Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Pravdivé i smyšlené příběhy na téma kandaulismus
Pravidla fóra
PP v názvu povídky označuje PRAVDIVÝ PŘÍBĚH. Prosím označujte pravdivé povídky PP Název povídky.
Cuckoldsexx
Příspěvky: 53
Registrován: pon 14. črc 2014 18:16:54
Role ženy: je HOTWIFE
Role muže: je CUCKOLD
Pár slov o nás: Reálný pár, kde ona ráda šuká s jinými, vysmívá se manžělovi a jeho to vzrušuje
Bydliště: Praha

Re: Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Příspěvek od Cuckoldsexx »

Ale parohaci.cz funguje
manani
Příspěvky: 6
Registrován: pon 15. pro 2014 15:29:31

Re: Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Příspěvek od manani »

Cuckoldsexx píše: ned 15. lis 2020 6:00:45 Ale parohaci.cz funguje
Ta původní stránka byla myslím parohac.cz, ne parohaci.

Jinak díky za postnutí. Tuhle sérii jsem si kdysi dávno hodně užívalo a už několikrát jsem se ji pokoušel neúspěšně na internetu najít.
hertz2
Příspěvky: 98
Registrován: stř 21. led 2015 22:53:50

Re: Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Příspěvek od hertz2 »

Tak jsem nasel serii o Linde, kterou mam ulozenou. Mam 42 kapitol. Bohuzel, v nejlepsim to skoncilo... Jak bude chvilka, dam to sem.
Emil32
Příspěvky: 12
Registrován: pát 22. pro 2017 22:22:29
Role muže: je BULL
Pár slov o nás: Jo tahle úchylka mě prostě bere

Re: Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Příspěvek od Emil32 »

Koukej to sem dát, potřebuju to dočíst, je to úžasný!!
muf75
Příspěvky: 1052
Registrován: pát 15. srp 2014 19:23:39
Pár slov o nás: neuvedeno
Bydliště: Praha

Re: Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Příspěvek od muf75 »

Emil32 píše: pát 20. lis 2020 13:26:17 Koukej to sem dát, potřebuju to dočíst, je to úžasný!!
No co já pamatuji,tak to konec nemělo.Se zrušením stránek skončil příběh a už se nikde neobjevil (alespoň co já vím)a tím pádem také nepokračoval.
Emil32
Příspěvky: 12
Registrován: pát 22. pro 2017 22:22:29
Role muže: je BULL
Pár slov o nás: Jo tahle úchylka mě prostě bere

Re: Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Příspěvek od Emil32 »

Vždyť píšeš, že máš 42 kapitol a tady je 31
96tom
Příspěvky: 419
Registrován: pát 01. pro 2017 18:46:47
Role muže: je BULL
Pár slov o nás: neuvedeno

Re: Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Příspěvek od 96tom »

hertz2 píše: čtv 19. lis 2020 6:30:59 Tak jsem nasel serii o Linde, kterou mam ulozenou. Mam 42 kapitol. Bohuzel, v nejlepsim to skoncilo... Jak bude chvilka, dam to sem.
Tak sem dej odkaz, nebo to sem nakopíruj
Emil32
Příspěvky: 12
Registrován: pát 22. pro 2017 22:22:29
Role muže: je BULL
Pár slov o nás: Jo tahle úchylka mě prostě bere

Re: Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Příspěvek od Emil32 »

Useknout kule...
hertz2
Příspěvky: 98
Registrován: stř 21. led 2015 22:53:50

Re: Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Příspěvek od hertz2 »

Ahoj,
tak jsem se konečně dostal k tomu, abych sem vložil další díly. A mám pro vás dobrou zprávu, nakonec jsem dohledal víc dílů, než jsem původně slíbil. ;) Takže v příloze přikládám díly 32. - 57., víc jich už opravdu není napsáno, což je velká škoda, protože to končí v nejlepším. Pořád doufám, že se Rivas časem zase ukáže a bude pokračovat. :)
hertz2
Příspěvky: 98
Registrován: stř 21. led 2015 22:53:50

Re: Život kandaulisty - (Rivas, Linda) - série 31. dílů

Příspěvek od hertz2 »

Kapitola 32.

Kdybych řekl, že se mi v té chvíli na okamžik zastavilo srdce, většina lidí by to považovala za zbytečné přehánění. Jenomže přesně tak jsem to cítil a proto se to také alespoň v mých představách opravdu stalo. Stál jsem nad jejím nataženým tělem a přitom jsem cítil, jak z mých rukou a mého obličeje pomalu odtéká všechna přebytečná krev.
„Jestli o tom nechceš nic vědět, tak se seberu a odejdu,“ řekla Linda. „Zdá se mi hloupé o tom mluvit - a navíc se pekelně stydím. Ale jestli chceš znát podrobnosti, tak ti je řeknu. Záleží to jenom na tobě.“
Ležela na boku s obličejem odvráceným na stranu, takže jsem jí přitom neviděl do tváře. Ale podle všeho se jí ta slova neříkala lehce a zřejmě se přitom opravdu malinko styděla.
„Když nade mnou budeš takhle stát, tak ti o tom nic neřeknu. Potřebuju vědět, jestli o tom můžu mluvit nebo jestli si to mám nechat pro sebe. A taky potřebuju cítit, že se ti kvůli tomu nehnusím.“
Stále jsem mlčel, protože jsem ze sebe nedokázal vydolovat žádnou rozumnou větu.
„Buď si ke mně lehni anebo jdi pryč,“ řekla Linda. „Nebo půjdu pryč já. Můžeš po mně chtít cokoliv, jen nade mnou nesmíš takhle vyčítavě stát. Vydržím skoro všechno, ale výčitky snést nedokážu.“
Pomalu jsem si svlékl slipy a přilehl jsem si k Lindě. Schoulila se mi do náruče jako unavené kotě. Nahým břichem jsem se dotýkal jejích zad a i přes jemnou látku její košilky jsem cítil, jak je má strnulá a napnutá.
„Opravdu chceš vědět všechno o tom, co se dnes odpoledne stalo?“ řekla Linda tiše. „Proč tolik toužíš po tom, abych ti ubližovala?“
„Nevím,“ řekl jsem po pravdě. „Když o tom mluvíš, bolí mě to víc než cokoliv jiného na světě. Jenomže kromě té ukrutné bolesti mě to taky pekelně vzrušuje. Nemá to logiku a já ani v nejmenším netuším, co si o tom mám myslet.“
„To znám,“ zašeptala Linda. „Když vidím kluka, který se mi líbí, toužím se s ním vyspat. Stydím se za to a bojím se, že ti ublížím. Je v tom obrovská bolest a neskutečná touha. Ta bolest mě zevnitř rozežírá a touha zvenku spaluje. Nakonec se nedokážu ovládnout, protože ta touha je silnější a přebije i všechnu vnitřní bolest.“
Ztěžka jsem vydechl, protože jsem měl náhle pocit, jakoby její slova naprosto přesně popisovala stav mého vlastního vědomí.
„K čemu dnes odpoledne došlo?“ zeptal jsem se. „Chci to od tebe slyšet.“
Linda těžce vydechla a pak se ke mně ještě víc přimáčkla. Objal jsem ji zezadu okolo celého těla a do dlaní mi přitom vklouzla její prsa. Ale v té chvíli v tom nebylo vůbec nic sexuálního: cítil jsem se spíš unavený a hluboce nešťastný.
„Objímej mě a já ti o tom budu vyprávět,“ řekla tiše. „Jakmile mě pustíš z náruče, budu vědět, že mám přestat.“
Chtělo se mi říct, že to je zvrácené. Ale nedokázal jsem na to nic namítnout a vlastně jsem v té chvíli nedokázal ani promluvit.
„Když jsem od vás odplavala ke břehu, byla jsem na vás pekelně naštvaná. Na Davida, protože mě vmanipuloval do situace, kterou jsme ani jeden z nás nedokázali zvládnout. A možná ještě víc na tebe, protože jsi tomu nedovedl nijak zabránit. Byla jsem na vás naštvaná a vzteky se mi chtělo křičet. Jenomže kromě toho pekleného naštvání mě trápilo ještě něco dalšího. Zní to možná hloupě, ale kromě vzteku jsem byla taky - jak to jenom říct, aby to nevyznělo hloupě nebo vulgárně?“
„Nadržená?“
„No, vlastně jo. Nebo možná spíš neuspokojená. Rozdělaná a nedodělaná. Rozhicovaná a pak prudce ochlazená.“
„Jo,“ zašeptal jsem. „Takový pocit moc dobře znám. Když se mnou dřív holky jenom flirtovaly a nechtěly mě pustit dovnitř, tak jsem měl pocit, že mi u toho upadnou koule. Zdálo se mi, že je mám těžký a nateklý a že by stačilo udělat jen poslední nepatrný krok a rázem by mi bylo dobře. Jenomže všechny ty holky o tom snad nějak musely vědět a nikdy ten poslední krok neudělaly. Palčivá erekce mi dělala díru do kalhot a ony se tomu vždycky jen hloupě chichotaly.“
„No,“ zasmála se Linda. „U holek to většinou tak drastický nebejvá. Ale stejně je protivný, když tě kluk nejdřív rozdělá a pak nahodí zpátečku a najednou je po všem.“
„Neznám nikoho tak hloupýho, kdo by holku nejdřív rozdělal a pak by se dokázal v klidu stáhnout.“
„No, záměrně možná ne,“ řekla Linda. „Ale několik podobných historek jsem už zažila. Bylo nám šestnáct, mazlili jsme se spolu na posteli, všechno už bylo nachystané k píchání a pak najednou zaklepala na dveře jeho matka. Prý že nám nese kakao a sušenky! A nejšílenější kazišuci jsou mladší ségry - ty na to snad musejí mít v mozku nějaký radar, který jim nakazuje objevit se vždycky v tu nejméně vhodnou dobu. Tys nikdy nic podobného nezažil?“
„No, možná občas ano. Ale teď se přeci nebavíme o mně!“
„Jasně, já vím. A stejný peklo je, když se chlap udělá moc brzy. Vytáhne ho z tebe sotva po půl minutě a pyšně se zeptá - Tak jakej jsem byl? A ty nevíš, jak mu slušně naznačit, že jsi ho tam uvnitř vlastně ani necítila. A přemýšlíš, jestli s tím pekelným svrběním mezi nohama vydržíš až do rána nebo jestli ti situace dovolí odplížit se na záchod a tam si to rychle dodělat.“
„A proč mi to vlastně říkáš?“
Svaly na jejích zádech se znovu stáhly v palčivé křeči.
„Nevím,“ řekla tiše. „Možná proto abys pochopil, proč to bylo pro mě tak těžké. A abys mi dokázal snadněji odpustit.“
„Vždyť přeci cítíš, že tě stále držím v náruči,“ zašeptal jsem někam do jejích zacuchaných vlasů. „A to znamená, že můžeš pokračovat. Tak tedy pokračuj!“
Linda si znovu povzdechla a pak tiše řekla: „Bojím se chvíle, kdy mě z té náruče pustíš. Bojím se toho, jak tahle hra může jednou skončit.“
„Pokračuj!“ vyzval jsem ji. „Chci o tom vědět naprosto všechno! Chci znát všechny souvislosti i každý nepatrný detail.“
„Vylezla jsem z moře a kromě slaných vodních kapek ze mě odkapával vztek a nadrženost. Moře okolo mě hučelo a já přitom cítila mezi nohama strašlivé prázdno. Kluci pro to prý mají spoustu neslušných výrazů. Jednou jsem jednoho kluka slyšela mluvit o tom, že mu hučí v klacku. Říkám to správně?“
„Jo. To se občas stane každýmu.“
„Holkám nemá v takové chvíli v čem hučet,“ pokračovala Linda s posmutnělým úsměvem v hlase. „Nevím jak ostatní, ale já přitom mívám pocit prázdnoty. Jdu třeba po chodníku anebo jen tak ležím v posteli a přitom cítím prázdno mezi nohama. Dám je k sobě - a nic mi v tom nebrání. Překřížím je - a nic zvláštního se nestane. Cítím se strašlivě nevyplněná - skoro jakobych tam uvnitř něco ztratila.“
„To zní skoro jako nějaká citace z Freuda,“ zasmál jsem se.
„Ne, to vůbec ne! Je to takový divný brnění, který je stejně fyzický jako pocit hladu nebo žízně. Když jsem sama doma, vezmu si vibrátor a zalezu si s ním do postele. Jenomže tohle pomůže jenom na chvilku. To prázdno se zaplní jen na pár krátkých hodin - a potom se to objeví znovu, možná v ještě palčivější podobě.“
„Takže to není jenom nějaká nadrženost, stejně jako u chlapů? Když se kluk vystříká, tak už pak na píchání skoro nemyslí.“
„Já nevím. Pokud je to nadrženost, tak spíš nadrženost po mužském těle. Po dotěrných klučičích rukou. Po jejich vůni. Po těch neohrabaných pohybech, se kterými si přede mnou v rychlosti svlékají trenýrky. Po jejich ptácích, které mě dokážou vyplnit mnohem líp než sebedokonalejší vibrátor.“
Prudce jsem vydechl a můj stisk okolo jejích ramen na okmažik povolil. Linda se zachvěla.
„Mám přestat mluvit?“ zeptala se tiše. „Asi plácám úplné nemysly.“
„Ne, to ne,“ řekl jsem. „Pokračuj, prosím.“
Její zpověď mi rozdírala kůži jako devítiocasá kočka. Dorážela do mého vědomí a pronikala až do těch nejskrytějších neuronů mého mozku. Bránil jsem se všem těm myšlenkám, které se mi najednou vynořovaly uprostřed hlavy: myšlenkám na to, jestli někdy dokážu Lindu uspokojit tak důkladně, aby už to podivné prázdno mezi nohama nikdy neucítila.
„Vylezla jsem z vody a chvíli jsem stála sama na břehu. Na nic a na nikoho jsem v tom okamžiku nemyslela - hlavu jsem měla stejně lehkou jako pouťový balónek naplněný héliem a můj mozek nezaměstnávala ani jedna myšlenka. Došla jsem až nahoru k autu, tam ale nikdo nebyl. Tehdy poprvé mě napadlo, jak jsem hloupá. Co tady budu sama dělat, když jsou všichni ještě rozvalení někde u moře? Posadila jsem se do stínu a zády se opřela o bok auta. Všude okolo se povalovalo moře použitých šprcek. Dívala jsem se na ně a chtělo se mi z toho všeho zvracet. Proč jsem proboha tak hloupá? Kluci se o mě perou, jen co se na ně malinko usměju, a já tady sedím na zemi uprostřed záplavy použitých kondomů! Čekala jsem, že se najednou za mými zády objeví nějaký mladý a krásný Řek, vezme mě do náruče a odvede mne k sobě domů. Tam mne uloží do postele, bude mě přitom hladit a šeptat mi do ucha nějaká nesrozumitelná řecká slova, o kterých si budu myslet, že mi jimi vyznává lásku.“
Při jejích slovech jsem měl chuť se rozbrečet a současně jsem v sobě musel potlačit zoufalou touhu se rozesmát. Proč většina holek věří ještě v dospělosti na pohádky? Copak jim není jasné, že všechny ty Esmeraldy a Šeherezády nemají s realitou vůbec nic společného? Copak nerozumí tomu, že je to stejně falešná vábnička jako porno pro muže - nereálná a svým způsobem i hloupá, i když samozřejmě přitažlivá a k uzoufání mámivá?
„Ale žádný krásný mladý Řek se tam samozřejmě neobjevil,“ řekl jsem.
„Ne, žádný Řek se tam neobjevil,“ zopakovala Linda tiše. „Protože krásní a mladí svalovci se v takových chvílích objevují jenom v hloupých seriálech.“
„Takže se tam objevil někdo starý a ošklivý?“
„Ale ne,“ zasmála se Linda tiše. „Ve skutečném životě se v takové chvíli neobjeví buď nikdo - anebo se najednou odněkud vynoří někdo docela obyčejný, o koho by holka normálně snad ani nezavadila.“
„Nějaký chudý řecký pastevec?“
„To by bylo stejné klišé jako mladý a svalnatý Apolón. Ba ne - ve skutečnosti se za mnou najednou ozval hlas a když jsem se otočila, uviděla jsem Kenetha.“
„Kenetha?!“
Teprve v té chvíli mi všechno došlo! Najednou jsem pochopil, co asi následovalo poté, co se Simona s Kenethem pohádala, protože on po ní chtěl víc, než kolik ona byla ochotna mu v dané chvíli přiznat.
„Pověz mi o tom, co bylo dál!“ řekl jsem tiše.
„A opravdu to chceš všechno slyšet?“
Mlčky jsem ji sevřel v náruči, aby pochopila, že chci znát všechny podrobnosti.
„Stál tam nade mnou doširoka rozkročený a já viděla zblízka jeho nohy,“ pokračovala tiše. „Proč o podobných věcech většinou rozhodují naprosté detaily? Kdyby měl na sobě džíny, možná by se to nikdy nestalo. On tam ale nade mnou stál v kraťasech sotva nad kolena a já tak měla přímo před nosem jeho nahé nohy. Dívala jsem se zblízka na jeho chlupy - byly dlouhé a husté a světlé. Stejně světlé jako klasy pšenice. V té chvíli jsem si vzpomněla na tvoje nohy. Tvoje chlupy jsou úplně jiné. Možná stejně husté, ale černé. Ten rozdíl mě překvapil a vzrušil. Chtěla jsem si na ty chlupy sáhnout - dotknout se jich a pohladit je. najednou jsem cítila, že jsem pod potrhanými plavkami celá mokrá.“
Znovu se zhluboka nadechla a pak pokračovala ve své zpovědi.
„Stál tam nade mnou jako nějaký doširoka rozkročený bůh mužnosti. ,Překážíš mi na slunci,´ řekla jsem. On se jenom zasmál a přešlápl z nohy na nohu. Světlé chloupky na jeho lýtku se narovnaly a pak zase zplihly, jakmile se do nich opřel vítr.
,Snad se tady vážně neopaluješ?´podivil se. ,Nejdřív se nad tímhle místem ošklíbáš a pak se tu z ničeho nic válíš po zemi. Proč nejsi s ostatními u moře?´
,Nevím,´ řekla jsem. ,Tohle místo má nade mnou zřejmě nějakou magickou moc. Možná za to může nějaká kosmická energie.´
On se jen zasmál a pak tiše řekl - ,Tak kosmická energie? To teda vážně nevím.´
Věděla jsem, že se chovám nevhodně a vyzývavě, ale nedokázala jsem si pomoct. ,Když si představím to moře souloží, které na tomhle místě do dnešního dne proběhly, tam mi z toho přebíhá mráz po zádech,´ řekla jsem.
Pátravě se na mne zadíval. ,Jo,´ řekl tiše. ,Těch tady opravdu muselo být spousty.´
Kdyby se na mě v té chvíli vrhnul a pokusil se mě přinutit k souloži, asi bych se mu zuby nehty bránila. On se ale o nic nepokusil a to mne dráždilo daleko víc než nějaký primitivní útok.
,Co se ti stalo s plavkama?´ zeptal se. ,Vypadají, jako kdyby je potrhal rozzuřený levhart.´
Podívala jsem se na sebe a došlo mi, že má naprostou pravdu. Košíčky plavek jsem měla nakřivo, jedno přetržené ramínko mi viselo dolů přes paži a kalhotky vypadaly tak ušmudlaně a unaveně, jakoby mi je osahávala tlupa nadržených puberťáků. Proč jsem se k sakru vlastně nepřevlíkla, když tady už takovou dobu zbytečně sedím?
,Ty ses s těma dvěma kokotama prala?´
,Kokotama?´
,Myslím s Davidem a s tím tvým divným krajanem. To ti udělali oni?´
,Ne, to ne,´ zalhala jsem. ,Asi jsem se u břehu poškrábala o skálu nebo o kus nějakýho šutru. To se v moři občas stává.´
,Jo, to se občas stává,´ řekl.
Znovu jsem zaostřila zrak na jeho nohy. Teď nebo nikdy! napadlo mě. Chytnu ho za kotníky a povalím ho k sobě na zem. A pak ho pod sebou stisknu a vyšukám mu mozek z hlavy!
Nic z toho jsem ovšem neudělala. Stále jsem tam vedle něj seděla jako nějaká patnáctiletá trubka a pod kalhotkama mi přitom čvachtal rybníček, který mě usvědčoval z abnormální nadrženosti.“
„A co se stalo dál?“ zeptal jsem se. „K čemu tam mezi vámi vlastně došlo?“
„No, v té chvíli vlastně k ničemu,“ řekla Linda. „Ještě chvíli tam nade mnou přešlapoval a pak si vedle mne sedl na bobek.
,Když tady tak nad tebou stojím, tak si taky připadám jako kokot,´ řekl a krátce se u toho zasmál. Kokot - to bylo zřejmě jeho oblíbené slovo.“
„To se ani nedivím,“ řekl jsem. „Neznám nihoho dalšího, ke komu by se tohle slovo hodilo víc. Kokot jeden vyjebanej!“
Samotného mě překvapilo, kolik nenávisti jsem do téhle jediné věty dokázal vložit. Linda se schoulila do klubíčka a já ji k sobě musel pevně přitisknout, aby mi nevyklouzla z náruče.
„Promiň,“ řekl jsem. „To jsem možná malinko přehnal.“
Ona se ke mně přitiskla a pak tiše řekla: „Tím se netrap. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak je mi jasné, že máš pravdu. Jenomže to na celé věci vůbec nic nemění. Mám opravdu pokračovat?“
„Ano, prosím.“
Linda se zhluboka nadechla.
„Když si vedle mne sedl na bobek, najednou jsem měla jeho nohy téměř vedle obličeje. Pod látkou kraťasů se mu napínaly svaly na stehnech a já od nich nedokázala odtrhnout oči. Najednou jsem se třásla po celém těle, jakoby se do mě dala zimnice.
Nesmím! říkala jsem si. I kdyby mi za to sliboval cokoliv, tak tohle prostě nesmím udělat!
A v té chvíli mi došlo, proč se vlastně vedle mě posadil právě tímhle způsobem. O mém vzrušení určitě nic nevěděl, ale díky tomu, že seděl jen kousek vedle mne, měl najednou výhled na celé moje tělo. Cítila jsem jeho pohled na břiše i na prsou. Hladově civěl na moje potrhané plavky, jakoby to byla jen nějaká nepatrná zástěrka, která ze mě každou chvíli spadne.
,Máš utržené jedno ramínko,´ řekl a opatrně se ho dotkl. Rychle jsem před jeho dotekem uhnula a on poplašeně stáhl ruku zpátky.
,Promiň,´ řekl. ,Já to tak nemyslel. Jen jsem se pokusil ti ho narovnat.´
,Jo, já vím.´
Stále na mě zblízka civěl a já jsem se mu přitom nedokázala podívat do očí. Ať jsem dělala cokoliv, stejně jsem nedokázala odtrhnout pohled od jeho nohou. Mám pocit, že tenhle pohled budu mít už navždycky vypálený uvnitř mozku.
,A co tady vlastně děláš ty?´ zeptala jsem se, abych aspoň na okamžik odvedla jeho pozornost. ,Myslela jsem, že budeš spíš někde se Simonou.´
On se jenom zašklebil a pak tiše řekl: ,Věci se občas nevyvedou přesně podle našich představ. Šli jsme se spolu vykoupat a ona se teď dole na pláži opaluje. Já se většinou před sluncem spíš schovávám. Opalování není nic pro mě.´
,No jo, vy zrzci s tímhle míváte trochu problém,´ zasmála jsem se. Situace už mi připadala odlehčená a občas jsem už dokázala pozvednout zrak a podívat se Kenthovi do očí.
,Já ale nejsem žádnej zrzek,´ozval se dotčeně. ,Proč si vlastně celej svět myslí, že všichni Irové musí být jenom zrzavý? Já mám vlasy světle hnědý. Maximálně v nich mám trochu narezlý odstín. Ale to ani nestojí za řeč.´
Znovu jsem se na něj pozorně zadívala. Vlasy měl sice světlounce hnědé, ale chlupy na rukou i na nohou měl světlé a kůži na těle musel mít určitě bledlou a pihovatou. Jak asi vypadá tam dole? napadlo mě. Sotva jsem si představila chlupy na jeho podbřišku, znovu mě polilo horko. Ve srovnání s ostatními Iry byl možná hnědovlasý, ale z pohledu Středoevropana to byl jednoznačný zrzek.
,Tak promiň, řekla jsem. ,Být zrzek, na tom přeci není nic špatnýho. A některým holkám se to musí určitě líbit.´
Pokrčil rameny a málem při tom prudkém pohybu ztratil rovnováhu. Pravou rukou se zachytil za mé koleno a pak ho zas rychle pustil.
,Promiň,´ řekl. ,Neměl jsem v úmyslu být takhle dotěrný. Ale kdybych se o tebe neopřel, tak už se tu válím po zemi. Tohle je teda dost nepohodlná pozice.´
,Tak se klidně posaď. Stejně musíme počkat, než přijdou ostatní.´
,A nechceš se jít radši někam projít? Kdo ví, jak dlouho jim to bude ještě trvat.´
,Mně už se do toho horka nechce,´ řekla jsem ,Tady je aspoň trochu stín.´
,Tak dobře.´ Pak si sedl vedle mne a já ucítila vůni jeho kůže. Bylo to tak omamné, až se mi z toho zatočila hlava. Jeho dlouhá chlupatá noha se téměř dotýkala mého stehna a kdybych jen nepatrně pohnula rukou, mohla bych jediným letmým pohybem zasunout svoje prsty do jeho dlaně. Už od puberty vím, že největší vzrušení většinou způsobují maličkosti. Pohled na kus odhaleného předloktí; letmý úsměv, který se do člověka zabodne jako vražedná dýka; vůně, která rozjitří obrazotvornost víc než lascivní nahota. Tohle všechno mi znovu proběhlo hlavou, když jsem poprvé ucítila jeho vůni. Ten kluk by mi podle všech předpokladů neměl stát ani za pohled. Každý jsme patřili k úplně jinému světu a nebylo nic, co by nás mohlo spojovat. Jen ta prokletá vůně. Jen tak zpropadená slast, kterou jsem cítila při pohledu na chlupy na jeho předloktí. Jen ta nevysvětlitelná animální přitažlivost, která neměla žádnou budoucnost a pro kterou neexistovalo žádné rozumné vysvětlení. Byla jsem nadržená a ten kluk mi definitivně popletl hlavu.“
Při těch bolestných slovech jsem si nedokázal nepovzdechnout. Moje holka mi byla nevěrná, protože jí popletlo hlavu něco tak obyčejného, jako je vůně. Tvar předloktí, chlupy na nohou, svěží letní vůně mužského těla - jakými zbraněmi se dá proti takovým věcem vlastně bojovat? Jak si má kluk svoji holku udržet, když se ta holka dokáže zbláznit už jen z pohledu na cizí chlupatou nohu?
„To už stačí,“ řekla Linda. „Vždyť tě to musí strašlivě bolet. A já nechci, aby tě to bolelo.“
„Pokračuj,“ vybídl jsem ji. „Pokračuj, prosím. Potřebuju vědět, jak to celé skončilo.“
Linda se tiše zasmála a v jejím smutném smíchu byla slyšet tíha celého okolného světa.
„A jak si myslíš, že to asi mohlo skončit?“ řekla Linda tiše. „Vždyť je to stejné, jako kdybys zavřel do jedné klece kobru a králíčka: dříve nebo později si oba uvědomí, kdo je ten druhý - a o zbytku pak rozhodne příroda. Seděli jsme jeden vedle druhého a pomalu nám docházelo, že oba vlastně myslíme na totéž. Kolik času nám vlastně zbývá do chvíle, než se objeví ostatní? A jak s tím časem nejlépe naložit, když jsme oba mladí a zoufale nadržení? Cítila jsem, že se Keneth opatrně dotknul mého stehna. byl to jen jeden letmý dotek, ale přesto mnou projel palčivěji než elektrický výboj.
,Jsi moc hezká opálená,´ řekl tiše. ,Víš že jsem Davidovi záviděl, když tě včera na pláži natíral tím opalovacím olejem?´
,Ty jsi přeci v té samé chvíli natíral Simonu,´ připomněla jsem mu. ,A nezdálo se, že by ti to dělalo nějaké viditelné problémy.´
Na okamžik se stáhnul a pak řekl: ,Třeba jsem chtěl natírat spíš tebe. Ale ty sis k tomu vybrala Davida.´
,Nikoho z vás jsem si nevybrala! Prostě to tak vyšlo.´
,Někdy to vyjde až na druhý pokus,´ řekl a znovu se mě přitom dotkl. ,A první pokus se pak nepočítá.´
,A prvním pokusem je pro tebe Simona?´ zeptala jsem se. ,Třeba dnes odpoledne, tam dole na pláži?´
,Chceš vědět, jestli jsme se spolu dnes vyspali? Možná se k tomu schylovalo, ale nakonec to dopadlo trochu jinak.´
Jeho přiznání mě nedojímalo a vlastně mi na něm vůbec nezáleželo. Celé to pro mne mělo význam jen z jediného důvodu: pokud před pár minutami spal se Simonou, zřejmě nebude mít chuť vyspat se i se mnou. Pokud naopak se Simonou nespal, bude na tom podobně jako já.“
„On se o Simonu samozřejmě pokoušel,“ řekl jsem, když se Linda nadechovala k další větě. „Jenomže ona se z nějakého podivného důvodu zachovala jako naprostá mrcha - nejdřív ho rozdráždila a pak ucukla. Když jsem šel odpoledne nahoru k autu, potkal jsem ji na pláži a ona mi o tom všechno pověděla.“
„Já vím,“ řekla Linda. „I kdyby mi o tom Keneth vůbec nic neřekl, stejně bych to na něm poznala. Nadrženost se maskuje hůř než pytel plný ježků. Keneth byl stejně nadržený jako já - o tom nemohlo být pochyb. Toužili jsme oba po stejné věci - šlo jen o to, kdo udělá první krok.“
Znovu se nadechla a pak pokračovala.
„A potom se všechno rázem změnilo. Najednou se na mě díval hladovým a mlsným pohledem. Takové pohledy jsem už znala. Všichni kluci na mě čas od času koukají podobným pohledem.
,Zajímalo by mě, za jak dlouho se tady mohou objevit,´ řekl tiše.
Pokrčila jsem rameny. ,A záleží na tom vůbec?´
,Mně na tom záleží,´ odvětil on. ,Líbí se mi, že si s tebou můžu povídat. A nechci, aby nám do toho někdo vpadnul.´
Jeho hladový pohled ho usvědčoval ze lži a mně bylo tím pádem jasné, že o povídání mu až tolik nejde. Jenomže okolnosti nebo slušné vychování mu nedovolily jít na věc přímo. Ze samé nadrženosti se mi dělaly mžitky před očima. Letmo jsem se dotkla jeho nohy; přejela jsem dlaní po těch dlouhých světlých chlupech a ony pod mým dotekem zapraskaly, jakoby byly nabité elektřinou.
,Povídáním jen ztrácíme čas,´ řekla jsem. ,A já nemám zbytečné okolky v oblibě.´
Bylo vidět, jak zhluboka polkl.
,Co tedy vlastně chceš?´ zeptal se tiše.
A já sama sebe slyšela, jak říkám nahlas a naprosto zřetelně: ,Šukat. To je to jediné, co v téhle chvíli chci - zběsile a bezhlavě šukat.´
Čekala jsem, že se na mě v té chvíli vrhne, on však zůstal téměř netečný. A právě ta jeho netečnost mě dráždila až k zešílení.
,A co když někdo přijde?´ řekl tiše.
Znovu jsem se dotkla jeho stehna a dlaní jsem mu zajela hluboko pod kraťasy.
,Kašlu na to, jestli někdo přijde,´ řekla jsem. Hlas jsem měla najednou drsný a chraplavý, jakoby se v něm nahromadila všechna moje touha. ,Kašlu na všechny a na všechno! Já to prostě potřebuju! Copak to nechápeš?´
,No, já to taky dost potřebuju. Ale proč zrovna tady?´
,Mně je úplně ukradený, kde a s kým! Stačí mi jen jedna krátká píchačka!´
Ještě nikdy jsem se nedoprošovala kluka o sex. Najednou jsem si připadala jako naprostá zoufalkyně. Ale potřebovala jsem to a musela jsem to mít! Byla to stejně palčivá touha jako chuť se najíst anebo potřeba se podrbat. Rozepnula jsem mu kalhoty a přitom jsem zjistila, že pod nimi nemá žádné plavky ani slipy.
,Máš gumu?´zeptala jsem se a přitom mi pohled zabloudil po okolí. Kam až oko dohlédlo, všude ležely použité kondomy.
,Ne.´
,To nevadí,´ řekla jsem. ,Nějak to zvládneme i bez gumy.´
Svlékla jsem si podprsenku a on ze mne serval zbytek plavek. Byla to jen rychlovka, ale já při ní dosáhla orgasmu už po několika vteřinách. Ještě nikdy to na mě nepřišlo tak rychle a tak silně. Zatínala jsem mu nehty do zadku a on si přitom zřejmě myslel, že ho tím nutím k ještě většímu výkonu. Jenomže mně už v té chvíli bylo všechno jedno: cítila jsem se vláčně a uvolněně a mezi nohama mi ještě doznívalo několik malých opožděných orgasmů. Prosila jsem ho, ať to do mě nepouští, ale on ho nedokázal včas vyndat. Nebo možná ani nechtěl. Když jsme oba skončili, trvalo nám ještě asi dvě minuty, než jsme se od sebe konečně oddělili. Byla jsem celá špinavá a zválená, mezi nohama jsem měla mokro a odřená kunda mě pálila jako čert. Když pominulo všechno mé vzrušení, zhrozila jsem se: váleli jsme se tu jako dvě zvířata na špinavé a prašné cestě, mezi odpadky a použitými kondomy. Jeden z nich jsem dokonce měla přilepený na stehně. To jsem nebyla já! říkala jsem si. To musel být někdo docela jiný. Protože já bych takovou věc nikdy neudělala!
Sotva jsme skončili a upravili se, uslyšeli jsme z cesty pod námi hlasy.
,Tak to bylo opravdu o chlup,´ řekl Keneth. Pak se zasmál a mrkl na mě. A mně bylo jasné, že už ho nechci nikdy vidět.“
Ležel jsem vedle Lindy a pevně jsem ji zezadu objímal. „A to je všechno?“ zeptal jsem se.
„Potom jste přišli vy a my měli co dělat, aby nás nikdo nice nepoznal. Před zpáteční cestou jsem si nedovedla představit, že bych se posadila vedle jednoho z těch dvou kluků. Jeden se pokusil mě znásilnit, ale nepovedlo se mu to. A s tím druhým jsem souložila jako nějaké nadržené zvíře. Oba mi byli v té chvíli odporní a navíc jsem se hnusila i sama sobě.“
„Tak proto ta nečekaná hádka o to, kdo bude vedle koho sedět.“
„Těm dvěma to bylo beztak jedno,“ řekla. „Oba nakonec dosáhli svého, i když každý trochu jiným způsobem. A nic víc je v té chvíli stejně nezajímalo.“
Cítil jsem, jak mě její vyprávění vzrušuje. Byl to podobný pocit, o jakém mluvila Linda na začátku své zpovědi - bolest uvnitř a palčivé vzrušení na povrchu. Ocas už jsem měl zčásti ztvrdlý - opíral se mi o břicho a zapichoval se někam do Lindiných zad. Co že to Linda před chvílí vlastně řekla? Oba nakonec dosáhli svého a nic víc je v té chvíli beztak nezajímalo. Jenomže co já? Já jsem si na rozdíl od nich nic neužil - tehdy ani teď! Mám o to snad Lindu prosit? Musím se o to doporšovat, i když jsem její kluk a měl bych být tím pádem první v pořadí?
„Mám na to teď obrovskou chuť,“ zašeptal jsem. „Dovolíš mi to, prosím?“
Ucítil jsem, jak v mé náruči opět celá ztuhla.
„Proč zase všechno kazíš?“ zašeptala smutně. „Copak ti jde vážně jen o sex?“
V žaludku a v srdci jsem ucítil bolestnou prázdnotu: seděla tam uvnitř a rozlézala se mými vnitřnostmi jako nějaký tlustý a kluzký had.
„To není pravda,“ ohradil jsem se.
„Tak už o takových věcech nemluv! Jsem smutná a cítím se provinile. V takové chvíli s tebou nemůžu jen tak píchat.“
„Ale já to potřebuju! Potřebuju to ze sebe dostat. Potřebuju cítit, že ti na mě záleží!“
„Velikost lásky se přeci neměří počtem souloží.“
Bylo mi z toho všeho znovu do breku. Čím se tedy měří velikost lásky, když ne věrností ani počtem souloží?
„Opravdu to tolik potřebuješ?“ zeptala se.
„Víc než si vůbec dovedeš představit!“
„Dovnitř ale nemůžeš. Říkala jsem ti přeci už ráno, že ji mám celou odřenou. A ta proklatá záležitost s tím nazrzlým Irem to všechno jenom zhoršila. Kdybys ho teď do mě strčil, strašně by mě to bolelo. A já nechci, aby mě to bolelo.“
Vztyčený ocas se mi otíral o její nádherné půlky. Kam tedy s ním? Do pusy? Nebo dokonce do zadku? A Linda, jakoby snad četla moje myšlenky, tiše řekla: „Dovnitř nesmíš, protože ti to nedovolím. Ale jestli chceš, můžeš se mi udělat mezi stehna.“
„Mezi stehna?“
„Když dám nohy takhle k sobě, můžeš mi ho zezadu zastrčit mezi stehna. Je to podobné, jako kdybys byl uvnitř.“
Vyzkoušel jsem to, ale podobné to nebylo. Byla to jen taková hloupá náhražka, ale pořád to bylo lepší než nedělat nic. Jsou chvíle, kdy se musí člověk spokojit i s málem: k normální souloži to sice mělo daleko, ale pořád to bylo lepší než si ho honit vlastní rukou. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na ten zvláštní druh pohybu: musel jsem se přitisknout co nejblíž k Lindinu zadku, protože jinak by mi ocas každou chvíli vyklouzl ven. Když je člověk uvnitř kundy, tak je prostě uvnitř kundy - holka roztáhne nohy, opře si podkolení jamky o klukovy paže, přehodí mu lýtka přes ramena nebo se prostě jen tak rozevře a zaklesne do sebe za jeho zády překřížené kotníky. Její pánev je na všechno připravená a vychází každému přírazu vstříc, jakoby se klukovi sama nabízela. Ale dělat to vleže na boku, zezadu mezi sevřená stehna, to by člověk musel mít ptáka dlouhého jako Rocco Siffredi, aby mu každou chvíli nevypadával ven. Znovu jsem si vzpomněl na toho proklatého Ira - tomu by ten jeho abnormálně vyvinutý ocas určitě ven nevypadával. Jenomže jemu na těch pár centimetrech, o které měl nade mnou navrch, beztak nezáleželo, protože na rozdíl ode mne mohl i dovnitř. Co já bych za to dal, kdybych se mohl dostat tam, kam ho Linda dnes odpoledne dobrovolně pustila! Jenomže já na rozdíl od něho neměl na něco takového nárok.
„A ať ti to moc dlouho netrvá,“ zašeptala Linda. „Jsem už z toho všeho strašně ospalá.“
Přirážel jsem jako zběsilý a špička ocasu se mi přitom otírala o její půlky. Při tomhle zběsilém tempu si ho brzy odřu! Kdyby mi aspoň dovolila, abych jí natřel stehna opalovacím olejem nebo lubrikačním gelem - prostě čímkoliv, co by alespoň trochu klouzalo.
„Proč ti to tak dlouho trvá?“ zašeptala ospale. „Sliboval jsi, že budeš brzy hotový!“
Co jsem jí na to mohl odpovědět? Že se snažím, ale že mi to moc nejde?
„Nechceš si to radši dodělat rukou?“
V jejím hlase zaznívala bolestná výčitka.
„Potřebuju dovnitř,“ zašeptal jsem s náznakem pláče v hlase. „Jinak se zkrátka neudělám.“
„To nejde. Už jsem ti jednou řekla, že dovnitř nemůžeš. A pusou ti to dnes dělat nechci.“
„Tak ještě chvíli počkej. Já to ještě jednou zkusím.“ Naslinil jsem si špičku žaludu a znovu jsem ho zasunul mezi Lindina stehna.
„Proč jsi pořád tak dotěrný?“ zašeptala Linda unaveným hlasem. „Domáháš se píchání, i když o to vůbec nestojím! A když jsi nadržený, tak je ti naprosto jedno, s kolika klukama jsem před chvílí píchala - jen když ti dovolím se co nejrychleji udělat. I kdyby se na mně vystřídalo celé fotbalové mužstvo, tobě by to bylo v takové chvíli dočista jedno. Chováš se jako malý nadržený chlapeček, kterej se potřebuje dostat k pořádný souloži. A je ti naprosto ukradený, jakou cenu za to budeš muset zaplatit.“
Bylo mi jasné, že má v podstatě pravdu: skutečně jsem se choval jako malý nadržený chlapeček, který se potřeboval dostat k souloži. To odhalení mě bolelo a vzrušovalo současně: ona o tom ví a zneužívá toho! Neváží si mne kvůli tomu, i když mě možná skutečně miluje. Kdybych byl skutečný chlap, musel bych se v téhle chvíli zachovat docela jinak. Správně bych na ni měl nalehnout a vzít si, co mi patří. Na nic se neptat a za nic se neomlouvat. Jenomže to jsem nikdy nedokázal.
„Ještě chvilku, prosím,“ zašeptal jsem namísto toho. „Dovol mi se takhle udělat.“
„Nenecháš mě vyspat a stále jen otravuješ,“ zašeptala Linda. „Musím se ti nastavovat, i když ho tam dole vůbec necítím. Tak už se konečně udělej, ať od toho máme oba pokoj.“
Její hlas mě vzrušoval víc než otírání mého penisu o její sevřená stehna. Najednou jsem věděl naprosto jistě, že pokud se udělám, bude to především zásluhou toho, co mi přitom říká. Chtěl jsem ji pobídnout, ale netroufal jsem si. „Dovol mi to, prosím,“ zašeptal jsem. „Nech mě, ať se můžu udělat.“
Ona sebou jen nervózně zavrtěla a tiše řekla: „Nastavuju se ti, i když si to vůbec nezasloužíš. Kolik jiných kluků bych tam mohla mít, kdybych se před tebou nemusela takhle předvádět! Píchat je a mazlit se s nimi. Ty si totiž na rozdíl od nich žádnou holku ani nezasloužíš!“
Netušil jsem, jestli myslí svoje slova vážně nebo jestli je to jen nějaká nová hra. Ale bylo mi to v té chvíli jedno, protože jsem se potřeboval za každou cenu udělat. A její řeči na mě působily lépe než viagra.
„Tak už to ze sebe vystříkej, ať mám od tebe konečně pokoj!“ zašeptala a tvrdě přitom vyrazila zadkem proti mému penisu. Zabolelo mě to a znovu jsem vyklouzl ven. Zatlačil jsem Lindu pod sebe a tvrdě jsem ho vmáčkl mezi její stehna.
„Dovnitř ne!“ zašeptala. „A do zadku taky ne!“
Uraženě jsem se stáhl a potom jsem znovu přirazil. Penis mi klouzal po jejím stehně a zanechával přitom za sebou vlhkou stopu.
„Kdybys jenom věděl, kolik už jich tam bylo před tebou,“ zašeptala s ústy těsně vedle mého ucha. „Všichni mohli dovnitř, jenom ty ne. S tím se holt budeš muset nějak vyrovnat.“
Ještě jednou jsem prudce přirazil a pak už jsem cítil, jak to na mě pomalu přichází. V ocasu mi zacukalo a já začal zvolna stříkat.
„Už!“ zasténal jsem trochu nesmyslně, protože v té samé chvíli už na Lindina stehna dopadl první cákanec. Linda se ode mne odtáhla.
„Fuj,“ řekla. „A to mám podle tebe spát s mokrým zadkem? To mě jako ani neutřeš?“
Já jsem ale ležel zcela vyčerpaný na kraji postele a na nic ani na nikoho jsem nedokázal v té chvíli myslet. Linda si přejela rukou po zadku a přitom se jí na prstech zachytila většina mé mrdky - zatím ještě husté a mléčně zabarvené, ale postupně stále více více řídnoucí.
„Je to tvoje, tak si to vezmi zpátky,“ řekla a přitom si utřela mokrou ruku o moje břicho. Chlupy na břiše jsem měl najednou celé zapatlané od své vlastní mrdky.
„A teď ještě ruce!“
Pomalu mi je přiložila k ústům, tak abych se jich musel dotknout našpulenou pusou. Z chuti vlastního semene se mi v první chvíli zvedl žaludek. Ale poslušně jsem olízal každý její prst, nejdřív mokrým jazykem a pak do sucha sevřenými rty. Když jsem byl s očistou její ruky u konce, obrátila se Linda čelem ke zdi.
„A teď už konečně spi!“ řekla. „Dneska už ses mě natrápil víc než dost.“
A mně nezbylo než lehnout si na opačnou stranu postele, zavřít oči a pokusit se usnout a zapomenout tak na celý ten podivný letní den - den naplněný až po okraj rozkoší a ponížením.


Kapitola 33.

V běžném životě mi nedělalo problém odlišit hru od reality - ve chvílích vzrušení to ale bylo mnohem těžší. Že se Linda vyspala s tím tuctovým a nezajímavým Irem, to byla hořká realita. Ale když mi pak nechtěla dovolit zasunout a nutila mne udělat se mezi její sevřená stehna - byla to jen hra anebo to měl být další důkaz toho, jak se v posledních dnech proměnil náš vztah? Večer jsem se na to Lindy už nestihl zeptat, protože usnula snad ještě dřív, než na jejích stehnech zaschly poslední zbytky mého spermatu. Říkal jsem si, že se jí na to zeptám ráno - a pokud mi na moji otázku nebude chtít odpovědět, tak ji k tomu nějak donutím.
Jenomže ráno bylo všechno docela jinak. Když jsem otevřel oči, ležela Linda stále vedle mne. V sousedním pokoji někdo chodil a mně v té chvíli došlo, že vlivem únavy a vzrušení jsme včera večer minimálně jednu věc nedomysleli - totiž jakým způsobem dostat ráno Lindu pryč z mého pokoje, tak aby si ostatní holky pokud možno ničeho nevšimly. Protože ať už se mezi námi odehrálo v noci cokoliv, dohoda byla jasná: před ostatními jsme stále vystupovali jako dva dávní kamarádi, mezi kterými o nějakém sblížení nemůže být ani řeči.
Posadil jsem se na kraj postele a začal jsem usilovně přemýšlet. Linda stále ještě spala a jedna její tvář byla pomačkaná od zmuchlaného prostěradla. Nemohl jsem si pomoci, ale s tou pomačkanou tváří mi připadala ještě mnohem přitažlivější než s bezchybně naneseným make-upem.
Vstal jsem z postele a pomalu došel ke dveřím. Kroky v sousedním pokoji zesílily; pak se ozval zvuk tekoucí vody a nakonec zapraskání elektrického hořáku.
Kdyby tam byly obě, musel bych přes zeď slyšet jejich hlasy. Takže tam zřejmě bude jenom jedna z nich. Ale která? Simona nebo Klára?
Chvíli jsem uvažoval nad tím, jestli se nemám pokusit přelézt po balkónu k sousedům: pak bych mohl holkám říct, že jsem byl celou noc venku a Linda že si zatím ustlala v mé posteli. Už jsem měl nakročeno směrem k oknu, ale najednou se ve mně cosi vzepřelo. K čemu jsou tyhle bláznivé konspirace vlastně dobré? Jaká z nich pro mě plyne výhoda - kromě toho, že se kvůli nim nemůžu veřejně přihlásit ke své vlastní holce? Proč bych měl hrát tuhle podivnou hru i v okamžiku, kdy Linda udělala chybu a celá její hra může tím pádem zhasnout jako průvanem sfouknutá svíčka? Nebylo by lepší využít situace a celý ten hloupý a zbytečný cirkus prostě ukončit?
Na okamžik jsem zadržel dech a pak jsem odhodlaně stiskl kliku. Když jsem vstoupil do vedlejšího pokoje, uviděl jsem za jídelním stolem sedět Kláru. Usmál jsem se na ni a v té chvíli mi došlo, do jak hloupé situace jsem se to vlastně dostal. Zdálo se mi to skoro až neuvěřitelné, ale naposledy jsme spolu mluvili v situaci, kdy ode mne znechuceně utekla, protože jsem se odmítl stát jejím tajným prázdninovým milencem. Ona pak ode mne utekla a vztekle přitom křičela, ať si trhnu nohou a už jí nechodím na oči. A přestože k tomu došlo teprve včera, najednou jsem měl pocit, jakoby od té doby uplynula už celá věčnost.
Čekal jsem chladné a nevlídné přijetí, ale nakonec jsem se dočkal téměř pravého opaku. Když mě Klára uviděla, usmála se na mne a pak se mě klidným hlasem zeptala, jestli chci k snídani kávu nebo čaj. Pokrčil jsem rameny na znamení toho, že mi na volbě nápoje až tolik nezáleží. Říkal jsem si, že je mezi námi spousta nevyjasněných témat a že vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli je budeme řešit nad kávou anebo čajem. Znovu se na mne usmála a pomalým krokem došla ke kuchyňské lince. Posadil jsem se ke stolu a ona přede mne postavila hrnek s kafem.
„Linda ještě spí?“
Její otázka byla věcná a naprosto nezúčastněná - skoro jakoby se rozumělo samo sebou, že tady proti sedíme, zatímco Linda dosud odpočívá v mé posteli. Zkusil jsem pohnout obličejovými svaly a na tváři se mi mimoděk objevil plachý a rozpačitý úsměv. Ačkoliv jsem k tomu neměl žádný důvod, cítil jsem se hloupě a nepatřičně - prostě jen proto, že mě v té chvíli nanapadlo žádné věrohodné vysvětlení celé té zamotané a jen stěží uvěřitelné situace.
„Ale na tom vlastně vůbec nezáleží,“ řekla Klára. „Budit ji nemusíme. V kanceláři má být až odpoledne, tak ať se klidně ještě trochu prospí. My si zatím dáme snídani a pak se půjdeme podívat za klienty. Ten včerejší volný den nám všem docela prospěl.“
Zaraženě jsem do sebe soukal kávu a hlavou se mi přitom honilo tisíc otázek. Co to má k sakru znamenat? Nejdřív ode mne znechuceně uteče a pak se tváří, jako by se mezi námi nic nestalo! A vůbec ji přitom nepřekvapí, že jsem skončil v jedné posteli s Lindou. Nedalo mi to a zkusil jsem se aspoň pár věcí zeptat.
„Copak tebe nepřekvapuje, že Linda spala dnes v noci u mě v pokoji?“
Ona však jen pokrčila rameny a klidným a bezstarostným hlasem řekla: „A víš že vlastně ani ne? Možná jsem to nakonec i čekala.“
To mě zarazilo snad ještě víc. Že by o nás nakonec celou dobu věděla? Nebo jí to prostě došlo, když jsem ji včera ráno u moře tak nešetrně odmítnul? Čert aby vzal tu prapodivnou ženskou intuici - kdo se v tom má vlastně vyznat?
„To kafe ti nechutná?“ zeptala se po chvíli. „Soukáš ho do sebe jako krajta tučňáka.“
Ze zoologického hlediska to byl samozřejmě nemysl - jak by se v přírodě mohla dostat krajta do kontaktu s tučňákem? Ale o zoologii v téhle chvíli zas tolik nešlo. Kafe mi totiž zhořklo na jazyku z docela jiného důvodu.
„Tak se na to už vykašli,“ řekla Klára. „Vždyť po tobě nikdo nechce, abys to kafe dopil až do dna. V kanceláři si uděláme jiné.“
Pochopil jsem to jako signál k odchodu a v té chvíli mi došlo, že si s Lindou zřejmě už nepromluvím. Vstal jsem od stolu a na holé tělo jsem si oblékl modré firemní triko.
„No dobře,“ prohlásil jsem rezignovaně. „Tak tedy vyrazíme do kanceláře.“

K prvnímu náznaku vysvětlení jsem se dopracoval až při obědě. Seděli jsme s Klárou proti sobě a ona se po celou dobu tak nějak zvláštně usmívala.
„Stejně je zvláštní, jak se člověk občas splete,“ řekla ve chvíli, kdy jsme se propracovali až k řeckému moučníku. „Každý máme v hlavě spoustu ideálů a realita je nakonec docela jiná.“
Pochopil jsem, že její promluva směřuje k popisu trojúhelníku, jehož tři vrcholy jsem v jejích představách tvořil já, ona a Linda.
„Nic si z toho nedělej,“ řekl jsem. „Každý se občas podobným způsobem splete. Klukům se to stává snad ještě častěji než holkám.“
„No to je fakt,“ zasmála se tichým a chraplavým smíchem. „Jenomže v mém případě se z toho pomalu stává pravidlo. Možná se tomu budeš divit, ale já se s něčím takovým nesetkávám poprvé.“
Pokrčil jsem rameny. „A záleží snad na tom? Každý si tím občas musíme projít.“
„No jo. Jenomže podobná zkušenost může holce dost ošklivým způsobem pošramotit seběvědomí.“
„Nepřeháněj. Tak zlé to určitě nebude.“
„Když jsem chodila se svým prvním klukem, stalo se mi něco podobného. Myslela jsem si, že spolu chodíme - a ona to nakonec vůbec nebyla pravda. Když mi to pak celé vysvětlil, málem jsem se z toho zhroutila.“
„To se prostě někdy stane.“
„Jo, já vím. Ale sere mě, když to musím prožívat stále znova.“
Překvapeně jsem se po ní ohlédl. Neslušná slova jsou v řeči dívek obestřena podivným mystériem - někdy větším a někdy menším. Možná je to tím, že u jemných a slušně vychovaných dívek působí takové výrazy dost nečekaně. Slova jako ,kunda´, ,prcat´ anebo ,klacek´ zaznívají z úst mladých dívek jen velmi sporadicky, a proto na ně všichni kluci podvědomě čekají. Když mi Linda po jednom z našich prvních milování nečekaně zašeptala do ucha větu ,Po takovým šuku jsem už dlouho toužila!´ málem jsem se u toho radostí a vzrušením vystříkal. U Kláry to ale bylo jiné. Z jejích úst zněla podobná slova nezvykle a nepatřičně. Nebylo na tom nic vzrušujícího, přesto jsem v tom vycítil záblesk jakési zvláštní intimity. Ne milenecké - spíš kamarádské či bratrské. Dřív by přede mnou takové slovo vyslovila jen v naprostém afektu. Co se od té doby změnilo? Bere mě jako svého kamaráda, před kterým si nemusí dávat pozor na jazyk? Ale proč tak najednou?
„S tím tvým klukem v Čechách to je také takové?“ zeptal jsem se.
Tentokrát se na mě pro změnu zadívala překvapeně zas ona. „S Honzou? Ale ne. O něm jsem v tomhle směru nikdy nepochybovala.“
„Takže je mezi vámi všechno v pořádku?“
Rozčileně nabrala na lžičku poslední kousek baklavy a pak rozlobeně řekla: „Jasně že je mezi námi všechno v pořádku. Mám ho ráda a on má zase rád mě. A spíme spolu docela často a pravidelně - když teda nepočítám poslední dva měsíce, kdy on musí tvrdnout v Čechách a já zase v Řecku. Když jsem s ním, tak mi sex rozhodně nechybí.“
Její prudká reakce mě trochu překvapila. „Tak promiň. Neměl jsem v úmyslu se tě nějak dotknout.“
„Já jen aby bylo mezi námi jasno,“ řekla. „Nepopírám, že mi v poslední době dost chybí sex. Ale to jenom proto, že on je tam a já zase tady. Zkusila jsem ti vnutit tu hloupou dohodu, protože mi v té chvíli nedošlo, že je to vlastně naprostý nesmysl. Ale nejsem žádné zvířátko - když to nejde, tak to prostě nejde.“
„Teď už přeci víš, proč to nejde,“ řekl jsem. Před očima se mi vynořil obraz Lindina nahého těla: viděl jsem ji před sebou, s hlavou položenou na mém polštáři. Teď už bude navždy jenom moje! říkal jsem si. Když už o tom ví Klára, dozvědí se to za chvíli všichni. A Linda bude muset vše přiznat a veřejně se ke mně přihlásit.
„Jo,“ řekla Klára. „Teď už to vím. Ale včera jsem to ještě nevěděla. Proto jsem se chovala jako naprostá blbka.“
„Takhle se na to dívat nesmíš. O ničem jsi nevěděla, takže ses nemohla chovat jako blbka.“
„O ničem jsem nevěděla, ale chovala jsem se naprosto stupidně. Protože jsem chtěla píchat s klukem, kterej nebyl určenej pro mě.“
Je to stará známá věc a zřejmě na ní bude dost pravdy: dokud o nás někdo usiluje, zpravidla o něj nejevíme zájem; ale jakmile nám kořist začne unikat, probudí se v nás ješitnost či lovecký instinkt a najednou ji musíme za každou cenu dostihnout. Když o mě Klára usilovala, ve srovnání s Lindou mne téměř nezajímala. Zato teď, když se ode mne stále více vzdalovala, pocítil jsem potřebu přijít celé té záhadě na kloub a získat tak nad ní znovu převahu. Ten pradávný samčí pud ve mně rázem nastartoval dávno zapomenuté dobývací strategie.
„Jsi krásná a sympatická holka,“ řekl jsem hlasem hlubším snad o celou oktávu. „A ten tvůj Honza by musel být blázen, kdyby si hledal pro život nějakou jinou. Každý kluk na tomhle ostrově by se s tebou chtěl vyspat. Každý včetně mě. Jenomže u mě by to bylo mnohem složitější a mohla by z toho koukat spousta problémů.“
Po očku jsem sledoval, jestli na moji návnadu zabere. Smutný kluk s tajemným příběhem - to bývá obvykle ta nejlepší taktika. O pohodové vztahy většina holek vlastně ani nestojí - zato když jim kluk naznačí, že vše je trochu složitější a může z toho vzniknout řada problémů, většina z nich ztratí během pár chvil veškeré zábrany a vrhnou se do všeho po hlavě jako sebevrah do vln Niagary.
Klára se po mně ohlédla a pak se všemu jen zasmála. „Kdybych nevěděla, jak to s tebou ve skutečnosti je, tak bych si mohla myslet, že se mě pokoušíš sbalit.“
Bylo to na chlup podobné, jako když vám ryba ťukne do háčku a pak se ztratí v dravých peřejích: toužíte rychle zaseknout a přitáhnout kořist k sobě, i když dobře víte, že ten pravý okamžik jste už dávno promeškali. Hledíte na stříbrnou ploutev, která se od vás pomaličku vzdaluje, a při tom smutném pohledu vám hlavou běží jen jediná myšlenka: že byste udělali cokoliv pro to, abyste právě tuhle rybu měli co nejdříve na háčku.
„A není to hloupost, stavět se k tomu takhle kategoricky? Jsem sice zadaný, ale nejsem mrtvý.“
Klára se znovu zasmála. „Když jsem se tohle dozvěděla o svém prvním klukovi, tak pro mě v té chvíli umřel. Neodsuzovala jsem ho, ale dělit jsem se o něj nemohla. A zvlášť ne s někým, komu jsem nemohla konkurovat.“
Stále jsem netušil, na čem vlastně jsem. Její vychytralost mě dráždila a provokovala. Co se skrývá za tou podivnou rafinovaností, která ženě umožňuje kličkovat před mužem přesně takovým způsobem, aby v něm vzbudila co největší zájem? Co je prvotní příčinou té zvláštní vypočítavosti, která ženu nutí počínat si tak, aby měla nad mužem vždycky navrch? Jaký stvořitel to do nás zakódoval - ten podivný genetický vzorec, který nás nutí vrhat se neustále do předem prohraných soubojů?
Bylo mi jasné, že se chovám sobecky a hloupě - ale v té chvíli jsem nedokázal přemýšlet jinak. Ta kořist byla najednou příliš lákavá a já se k ní musel za každou cenu dostat.
„Proč se hodnotíš tak přísně?“ zeptal jsem se a hlas jsem měl přitom zastřený chtíčem. „Na světě přeci není holka, které bys nemohla konkurovat.“
Místností se znovu rozlehl Klářin smích. Tentokrát však zněl chladně a nepřístupně - skoro jakoby se vzduchem mihla dýka s čepelí vykovanou z chladné saracénské oceli.
„Kdyby mi měla konkurovat holka, nikdy bych se toho svého kluka nevzdala. Jsou ale situace, kdy je každý boj předem prohraný. Ten můj kluk se totiž tenkrát nezapletl s holkou - ve skutečnosti jsem ho načapala s jedním naším společným spolužákem. Takovou hru jsem s ním opravdu hrát nechtěla. A proto ji nebudu hrát ani s tebou.“
„On byl na kluky?“ zasmál jsem se. Něco tak zábavného jsem už dlouho neslyšel: takže Klára si začala něco s klukem, který o ní ve skutečnosti neměl zájem, protože ho zajímali chlapi! To je opravdu povedená historka!
A v té chvíli mi všechno došlo. Copak ona si snad myslí, že mám zájem o kluky? Jak na něco tak stupidního mohla vůbec přijít?
„Já ale přeci...,“ pokusil jsem se ze sebe rychle vykoktat alespoň pár slov na svoji obhajobu. Ona mě už ale nepustila ke slovu.
„Když mi o tom tvém vztahu Linda pověděla, leccos se mi vyjasnilo. Najednou jsem pochopila i to, proč jste si s Lindou tak blízcí. Kdybych nevěděla, jak je to ve skutečnosti, možná bych si myslela, že spolu něco máte. Ale takhle je mi jasné, že je to nesmysl. Ona má v Čechách kluka - a ty taky. Najednou je všechno jasné jako facka.“
„A to ti opravdu pověděla Linda?“
„Kdo jiný? Copak bych si něco takového dokázala vymyslet? Když jsem se včera dopoledne vrátila z pláže, Linda se mě zeptala, co se mi stalo. A já jsem jí v té chvíli nedokázala zalhat. Tak jsem jí po pravdě řekla všechno o tom, co se mezi námi přihodilo. Pověděla jsem jí, že jsem tě požádala o laskavost a ty žes mě odmítl. Chtěla jsem znát vysvětlení a ona mi ho řekla. A já jsem jí za to neskonale vděčná, protože najednou je všechno logické a smysluplné. Proč bys měl mít zájem o to se s některou z nás vyspat, když jsi na kluky? A proč bych u tebe v posteli nesměla najít Lindu, když to vlastně nemůže vůbec nic znamenat? Život je strašně jednoduchý - stačí k němu jenom najít ten správný klíč a vše najednou dává naprosto jasný smysl. No řekni sám, jestli to není úžasné...“
Potom se na mě sladce usmála a tiše řekla: „Když jsem se to dozvěděla, tak se mi náramně ulevilo. Jsi příliš hezký a příliš sympatický na to, aby se s tebou holka jako já mohla beztrestně zaplést. Kdo ví, jak by to nakonec ještě dopadlo. Od téhle chvíle už vím, že z tebe nemusím mít strach a můžu se k tobě chovat jako ke svému mladšímu bráškovi. No řekni, jestli to není úžasné!“
A pak mi dala pusu na tvář a ta pusa nebyla ani trochu erotická. A mně v té chvíli došlo, že tahle ryba už v mé síti nikdy neuvízne.

Kapitola 34.
Když jsem se Lindy odpoledne zeptal, co je na tom pravdy, tak jenom pokrčila rameny.
„A co jsem jí na to podle tebe měla říct? Přesně takovou odpověď chtěla slyšet - tak jsem jí to tedy řekla.“
„Chtěla od tebe slyšet, že jsem na kluky?“
Linda jen znovu pokrčila rameny.
„Chtěla vědět, v čem je problém. A tohle byl přesně ten typ vysvětlení, který mohla snadno pochopit.“
Cítil jsem se zoufale a brada se mi přitom třásla lítostí a potlačovaným vztekem.
„Jenomže mně je naprosto jedno, jestli bylo v jejích silách něco pochopit! Ve skutečnosti jsi ze mě udělala debila. A během několika dnů si o tom budou štěbetat i rackové na promenádě!“
„Ale Marečku! Řekla jsem to jenom Kláře a ta nemá žádný důvod o tom někomu vykládat. Podle mého názoru si to nechá pro sebe. A říct jsem jí to prostě musela. Udělala jsem to jen pro naše dobro. Nebo si snad myslíš, že budu klidně přihlížet tomu, jak se nějaká cizí slečna pokouší sbalit mého kluka? Nezapomínej, že jsem tvoje holka!“
V té chvíli už jsem téměř polykal slzy.
„Já na to nezapomínám!“ křičel jsem. „Já rozhodně ne! To pro tebe už náš vztah dávno nic neznamená! Nebo se snad pletu?“
Ale ona mě místo dlouhého přesvědčování jen vzala do náruče a tiše mi zašeptala do ucha: „Ty můj hlupáčku! Kdyby pro mě náš vztah už dávno nic neznamenal, neměla bych nejmenší důvod o tebe bojovat. A přesně to jsem včera dělala. Bojovala jsem všemi prostředky, kterými může holka bojovat o svého kluka. Lhala jsem jí do očí - ale v takových chvílích je všechno dovoleno. Žádný nástroj není dost tvrdý a žádná lest dost proradná na to, aby ji holka v takové chvíli nepoužila. To jsi opravdu nevěděl?“
„A co teď mám podle tebe dělat?“
„Vůbec nic. Mezi námi se přeci po včerejšku nic nezměnilo. Vlastně se změnila jen jediná věc. Klára díky tomu mému vysvětlení pochopila, že nemá smysl o tebe usilovat. A já už tě před ní nemusím chránit. Teď už totiž budeš jenom můj!“
V její náruči a s obličejem přitisknutým k jejím prsům jsem se pomalu uklidňoval. Linda má o mě zájem a chce zůstat mojí holkou. Přesně takové vysvětlení jsem potřeboval slyšet. Budeme spolu, i když o tom nikdo nebude nic tušit. Ať si klidně všichni myslí, že jsem na kluky - podstatné je jenom to, že budu mít Lindu stále při sobě.
„A co ty?“ zeptal jsem se. „Ty budeš taky jenom moje?“
„Hlupáčku,“ zašeptala Linda. „Jasně že budu jenom tvoje. Když si mě budeš hlídat a včas ode mě odeženeš všechny kluky, budu jen a jen tvoje. Záleží jenom na tobě, jestli o mě dokážeš bojovat stejně tvrdě, jako jsem bojovala já o tebe.“
„To mám všem klukům povědět, že jsi na holky?“
„Pochybuju, že by je taková informace dokázala odradit,“ zasmála se Linda. „Jak znám kluky, tak tohle by je spíš přilákalo. Asi si budeš muset vymyslet trochu jinou taktiku.“
„Tak co mám tedy dělat?“
„To nevím. Všechno záleží jen na tobě. Jen na tobě teď záleží, jak pevně mě budeš držet v rukou. Rozumíš?“

Od toho okamžiku se mezi námi změnilo jen málo, něco však přeci. Linda se snažila příliš ostatní neprovokovat a já se naopak pokoušel zvyknout si na nálepku neškodného kamaráda, který si od holek půjčuje pilníček na nehty a ony se před ním bez obav promenují jen v obnošeném spodním prádle.
Kdo všechno se o tom dozvěděl, to mi nebylo známo; ale podle všeho to brzy museli vědět všichni. Chovali se ke mně uctivě a shovívavě - holky a vlastně i kluci. Jejich ostražitost najednou zmizela, protože už mě nemuseli zahrnovat do svých kalkulací: pro holky jsem přestal být milostným objektem a pro kluky zas eventuálním soupeřem, kterého je třeba držet si pro jistotu od těla. Najednou jsem pochopil, jak výjimečné postavení museli mít u některých indiánských kmenů muži, kteří se oblékali a chovali jako ženy: nikdo s nimi vlastně příliš nepočítal a snad právě proto, že stáli tak nějak v postavení mimo hru, mohli soudit a rozhodovat, odměňovat i trestat.
„Zapneš mi prosím podprsenku?“ žádala mě Simona skoro každý večer, když na sebe navlékala třpytivý outfit, který jí měl pomoci sbalit na diskotéce nějakého nového, zatím ještě nevyzkoušeného kluka. Přímo před očima jsem měl její velká bílá prsa - houpala se před mým obličejem a já přitom nemohl dát najevo zájem ani vzrušení. Nemohl jsem na ně civět a nemohl jsem se jich ani dotknout, protože pak by vyšlo najevo, že Linda o mé orientaci lhala. A kdybych snad udělal z Lindy lhářku, ona by mi to jistě nezapomněla. Mohl jsem spoléhat vlastně pouze na jediné: po měsíci se naše osazenstvo vymění, holky odjedou a místo nich přijede někdo nový, kdo o tomhle mém trápení nebude nic vědět. Zůstaneme tu s Lindou téměř sami, protože v září už je naplánováno jen pár posledních turnusů.
Jenomže ještě předtím nás čeká Farewell party - událost, o které jsem se dozvěděl hned po příjezdu. Slyšel jsem o ní vlastně jen samé dohady, protože informací z první ruky bylo jen málo. Prý se pořádá ve vile nad městem poslední večer před odjezdem delegátů; a prý na ni mohou jen ti, kdo odjíždějí. Kdo ještě zůstává, ten na ni pozvaný obvykle nebývá. A protože my s Lindou ještě měsíc zůstáváme, měl jsem zato, že tahle společenská událost nebude určena pro nás. Jenomže pak se za mnou zastavila Simona.
„Uteklo to jako voda v řece,“ řekla. „Za dva dny odjíždíme - já i Klára. A pokud k vám z Prahy nikoho nepošlou, zůstanete tu s Lindou sami.“
„Já vím.“
„Ale ještě předtím nás čeká párty na rozloučenou. Dnes ráno jsme dostali s Klárou pozvánku.“
„Těšíš se?“
„Na odjezd nebo na ten večírek? A k čemu vlastně ta sentimentalita? Podobných večírků jsem tady zažila spousty. Nadělají s tím moře tajností, ale podle mého názoru to nebude stát za řeč. Prostě jen večírek jako každý druhý.“
„Takže tam nepůjdeš?“
„To jsem neřekla. Je to společenská událost a bylo by hloupé se jí vyhýbat. Kdo je pozvaný, ten si takovou věc obvykle nenechá ujít. Zvědavost je totiž silnější než otupělost anebo strach.“
„A ty strach nemáš?“
„Strach? A proč jako?“
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Slyšel jsem o tom už spoustu různých řečí - a v globálu vlastně nic pěkného.“
„Myslíš, že mám důvod mít strach?“
Znovu jsem pokrčil rameny.
„Mezi kluky se vyprávělo o nějaké delegátce z Německa. Prý ji tam opili a znásilnili. Ráno ji pak posadili na letadlo - ještě opilou a v potrhaných šatech. Probrala se prý až někde nad Balkánem.“
„Ty snad věříš tomu, že se mě někdo pokusí znásilnit? Pokud o něj nebudu stát, rozkopu mu koule. A pokud o něj stát budu, sama mu vyšukám mozek z hlavy. Tyhle řeči o násilnících a obětech jsou vážně k smíchu.“
„No jo,“ zasmál jsem se. „Holku, jako jsi ty, nikdo znásilnit nemůže. Protože ty jsi schopná ošukat chlapa ještě dřív, než ho vůbec napadne po tobě vyjet.“
„Blbečku!“ zasmála se. „Kdyby mi tohle řekl jakýkoliv jiný kluk, tak ho vzteky přizabiju. Ale tobě to pro tentokrát odpouštím. Víš že se mi ze začátku zdálo, že jsi děsně nudnej a nafoukanej? Ale teď, když tě znám i z jiných stránek, jsem na tebe musela změnit názor.“
Také jsem se zasmál, ale moc do smíchu mi přitom nebylo. Vlastně tím říkala jen jedno jediné: když teď vím, že od tebe nehrozí žádné nebezpečí a můžu se s tebou v klidu kočkovat jako s nekonfliktní a neškodnou kamarádkou, všechno je najednou mnohem jednodušší. Asi to byla pravda, ale příliš mi nelichotila. A snad na potvrzení mého neškodného postavení se v té chvíli začala Simona přede mnou svlékat. Pod zpoceným trikem měla jen holé tělo, což mě na ní ovšem vůbec nepřekvapovalo. Když se předklonila, její velké a bílé prsy se zhouply jako dva kulaté míče. Holčičí prsa mě nikdy moc nezajímala: hrával jsem si s nimi a laskal je snad jenom proto, že to většinu holek náramně bavilo. Když jsem je líbal a cucal, cítil jsem nad jejich nositelkami nesmírnou převahu - poněvadž jsem dělal něco, co jsem mít nemusel, zatímco ony ano. Bylo to podobné, jako když přede mnou holka roztáhla nohy a dovolila mě, abych se jí tam dotýkal - jen přesně v opačném gardu. Protože když jsem holce zajel rukou mezi stehna, rázem jsem ztratil hlavu; v takové chvíli bych udělal cokoliv, jen abych mohl pokračovat dál - hladit a rozevírat, zabořovat se hluboko dovnitř a stříkat, dokud se ze mě nevyplaví všechna touha a nadrženost. V takové chvíli nade mnou měly holky převahu a ty chytré a zkušené, jako třeba Linda, toho dovedly využívat pro svůj prospěch.
Hleděl jsem na ta bílá kulatá prsa a v podbřišku jsem pociťoval touhu. Co se to se mnou, ksakru, vlastně děje? To už jsem na to tak bledě, že jsem schopen vystříknout jenom při pohledu na dívčí prsa?
Hlasitě jsem polknul a pak jsem se pokusil odvrátit oči. Simona se zavrtěla v bocích a přesně naučeným pohybem ze sebe stáhla kalhotky.
„Podáš mi prosím čisté?“ požádala mě. „Budou asi v té pravé komodě. Půjdu si zatím dát sprchu.“
Otevřel jsem komodu a zabořil ruku téměř až po loket do jemného, krajkového prádla. Simona mezitím zalezla do koupelny, dveře však nechala otevřené. Z útrob komody jsem vytáhl několik dívčích kalhotek, které jsem pak postupně rozložil na posteli. Které asi mohla mít na mysli? A pro jakou příležitost si je vlastně bude oblékat? Tiše jsem se zasmál: no pro jakou asi? Jasně že potřebuje takové, které se nebude stydět za pár hodin svléknout. Automaticky jsem z výběru vyřadil jedny oprané a další s potrhanou gumou. Čím se vlastně liší Simoniny kalhotky od kalhotek, které nosívá Linda? Ať jsem si je prohlížel sebepečlivěji, žádného rozdílu jsem si mezi nimi nevšiml. Simoniny byly barevné a všelijak vesele nazdobené - to však ty Lindiny taky. Na Simoniných bylo místy zatraceně málo látky - stejně jako na těch, které obvykle nosívala Linda. Napadal mě jen jeden možný závěr: obě používají kalhotky za podobným účele, totiž aby na ně nalákaly ty správné kluky. Při takové myšlence se mi úzkostí stáhl žaludek. Copak Linda taky? Opravdu nosí podobné kalhotky jenom proto, aby se potom nestyděla svlékat před cizími chlapy?
Přešel jsem místnost a otevřel komodu, ve které měla svoje věci Linda. Její kalhotky ležely vyrovnané v komíncích jako vojáci na přehlídce. Několik jsem jich vyndal a položil je vedle těch Simoniných. Rozdíl byl mezi nimi nepatrný, vlastně skoro žádný. Vzal jsem jedny z Lindiných kalhotek a donesl je Simoně do koupelny. Simona stála pod sprchou a z velké sprchové hlavice na její tělo dopadaly průhledné krůpěje vody.
„Ty jsi vážně zlato,“ řekla, když zaznamenala můj příchod. Díval jsem se na ni, jak se pomalu utírá do velké, měkké osušky - nejprve ramena, pak paže a prsa a nakonec štíhlá stehna a kulatý zadek. Znovu jsem ucítil, jak se mi v kalhotách roztahuje palčivá erekce. Pak si na sebe oblékla Lindiny kalhotky a já přitom ucítil, jak moje erekce dosahuje vrcholu. V té chvíli by stačil jen jediný letmý dotek a já bych vystříkl jako jahodový knedlík. Místo vyvrcholení však přišlo překvapení.
„Málem bych zapomněla, že ti mám něco vyřídit od těch dvou Irů, se kterými jsme byli tenkrát na tom odpoledním výletě,“ prohlásila Simona. Na ty dva kluky jsem už málem dočista zapomněl.
„A co mi tedy vzkazují?“
„pozítří odjíždějí domů - stejně jako já s Klárou. Takže jsou taky pozvaní na tu zítřejší rozlučkovou párty. Prý se za tebe přimluvili u majitelů té vily. Jestli chceš, můžeš se té akce zúčastnit.“
„To je nějaká blbost, ne? Já přeci pozítří nikam neodjíždím.“
„Já vím. Ale prý jsi zvaný i tak. Řekla jsem jim, že s tebou nebudou žádné problémy. Vlastně jsem se za tebe tak trochu zaručila.“
V té chvíli mi všechno docvaklo. „Cos jim o mně vlastně řekla?“
„Nic. Tedy skoro nic. Jenom to, že jsi v pohodě a že tam nebudeš dělat žádné vlny. Možná se hošani bojí pustit mezi sebe konkurenci.“
Její přiznání mě odzbrojilo i otrávilo současně. „Já tam ale nepůjdu,“ řekl jsem. „Nemám v úmyslu dělat ze sebe kašpara. Klidně jim to vyřiď. A pokud tomu nebudou rozumět, přijdu jim to vysvětlit a osobně jim u toho nakopu prdel!“ Pak jsem za sebou vztekle zabouchl dveře.

Další překvapení přišlo hned ten samý večer. Leželi jsme s Lindou vedle sebe na posteli, protože Klára se ještě nevrátila z pravidelné podvečerní procházky a Simona už se zřejmě někde natřásala na tanečním parketu a pod sukní se jí přitom vlnily Lindiny naškrobené kalhotky.
O ten vzrušující trik s výměnou dívčích kalhotek jsem se ten večer pokusil ještě jednou, ale Linda ho na rozdíl od Simony odhalila hned v zárodku. „Tyhle nejsou moje,“ řekla, když se jí pod ruku dostaly Simoniny kanárkově žluté bombarďáky. „Ty se sem musely nejspíš odněkud přimotat.“
Potom se zasmála a tiše dodala: „Vidíš, jak jsou po stranách vykrojené? Která holka si něco takového může vzít na sebe? Vždyť si v tom musí připadat jako šlapka!“
Díval jsem se na Simoniny kalhotky v Lindiných rukou a pohled na ně mne podivně vzrušoval. Kdyby tak Linda věděla co všechno se teď asi děje s jejími vlastními kalhotkami! Jak jsem znal Simonu, pravděpodobně se do nich teď utírá nějaký nadržený kluk. Zatímco ona stojí doširoka rozkročená někde u zdi za diskotékou a Lindiny kalhotky má přitom srolované okolo kotníků, ten kluk jí ještě naposledy hladově líbá na ústa a ze špičky pomalu vadnoucího penisu mu odkapává poslední, už jen docela řídká krůpěj mrdky. Když je potom Simona zvedne ze země, aby se do nich utřela, ten kluk ji předběhne, vytrhne jí je z ruky a do té jemné látky si otře špičku penisu. Simona se zamračí a pak ty kalhotky zmuchlá a zmačkané si je strčí do kapsy. Zítra je potom hodí do špinavého prádla - budou naškrobené cizím semenem a možná dokonce i natržené od toho, jak se pod ně dobývala vzrušením roztřesená ruka.
Linda se znovu krátce zasmála. „Vlastně je to peklo, když spolu bydlí tři holky pohromadě,“ řekla. „Už teď se pořádně nevyznáme v našem prádle. Co přijde pak? Ještě pár dnů a začneme se přetahovat i o chlapy.“ Potom hodila Simoniny kalhotky do skříně s čistým prádlem a na sebe si navlékla vlastní, bavlněné - takové, které nosila jenom na doma. Teď tady v těch kalhotkách vedle mne ležela, já se jí dotýkal přes triko na bradavkách, a ona u toho spokojeně vrněla jako dobře nakrmená kočka.
„Víš co mi dnes řekla Simona? Prý jsem také zvaná na ten rozlučkový večírek. Můžou za to prý ti dva Irové, se kterými jsme se před týdnem seznámili. A Simona navíc říkala, že pozvali i tebe, ale ty jsi to prý odmítl. Je to pravda?“
Hrklo ve mně jako ve starých pendlovkách.
„A ty snad máš v úmyslu tam jít? Měl jsem za to, že je to večírek pořádaný jenom pro ty, co už odsud odjíždějí. A my přeci ještě nikam neodjíždíme.“
„Já vím. Však mě to taky dost překvapilo. Simona povídala, že jsme se těm klukům asi museli nějak mimořádně líbit, když nás tam pozvali.“
„Ale ti kluci o tom přeci nerozhodují! Nechce se mi věřit, že by zrovna tihle kluci rozhodovali o tom, kdo na takový večír smí anebo nesmí přijít. Ta vila nad městem jim přeci nepatří!“
„A záleží na tom? Prostě nás tam pozvali - tebe i mě. Museli bychom být hloupí, kdybychom tam nešli. Napadá tě snad nějakej důvod, proč tam nejít?“
„Spíš mě nenapadá žádný důvod, proč tam jít. Tebe tam pozvali jen proto, že se jim líbíš. A mě zas kvůli tomu, že jim nebudu v ničem překážet. To si podle všeho určitě myslí.“
„No a co? Je na tom snad něco špatnýho? Je snad něco špatnýho na tom, že se jim líbím? Ty na mě snad žárlíš?“¨
„Nevím,“ řekl jsem. „Ale jít tam určitě nechci.“
Linda pokrčila rameny a já podle jejího výrazu poznal, že je na mě naštvaná.
„Konečně mohla být nějaká zábava a ty nám ji chceš zase zkazit,“ řekla. „Copak to nechápeš? Copak nechápeš, že mám občas chuť se trochu pobavit? Že mám chuť si s někým zatancovat nebo třeba i trochu zaflirtovat? Je na tom snad něco špatnýho?“
„Já nevím,“ řekl jsem také maličko naštvaně. „Nevím, jestli je na tom něco špatnýho. Ale já tam prostě jít nechci. Holky odejdou na večírek a my tady můžeme být aspoň chvíli sami. To mi přijde jako mnohem lepší program.“
„Ale spolu můžeme být i jindy. Proč mi nechceš dopřát aspoň trochu zábavy? Copak musíš být pořád takový suchar?“
„Tak si tam tedy běž!“ řekl jsem naštvaně. „Jdi si na ten večírek, když si myslíš, že to je lepší než být se mnou! Já tě tady přeci nedržím!“
„Ty mě sice nedržíš, ale možná bys měl. Copak tobě nevadí, že tam půjdu sama? Víš co se na takovém večírku může všechno stát?“
Přitiskla se ke mně a já na ruce ucítil její vztyčenou bradavku. Tlak jejího prsu na mé paži mi připomněl Simonina houpající se prsa - velké, mléčně bílé polokoule, které se mi odpoledne houpaly přímo před obličejem a které nikdy nebudu hladit ani laskat. Toužil jsem po těch velkých, pohupujících se prsech - anebo po jakýchkoliv jiných.
„Máš tvrdou bradavku,“ zašeptal jsem a v ústech jsem měl přitom sucho a téměř vyprahlo.
„Opravdu? To bude asi zimou.“
Opatrně jsem se dotkl bradavky pod jejím tričkem: byla skutečně vztyčená a pod bavlněným trikem tvořila malou vyvýšeninu.
„Jsi vzrušená?“
Linda se tiše zasmála. „A z čeho jako? Z toho, že mě neposloucháš a chceš se hádat? To bych musela být naprostý blázen.“
„Tak proč ti tedy stojí bradavka?“
„To vážně nevím. A neuhýbej od tématu. Původně jsme přeci mluvili o něčem docela jiném.“
„Jenomže já o ničem jiném mluvit nechci. Stojí ti bradavka. A to znamená, že jsi vzrušená.“
„Některým holkám ztvrdnou bradavky snadněji než jiným. Mně taky.“
„Ne, tobě ne.“
„Co ty můžeš vědět o tom, jak lehce mi tvrdnou bradavky?“
„Jsem tvůj kluk. Nikdo nezná tvoje bradavky tak dobře jako já.“
Linda se tiše zasmála. „Myslíš? Jen jestli si náhodou moc nefandíš.“
Znovu jsem pohladil tu drobnou vyvýšeninu pod jejím trikem. „Moc rád si s nimi hraju,“ řekl jsem. „Jsou to takové moje hračky.“
„Jenomže ony to ve skutečnosti žádné hračky nejsou,“ řekla Linda. „To jenom vy chlapi si myslíte, že holčičí prsa jsou na světě jen proto, abyste si měli s čím hrát!“
„Copak tobě se nelíbí, když si s nimi hraju? Tak vidíš.“
Linda tiše zavrněla a pak zašeptala přímo do mého ucha: „Chceš se na ně podívat? Chceš se podívat, jestli jsou opravdu tak tvrdé?“
„A ty mi je ukážeš?“
„Pokud mě o to hezky poprosíš...“
A opět jsem se cítil jako králíček uhranutý kobrou. Existuje vůbec nějaká možnost, jak z takového smrtelného sevření uniknout? Existuje možnost, jak se tomu všemu vyhnout a zachovat si důstojnost? Zřejmě nikoliv.
„Dovolíš mi to?“ zašeptal jsem. „Prosím.“
A Linda si jen pomaličku vyhrnula triko, tak aby se na svět vyhoupla její nádherná prsa.
„Tak co?“ zašeptala. „Jsou opravdu tak tvrdé?“
„Jo!“
Můj palec pomaličku kroužil po jejím velkém dvorci. Pod bříškem jsem cítil několik malých hrbolků, které se nacházely po celé šířce jejího úžasného dvorce. A uprostřed té nádhery se vypínala k nebi malá a tvrdá stopka.
„Líbí se ti moje prsa?“
„Jo.“
V ústech jsem měl vyprahlo jako na Sahaře. Jednou rukou jsem masíroval Lindinu kozičku a druhou jsem se pokoušel stáhnout ze sebe slipy.
„Tak proč je nechceš mít jen sám pro sebe?“ zašeptala. „Proč je nechceš hlídat a pouštíš k nim i jiné? Když na nich nebudeš mít položenou ruku, nikdy je neuhlídáš. Rozumíš?“
Už zase mluvila o tom večírku! Když na něj půjde sama, nedokážu ji nikdy ohlídat. Ale to tam mám ze sebe dělat kašpara? Slipy už jsem měl stažené až ke kolenům; teď už zbývala jen jediná překážka - Lindiny kalhotky.
„Počkej,“ zašeptala Linda, když jsem se pokusil zajet prsty za jejich gumu. „Já radši sama.“ Pak propnula nohy v kolenou, nadzdvihla zadeček a oběma rukama zajela pod gumu i pod látku. Bylo to tak jednoduché a elegantní, až mě z toho zamrazilo v zádech. „A teď už klidně můžeš,“ řekla. „Teda jestli opravdu chceš.“¨
„Ne! Takhle ne!“
„A jak tedy?“
„Otoč se na břicho.“
Zadívala se na mne nechápavě. „Tuhle polohu nemám ráda,“ řekla. „Víš přeci, že se při ní nikdy neudělám.“
„Tak už se konečně otoč,“ řekl jsem. Pak se mi podařilo podtrhnout jí levou ruku a ona ztěžka dopadla na levý bok. Přetočil jsem ji na břicho a podbřišek jsem jí podložil polštářem. Jakmile jsem jí roztáhnul nohy, vše ostatní už bylo rychlé a elegantní.
„Ne!“ zaprotestovala Linda. „To ne!“
Možná se polekala, který otvor si nakonec vyberu. Ale já hned na první pokus zajel do toho správného. Zmítala se pode mnou jako žížala napíchnutá na háčku.
„Ne!“ šeptala. „Už dost!“
Jenomže já přestat nechtěl a nemohl. Jakoby to měla být pomsta za všechno mé ponížení. Tvrdě jsem do ní zajížděl v poloze, která se jí nelíbila a ze které nemohla očekávat žádnou rozkoš. Holeněmi jsem se opíral o její lýtka a bedry jsem tvrdě rozevíral její stehna. Vzpírala se pode mnou a mě její odpor nevýslovně vzrušoval. Pak ale pod mým napjatým tělem zplihla a poddala se. Najednou to vypadalo, jako bych zajížděl do hadrové panny - už jsem necítil žádný odpor, ale ani žádnou spolupráci. Ta soulož se od všech ostatních odlišovala jako černá barva od bílé: poprvé od okamžiku, co jsem byl s Lindou, jsem se neohlížel na její orgasmus a vše jsem dělal jen kvůli vlastnímu uspokojení. Když jsem se do ní konečně vystříkal, ona se přitom ani nepohnula. Leželi jsme na sobě, vyčerpaní a unavení. A ještě než jsem se z jejího těla odvalil, naposledy jsem jí zašeptal do ucha: „Na ten večírek s tebou nepůjdu. A tebe na něj taky nepustím! Rozumíš - nepustím!“
Ale ona se tomu jen tiše zasmála. „I kdybys mi na ní držel ruku, když budu chtít, dostanou se do ní klidně i mezi tvými prsty. Tak si to dobře pamatuj!“
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: idontexist, Mispulin, Mozna, Nonick a 180 hostů