Pokračování příběhu po Erofestu

[Ryan]

Krátké pokračování

..Jeho ruka konečně mířila tam, kde jsem jí chtěla cítit. Zastavil se ale na podbřišku a zůstal tam déle, než se mi zamlouvalo. Dost dlouho na to, aby mi projelo tělem tiché, prudké teplo a aby se mi dech ještě zrychlil. Stála jsem byla opřená o zábradlí, hlavu lehce skloněnou, oči přivřené — a celý svět se na ten okamžik smrskl jen na ten dotek. Jemný, samozřejmý, s příchutí toho, co bude následovat.

„Na co sakra čeká?“ Pomyslela jsem si. Chytla jsem jeho ruku. Propletla své prsty s těmi jeho a položila jsem jeho ruku na svou malou roztouženou kačenku. Neubránila jsem se vzdechu. Ten dotek projel mým tělem jako nůž. Konečně! Užívala jsem si toho pocitu, když najednou...

Jeho prsty se náhle nepatrně stáhly. Ne prudce. Spíš opatrně, skoro neochotně. Nejdřív jsem tomu nerozuměla. V hlavě mi to nedávalo smysl — ještě před chvílí byl tak soustředěný, tak klidný. Otočila jsem lehce hlavu, chtěla jsem se na něj podívat, zjistit, co se změnilo.

A tehdy jsem viděla jeho pohled.

Nedíval se na mě. Díval se někam stranou.

Ruka zmizela úplně. Udělal půlkrok zpátky za mně, jako by se nic nestalo. Jako by ten okamžik předtím vůbec neexistoval. Zůstala jsem stát zmatená, s tělem, které pořád ještě reagovalo, a s hlavou, která nechápala.

Na lávku přicházel někdo další. Kluk, zhruba v našem věku. Sympatický. Vašek ho očividně znal — a to byl důvod, proč přestal.

„Čau!“ zavolal dřív, než byl úplně u nás.

Vašek mu odpověděl stejně lehce, jako by před chvílí neměl ruku mezi mými stehny. „Čau.“

Narovnala jsem se, snažila se znovu dýchat normálně. Připadala jsem si najednou odhalená, přestože se vlastně nic „viditelného“ nestalo. Jen já jsem věděla, co se ještě před pár vteřinami dělo.

„To je Míša,“ řekl Vašek a otočil se ke mně.
Usmála jsem se. Automaticky. Zdvořile. Přesně tak, jak se to dělá. Jenže uvnitř jsem byla rozpálená do běla. Chtěla jsem, aby ten kluk odešel. Hned. Teď. Aby to, co se právě přerušilo, mohlo znovu pokračovat.

Jenže on neodcházel.

Stála jsem vedle nich a cítila jsem, jak se ve mně pomalu zvedá podráždění. Ne kvůli tomu klukovi. Kvůli Vaškovi. Kvůli tomu, že se tak snadno přesunul zpátky do „normálu“. Jako by mě tam před chvílí nenechal stát nadrženou.

Po chvilce jsem to vzdala.

„Já poběžím napřed,“ řekla jsem a podívala se významně na Vaška.

Na vteřinu se na mě zadíval. Možná v tom pohledu bylo překvapení. Možná pochopení. Možná obojí.

Rozběhla jsem se jako by nic. Bez ohlédnutí. Potřebovala jsem prostor a vzduch jinak bych vybuchla - buď vzteky nebo nadržeností. A hlavně jsem potřebovala ukojit své chutě. Ten dotek tam pořád byl.

Když jsem běžela pryč ještě jsem zaslechla jak se ho ptá: „To je ta tvá nová holka?“

To mně hodně zaskočilo - napnula jsem uši ale jeho odpověď jsem už neslyšela. Vrtlo mi to hlavou a pak jsem se Vaška zeptala, jak na to ten jeho kamarád přišel. Viděl co tam děláme? To bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že nejsem anonymní bezejmenná holka. Poprvé mi došlo, že moje chování s ním venku může mít nějaké následky...

Po tomhle třetím běhu následoval náš rozhovor a kompromis. V té době jsem ale nevěděl, co vše už proběhlo bez mého vědomí. Takže jsem jí nevědomky dal svolení v tom pokračovat.

Pro připomenutí:

„Takže, co s ním můžu dělat?“ zeptala se.

„Můžeš s ním dělat vše, co si s ním dělala do teď.“ odpověděl jsem.

„A co s ním tedy můžu dělat navíc?“ položila další otázku.

„VŮBEC NIC“ řekl jsem velmi pomalu a hodně důrazně.

„To teda nezní moc jako kompromis...“ odpověděla a při tom udělala smutný oči. Nakonec se ale usmála.

[Pepsi]

No chcelo by to pokračovanie

[velkyklacek]

Prosim o brzke pokracovani