Lázne 1.

[kuto8157]

Autori Kuto8157 a dr25

Stál jsem ve frontě na recepci v jedněch z těch lázní, kam pravidelně jezdím každé jaro. Jmenuji se Juraj, je mi pětatřicet, měřím kolem sto sedmdesáti pěti centimetrů a díky pravidelnému cvičení mám docela vyšportovanou postavu. Bylo krátce po poledni, slunce svítilo skrz velká okna a vzduch byl prosycený tou specifickou vůní chloru a bylin, která je pro lázně tak typická. Fronta se pomalu sunula dopředu, a já už jsem byl skoro na řadě, když mi koutkem oka neunikla postava procházející kolem. Byla to žena s hnědými vlasy po ramena, jejíž vůně – jemná, květinová, s nádechem něčeho sladkého – mě okamžitě zasáhla. Chtěl jsem se otočit a podívat se pořádně, ale než jsem stačil zareagovat, už na mě volala recepční: „Další, prosím!“ Její hlas byl ostrý, trochu unavený, a tak jsem rychle popošel k pultu.
Po ubytování na pokoji jsem si chvíli rozbaloval věci – jen pár triček, plavky a knihu, kterou jsem si vzal na čtení. O pár minut později mě čekal oběd a rozpis procedur, tak jsem se vydal do hotelové jídelny. Byla prostorná, s vysokými stropy a velkými okny, která propouštěla jarní světlo. Hledal jsem své místo podle čísla na lístku a nakonec jsem se posadil ke stolu, kde už seděli čtyři důchodci – dva starší manželé a ještě jeden pán, který si tiše mumlal něco o polévce. Pozdravili mě zdvořilým kývnutím, ale jinak se moc nebavili. Právě jsem si nabral první lžíci husté zeleninové polévky, když mě vyrušil příjemný, melodický hlas: „Dobrý den.“
Polévka mi zaskočila, až jsem se musel napít vody, abych se vzpamatoval. Otočil jsem se a spatřil ji – tu ženu z recepce. Stála u stolu s podnosem v ruce, usmála se a posadila se přímo naproti mně. Byla asi o deset centimetrů menší než já, měla nádherné hnědé vlasy po ramena a zelené oči, které jako by jiskřily. Nedalo se nevšimnout jejího bujného poprsí – odhadoval jsem velikost čtyři – a přestože jsem se snažil chovat nenápadně, můj pohled tam stejně občas sklouzl. Mohlo jí být kolem pětačtyřiceti, plus minus pár let, ale vypadala skvěle. Usmála se na mě, já jsem jí úsměv opětoval, a pak jsme pokračovali v obědě.
Celou dobu jsem se ale nedokázal soustředit na jídlo. Kdykoliv se na mě podívala, rychle jsem odvrátil zrak a v duchu si nadával: „Jsem idiot, určitě si všimla, že jí koukám na prsa.“ Snažil jsem se tvářit nenuceně, přikyvovat důchodcům, kteří si mezitím začali stěžovat na příliš slanou omáčku, ale moje myšlenky se pořád vracely k ní. Když jsme dojedli, rozloučila se zdvořile a zmizela z jídelny. Zbytek odpoledne jsem strávil na procedurách – masáž, sauna, vířivka – ale pořád jsem na ni myslel.
Večer při večeři jsme se konečně seznámili. Jmenovala se Mária a pocházela z menšího města nedaleko Nitry. Seděli jsme zase naproti sobě, tentokrát už bez důchodců, kteří se rozhodli jíst dřív. Byla vdaná, což mě trochu zaskočilo, protože já jsem svobodný a nějak jsem si ji představoval jinak. Přesto jsme si povídali – o lázních, o jaru, o tom, co nás sem přivádí. Nakonec jsem se odvážil: „Mário, co kdybychom si po večeři zašli na drink na promenádu? Je tam hezky, a já bych rád pokračoval v našem rozhovoru.“
Chvíli váhala, její zelené oči mě zkoumavě sledovaly. „No, nevím, Juraji… Mám manžela, víš to,“ odpověděla tiše, ale v jejím hlase bylo něco hravého.
„Jen pár drinků, nic víc. Nezkazí to nic,“ naléhal jsem s úsměvem. Nakonec přikývla. „Dobře, ale jen na chvíli.“
Na promenádě jsme si objednali víno – já červené, ona bílé – a sedli si na lavičku s výhledem na osvětlenou fontánu. Povídali jsme si o všem možném, od práce po cestování, a po druhém pohárku se atmosféra uvolnila. Najednou se ke mně naklonila a s lehce pobaveným výrazem řekla: „Poslyš, Juraji, už od oběda jsem si všimla, že se pořád díváš na moje prsa.“
Zaskočilo mě to. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře, ale rozhodl jsem se to nehrát na nic jiného. „Ano, máš pravdu,“ přiznal jsem s nervózním smíchem. „Ne každá žena se může pochlubit takovou postavou a… no, poprsím.“
Zasmála se, až jí v očích zatančily jiskry. „Ty jsi ale upřímný! To se musí nechat.“ Chvíli jsme se smáli, a pak jsme pokračovali v hovoru, jako by se nic nestalo. Čas ale utíkal, a když se začalo ochlazovat, rozhodli jsme se vrátit do hotelu.
Doprovodil jsem ji až k jejímu pokoji na druhém patře. Stáli jsme u dveří, a já už jsem se chystal rozloučit, když se najednou postavila na špičky a nečekaně mě políbila. Byl to krátký, ale intenzivní polibek, který mě úplně vyvedl z míry. Instinktivně jsem ji chytil za pas a přitáhl k sobě, už jsem se tlačil dovnitř jejího pokoje, když mě zarazila. Položila mi ruku na hruď a s úsměvem mi pošeptala do ucha: „Vydrž, dnes teprve začínáme…“
Pak se otočila, zavřela dveře a nechala mě stát na chodbě s bušícím srdcem. Vrátil jsem se na svůj pokoj, kde jsem si musel z toho zážitku ulevit – nejen v hlavě, ale i fyzicky. Ležel jsem na posteli, zíral do stropu a už teď jsem se těšil na další den. Byl to teprve první den našeho pobytu, a já jsem věděl, že tohle je jen začátek něčeho, co mě ještě hodně překvapí.

[onpropar]

Už se nemůžu dočkat pokračování....

[bert666]

Môže byť len tak dalej.