce kroutit na svým místě, stále jen hladíc si kozy. Mně bylo jasný, že kdybych třikrát rychlejš potahal za čůro, budu okamžitě stříkat. Byl jsem z toho hrozně napruženej a vzrušenej, proto jsem tempo mírnil a občas až skoro zastavil – jí to očividně bralo tak jako tak, nemohla z toho spustit oči.
Nicméně mi to nedalo a zeptal jsem se opět polohlasně, ale trochu víc sebejistě: „Chceš mrdat?“ Chvilku nic neříkala, stále pohledem fixovaná na moje péro, a pak pověděla: „Chci... ale nebudeme.“ „Jakto?“ zeptal jsem se trochu smutně. „Dneska ne, musíš si počkat,“ a zahihňala se zákeřně. „A nechceš mě aspoň vykouřit?“ dodal jsem nesměle, i když mi bylo jasný, že bych se jí vycákal do huby v ten moment, co by se dotkla rty mýho ptáka. Opět se zlomyslně zasmála. Narovnala se, přešla na všechny čtyři a přiklonila se ke mně tak, že byla uprostřed gauče, na všech čtyřech, zapřená lokty, a hlavou asi tak 10 centimetrů od mýho kokota, a aniž by z něj pustila oči, pronesla: „Chci...“ „Ale?“ dodal jsem s malinko hranou zoufalostí v hlase. Zase na chvilku odtrhla oči a zpoza mýho péra se na mě podívala: „... dneska se chci koukat, jak si ho vyhoníš,“ a zase se zlomyslně ušklíbla.
Pokračovali jsme takhle zase několik velice dlouhých minut, kdy ona téměř hypnotizovaně koukala, jak si pomaličku honím. Postupně se ale přisouvala blíž a blíž, až jsem cítil její dech na žaludu. Dělala to schválně – byla možná tak 5 centimetrů svojí pusou daleko a dýchala z plna úst. Měl jsem tisíc chutí jí druhou rukou chytit za hlavu a přirazit si jí přímo na ptáka a vystříkat jí celej krk, ale to není něco, co bych se na prvním „rande“ úplně odvážil.
Už mi v něm skoro škubalo – ten její dech, to, jak se jí tyčila prdelka v předklonu v těch kalhotkách přímo ve výhledu, ty její kozy zmáčknutý mezi rukama v předklonu – už jsem to nemohl vydržet, tak jsem ze sebe vydechl jen: „Mám se už vystříkat?“ Zase jen pomalu zasmála, skoro posměšně, a řekla velice jistým a pevným hlasem pomalu: „Tak dělej, stříkej, vystříkej se, ukaž mi, jak stříkáš...“ Zalapal jsem po dechu – ani to nestihla doříct a už lítaly proudy. Jak jsem byl napůl v leže, tak mi to lítalo až pod bradu. Bylo to pocitově asi 10 výstřiků – nepočítal jsem to, protože jsem u toho byl skoro v bezvědomí, byl to hrozně silnej orgasmus. Vím jen, že jsem si zcákal úplně celý břicho a měl plnej pupík.
Vydejchával jsem to tam se zavřenýma očima, mírně prohnutej dozadu ještě v křeči. Bylo mi příšerný vedro, byl jsem úplně zpocenej, a to jsem skoro nic nedělal. Pocítil jsem, jak se hýbe na tom gauči, a následně, jak se cosi otřelo o mýho čůráka, kterej mezitím lehce povadal, a pak jak se gauč v místech kolem mě prohnul. Otevřel jsem oči – byla nakloněná přímo nade mnou, klečela mezi mýma nohama na kolenou. To, co se dotklo mýho péra, byly její kozy, jak se přesunula obličejem až nahoru k tomu mýmu. Culila se u toho furt škodolibě, políbila mě pomalu a krátce na rty, u toho svýma kozama rozmatlávala moje sperma o nás oba, a pak se pomalu začala shýbat zpátky, přitom mě políbila na krk a pak šla polibky níž, až se dostala k prvnímu nejvyššímu cákanci a začala jej slízávat. Cítil jsem postupně její jazyk a polibky na celým břiše, jak ze mě slízávala a polykala mojí mrdku. Z toho pocitu se mi dál motala hlava. Během pár úžasných minut mě doslova olízala do čista, pak mi jen rukou přizvedla povadlý péro a vzala to jazykem důsledně i pod ním a okolo. Pak vyjela jazykem z každý strany zdola nahoru a nakonec mi dala, jako kdyby francouzáka, na žalud a očistila mě i tam. U toho mi začal pocukávat a mírně se zvedat, ale bylo mi jasný, že takhle rychle bych stejně další kolo nedal.
Ona stejně udělala jen to a pak se posadila zpět. Chvíli jsem tam ještě ležel, oddychoval, užíval si vánek z větráku. Slyšel jsem, jak se po chvíli zvedla a odnesla tác se skleničkama. Když jsem otevřel oči znova, stála tam jen v kalhotkách a pokládala přede mě sklenici s vodou. Poděkoval jsem, posadil se a kopl ji do sebe, zatímco ona se došla otřít a pak se vrátila pro tričko a pomalu si jej oblékla.
Po nějaký době jsem ze sebe vydal: „To... bylo ... úžasný...“ „Takže přijdeš zase na kafíčko?“ řekla potutelně a zase se u toho zakřenila škodolibě. „No, jestli děláš takový kafe pořád...“ odvětil jsem a oba jsme se tomu zasmáli. Ještě chvilku jsem poseděl a jen tak relaxovali. Nakonec řekla, že mě sice nechce vyhazovat, ale ještě ji čeká nějaká práce. Poděkoval jsem jí, načež odpověděla: „Hehe, já víc,“ a dali jsme si ještě jednoho kratšího francouzáka na chodbě u dveří. Měl jsem už ruku na klice, když vyhrkla: „Asi bych ti na sebe měla dát číslo, než zmizíš. Ať příště nemusíš čekat v autě, než zaparkuju,“ a ušklíbla se u toho. Usmál jsem se, vytáhl z kapsy telefon a uložil si na ni kontakt. V tu chvíli jsem neměl vůbec ponětí, kam tohle všechno povede a jak se tohle celý ještě pořádně zamotá.
Konec první epizody.
