Sousedská výpomoc 3.

[kuto8157]

Autori Kuto8157, dr25 s AI

Všechno nám krásně běželo. Marek chodil pravidelně, vždycky sám, ochotný pomoct mi s prací kolem domu, ale hlavně s touhou po Silvii. My dva jsme si to užívali – já jsem měl svého pomocníka a Silvia svého mladého býčka, co ji poslouchal na slovo. Dohodli jsme se, že se s ním bude scházet jen tehdy, když budu doma. Jednak proto, že mě to vzrušovalo dívat se na ně, a jednak proto, abych měl všechno pod kontrolou. Marek se v šukání pořád zlepšoval – jeho výdrž byla už teď skoro nadlidská, a ty jeho dávky semene, co do Silvie stříkal, byly čím dál větší. Byl posedlý myšlenkou, že ji jednou oplodní, i když díky tělísku neměl šanci. Silvii se to líbilo – ta jeho naivní touha, ta mladická energie, co do ní vkládal. „Je jako štěně, co chce být hrdina,“ říkávala mi s úsměvem, když jsme si o tom povídali u vína.
Náš milenecký trojúhelník nám vyhovoval dokonale. Marek byl šťastný, že má Silvii, Silvia si užívala jeho obdiv a já jsem měl doma pořád žhavou atmosféru. Uplynulo už pár měsíců a všechno šlo jako po másle. Až do jednoho dne.
Bylo to v pátek. Marek přišel dopoledne, abychom spolu dokončili plot za domem. Sekali jsme dřevo, řezali prkna, všechno šlapalo. Pak mi ale volali z města – musel jsem skočit zařídit nějaké papíry na úřadě. „Marku, pokračuj tady, já se za chvíli vrátím,“ řekl jsem mu a nastartoval auto. Myslel jsem, že to bude rychlovka, ale samozřejmě se to protáhlo – fronta, pomalý úředníci, pak ještě přestávka na oběd. Když jsem se konečně vrátil domů, bylo už skoro šest hodin. Na dvoře nikde nikdo, pila ležela opřená o plot, práce nedokončená. „Pěkně,“ pomyslel jsem si, „takže už asi začali beze mě.“ Usmál jsem se a cítil, jak mi srdce zrychlilo – představa Silvie v červeném prádle a Marka, jak se na ni vrhá, mě pořád dostávala.
Ale když jsem vešel do domu, něco bylo jinak. Na chodbě ležely Marekovi boty, to jo, ale vedle nich stál ještě jeden pár – černé tenisky, co jsem nikdy neviděl. Srdce mi začalo bušit ještě víc, tentokrát ale z něčeho jinýho. Sundal jsem si bundu a tiše jsem se vydal po chodbě.
Z obýváku se ozývaly zvuky. Ale to sténání bylo jiné, než na jaké jsem byl s Marekem zvyklý. Nebyl to jen ten mladický, rychlý rytmus, co jsem slyšel tolikrát. Bylo v tom něco hlubšího, chraplavějšího, něco, co mi přeběhl mráz po zádech. Opatrně jsem se přikradl dovnitř, srdce mi bušilo jako o závod, a když jsem nakoukl za roh, málem jsem se zarazil dech. Na našem gauči se odehrávalo něco, co jsem nečekal ani v nejdivočejších snech – tři lidé, kteří se oddávali sexuálním orgiím.
Když jsem zaostřil, pochopil jsem, co vidím. Silvia seděla na gauči, zády ke mně, a jezdila na někom, kdo tam seděl. Ruce měla položené na jeho ramenou, boky se jí houpaly nahoru a dolů jako na koni, a její blonďaté vlasy se vlnily v rytmu. Zároveň měla v puse Marekův ztopořený černý penis – kouřila ho s takovou vervou, že jsem slyšel, jak Marek sténá a tlačí jí hlavu blíž k sobě. Ale ten, na kom seděla… to nebyl žádný mladý kluk. Po pár sekundách jsem ho poznal. Šedivé vlasy, trochu větší břicho, asi metr sedmdesát pět vysoký – byl to Marekův děda Laco. Starý chlap, co mu muselo být přes šedesát, a přesto tam seděl s žilnatým, osmnácti centimetrovým penisem, na kterém Silvia jezdila, jako by šlo o její život.
Její šťávy a zbytky semene mu stékaly po tom jeho starém, černém údu až na šedivě zarostlé koule, co se leskly od všeho, co z ní vyteklo. Bylo jasné, že to nebylo poprvé ten den – musela být naplněná už několikrát, protože to z ní kapalo v hustých pramíncích. Laco ji držel za boky, jeho ruce byly vrásčité, ale pevné, a přirážel, jak mu síly stačily. Silvia sténala, její trojky se houpaly před jeho obličejem, a Marek ji mezitím šukal do pusy, až jí sliny tekly po bradě.
Najednou mě zahlédli. Marek se na mě podíval s takovým divným úsměvem, jako by říkal „no a co?“, a Laco zvedl hlavu, ale nezastavil se. Naopak začal přirážet ještě víc, jeho dech byl sípavý, ale odhodlaný. „Drž se, holka,“ zachrčel a chytil Silvii pevněji. Po pár minutách divokého rytmu ji nabodl až po kořen, jeho velké koule se napnuly, a zařval jako jelen v říji. Viděl jsem, jak mu ty koule pulzují, jak do ní pumpuje husté, staré semeno – bylo ho tolik, že se to ani nemohlo vejít. Když se Silvia po minutě zvedla, sotva to z ní teklo. Bylo to lepkavé, husté, jako by se v ní všechno srazilo.
Stál jsem tam, úplně zkoprnělý, a pak jsem se konečně ozval. „Co to sakra má znamenat?“ můj hlas byl ostřejší, než jsem čekal. Silvia se otočila, její obličej byl rudý od námahy, a chvíli jen mlčela, zaskočená, že mě vidí. Marek se opřel o gauč a jen se usmíval, jako by to byla nějaká hra. Laco si otřel pot z čela, vstal a začal si zapínat kalhoty. „No, Lukáši,“ začal klidně, jako by se nic nestalo, „hledal jsem Mareka. Potřeboval jsem, aby mi pomohl s něčím doma. Na dvoře nebyl, tak jsem šel sem. A pak jsem je tu našel – tvoji ženu a mojeho vnuka, jak si to pěkně rozdávají.“
Silvia si mezitím oblíkla župan a sedla si, nohy přes sebe, jako by chtěla zakrýt všechno, co z ní ještě kapalo. „A ty ses prostě přidal?“ zeptal jsem se Laca nevěřícně. Ten pokrčil rameny a usmál se, až mu vrátili zuby. „Když jsem to viděl, řekl jsem si, proč ne? Tvoje žena je pořád kočka, a já jsem taky ještě chlap. Dohodli jsme se – jednou za čas si sem zaskočím, užiju si, a nikomu nic neřeknu. Ani mojí starý, ani klukům doma.“
Podíval jsem se na Silvii. „A ty s tím souhlasíš?“ Ona se zadívala na mě, pak na Laca a konečně na Marka. „Lukáši, byla to jen chvíle. Marek mě tu nechal samotnou, a Laco… no, prostě přišel. Nechtěla jsem, aby to někdo zjistil, tak jsem ho nechala přidat se. Ale ty jsi pořád můj muž, to se nemění a mám telísko tak buď v klidu.“ Marek se zachechtal. „Děda má ještě pořád šťávu, co? Viděls, jak ji naplnil?“
Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo je všechny vyhodit. Laco si mezitím dopnul kalhoty, poplácal Marka po rameni a řekl: „Tak já jdu, hoši. A díky, Silvie, bylo to lepší než za mlada.“ Pak se otočil ke mně. „Nic si z toho nedělej, Lukáši. Na vesnici se dějou horší věci.“ A s tím odešel.
Zůstal jsem tam sám se Silvií a Markem. „Tak co teď?“ zeptal jsem se jí. Ona vstala, přišla ke mně a položila mi ruku na hruď. „Teď si dáme víno a promluvíme si. Nic se nemění – Marek je náš kluk, a Laco… no, ten si občas přijde pro svý. Ale ty jsi tady pán domu.“ Marek přikývl, ale viděl jsem, že ho to baví – ta myšlenka, že se naše hra rozrůstá.
Ten večer jsme si sedli, otevřeli láhev a já jsem si říkal, že náš trojúhelník už není trojúhelník. Teď je to spíš nějaký divný čtyřúhelník, a já si nejsem jistý, jestli jsem pořád ten, kdo drží otěže. Ale jedno jsem věděl jistě – Silvia si to užívá, Marek taky, a Laco… ten si teď asi doma pochvaluje, jaký má pořád tah. A já? Já jsem se rozhodl, že to zatím nechám být. Aspoň do příště......

[kentusssak]

Paraaada… cim viac ludi sa tam zapoji a cim perverznejsie to bude tym lepsie… len tak dalej pokracovat v serii

[Vladkar]

Perfektne. Pokracuj

[nickanicek]

Nádhera

[Anpoenitet]

Jo pěkně se to rozvíjí. Snad ještě budete pokračovat

[Mildas155]

prosim dál a ať je jich víc a víc dekuji

[Princ_dom]

Zajímavě napředená pavučina vzthů, těším se co si Marek na Lukáše připraví dál.

[KarelK1968]

Al funguje celkem době.